Článek
Všechny „staré jistoty a bezpečí“ jí tehdy umřely. Probudila se do nové hořké reality. Měla pocit, že její život skončil, že strašlivě selhala a že je to celé její vina, když nedokázala vytvořit a udržet harmonický vztah. Měla dojem, že jako žena zklamala.
Tenhle tvrdý náraz ji ale namotivoval k tomu, aby se začala věnovat také sama sobě. Do té doby svou pozornost a energii dávala především svému manželství a dětem. Žila pro své nejbližší. To byl model „správné ženy“, který převzala od svojí maminky a ta zase od svojí a tak dále.
Její starý svět se rozpadl a ona se začala ptát:
Proč?
Co jsem udělala špatně?
Co mohu a mám dělat, abych takový krach už nezažila?
Začala sledovat videa a číst knihy s tematikou osobního rozvoje, na které by si nikdy předtím neudělala čas, protože by byla zaměstnaná vztahem, prací, dětmi nebo pomocí kamarádce v nouzi. Teď ale měla času spoustu a chtěla ho pro sebe co nejlépe využít.
Poprvé v životě se o sebe začala opravdu zajímat, začala o sebe pečovat. Začala v sobě objevovat úplně nový svět a nové hlubší úrovně sebe sama. Navštěvovala přednášky a semináře, chodila na individuální terapii a poctivě na sobě pracovala.
Krok za krokem si uvědomovala skryté příčiny krachu jejího manželství i toho, proč se v životě vždycky cítila nejistá, plná pochyb a proč o sobě nikdy neměla vysoké mínění.
Její rodiče z ní chtěli vychovat pořádného člověka a tak jí lásku a ocenění moc nedávali najevo, spíš ji kritizovali a tím motivovali k lepším výkonům a úspěchům … jen se to trochu nepovedlo.
Jako cibuli ze sebe odloupávala naučené pocity nedostatečnosti, poslušnosti a sebepotlačení v zájmu uspokojování svého muže, dětí, šéfa a vlastně všech okolo.
Rozkvétala jako pouštní růže, na kterou začnou dopadat kapky živé vody. Začala vypadat jinak i jinak vystupovala na veřejnosti. Začala si věřit a bylo to znát.
Odhazovala naučenou roli hodné holčičky, která musí být poslušná, ideálně nic nechtít a obětovat se pro druhé. Opouštěla starý návyk, že (sebe)lásku a přijetí si musí zasloužit. Začala si brát svou vnitřní sílu a vlastní život zpátky.
A pořád na sobě makala. Pořád na sobě hledala chyby, které by měla odstranit a tím svůj život posunout o další level. Zaměřovala se primárně na svoje nedostatky, které toužila opravit, aby byla ještě šťastnější, silnější a vědomější žena.
Jednoho dne se šla místo oběda v kantýně projít a spatřila obraz, který ji rozbrečel. Na lavičce zahlédla muže, který tam jen tak seděl, pozoroval okolní dění a vypadal, že je totálně v míru a spokojený. Vyzařovalo z něj něco, co jí chybělo.
Tehdy si uvědomila, že přes veškerou práci na sobě, přes veškerý objektivní pokrok a proměny v životě se sebou stále není spokojená. Po všech těch letech strávených na terapiích sama pro sebe pořád není dost dobrá a nedovoluje si to, co ten muž na lavičce - zastavit se, nic nedělat, totálně se uvolnit do tady a teď. Uměla to vždycky jen na chvíli, než se v její hlavě ozval hlásek - a teď do práce!
Pořád chtěla být lepší, odhalit a zpracovat v sobě ještě tenhle nedostatek a pak další a další.
To byl motor (časem i brzda) její proměny, kvůli kterému na sobě udělala neuvěřitelný kus práce a svůj život proměnila k nepoznání, ale přes to všechno tomu něco chybělo.
To něco nešlo dosáhnout tím starým způsobem „potřebuji se opravit“.
Pamatuju si, jak ke mně přišla, vyprávěla mi svůj příběh a mně celou dobu v hlavě kolovaly otázky:
Kdo v tobě chce být pořád lepší a lepší?
Kdo v tobě se chce donekonečna opravovat?
Kdy a jak poznáš, že už to stačilo?
Tak sem se jí na to zeptal a v ní to během následujících týdnů a měsíců odstartovalo sérii uvědomění a procesů, při kterých přicházela na to, že její neutuchající potřeba se vylepšovat pramení z hlubokého místa sebe zavržení, ze kterého se na sebe vždycky dívala jako na tu horší, špatnou, nedostatečnou. (I proto se obětovala svému muži, toužila, aby ji za její snahu konečně ocenil…)
Snažila se pak sama sebe vylepšit natolik, až by na ní její vnitřní kritik (kterého převzala od rodičů) nenašel nic, za co by ji mohl pokárat. Jenže čím víc na sobě hledala chyby a nedostatky k odstranění, tím víc jich nacházela, nebo minimálně se jí nedařilo dostat se do stavu bez nich, kdy by sama sobě mohla říct - už jsem dost, už jsem úplně v pořádku. Nebo dokonce - já jsem fakt skvělá ženská a nemusím se o lásku doprošovat.
To je univerzální poznání. Člověk, který se soustředí primárně na hledání chyb, je bude na sobě nacházet vždycky a bude se sebou pořád nespokojený, pořád se bude vnímat jako ne úplně dostatečný. Tak ho budou vnímat i ostatní a budou věřit, že by se měl fakt opravit a vylepšit, aby byl hodný jejich lásky nebo uznání.
Nebude život žít, bude se ho snažit opravit. Nikdy tím nenaplní svůj plný potenciál ani nebude mít možnost být sám sebou a žít smysluplný a naplněný život.
Jen aby bylo jasno, tahle fáze „opravy sebe sama“ je nevyhnutelná a nedá se přeskočit. Není ani nikterak špatná, je naopak velice přínosná a důležitá. Nedává smysl jí zavrhnout nebo se ji snažit přeskočit. I mně toho dala strašně moc a nic bych na ní neměnil a mám ji rád.
Důležité je jí dát hranice, neustrnout v ní a nestrávit tak celý život v pasti sebe opravování, což se bohužel ve světě osobního rozvoje často děje, i proto jsem se tento text rozhodl napsat.
Na každé cestě sebe poznání jednou nastane moment, kdy je důležité z úrovně opravování svých nedostatků vykročit a ponořit se o úroveň hlouběji.
Jinak by totiž člověk minul sám sebe - svou pravou podstatu. Tedy to „něco“ v sobě, co nikdy opravit nepotřebovalo a nepotřebuje ani teď. To, co je úplně v pořádku. Vnitřní prostor bez chyb.
Jen si toho člověk musí všimnout. Musí mít odvahu se aspoň na chvíli zastavit a opustit svůj zajetý způsob fungování. Tady většinou přichází do hry strach - „ale když se zastavím a nebudu se snažit opravit svoje chyby, nikam se neposunu a pořád mě moje nedostatky budou trápit a otravovat život. Nikdy nebudu žít to, co chci a jak chci.“
To ale není popis reality, jen strach pramenící z mysli. Když se člověk zastaví, nadechne se a začne se otevírat tomu hlubšímu uvnitř, může objevit sám sebe a svoje Pravé Já.
Svou pravou podstatu plnou čisté síly a lásky, na kterou zapomněl.
Právě tento hluboký kontakt člověku přináší nezpochybnitelné sebepřijetí a velké životní uvolnění. Odemyká to v něm dosud potlačenou životní energii a sílu, která se konečně může důstojně narovnat a svobodně se projevit.
Strach ze stagnace se nenaplňuje, protože člověk, který objevuje sám sebe a svou životní esenci, je sám se sebou poprvé v životě skutečně spokojený a tato vnitřní spokojenost a vnitřní klid je základem pro nový aktivní a dynamický život založený na lásce k sobě.
Bude se člověk, který skutečně miluje sám sebe, do nekonečna opravovat?
Nová úroveň přijetí sebe sama spontánně prosvětluje a uzdravuje spoustu temných a bolavých míst, které se člověk tak urputně a marně snažil opravit.
Celé prožívání a vnímání sebe sama i života se radikálně proměňuje.
Takto se člověk může natrvalo osvobodit od pocitů nedostatečnosti, od pochyb, nejistot a strachů, které ho svazovaly a udržovaly ve stresu.
Touto cestou se vydala i žena, která se mnou sdílela část svého života a já ho tady tlumočím.
Uvědomění si sama sebe jí přineslo velkou životní úlevu, narovnání vztahu k rodičům i k sobě samé. Odvahu být sama sebou a žít také ze sebe a pro sebe.
alesismail.cz
