Článek
Občas to tak na cestách mám, pozoruji lidi kolem sebe, dívám se, vnímám je, snažím se nahlédnout za fasádu, za povrchní vrstvy každodenního image.
Vždycky mě u lidí zajímala a zajímá jejich hloubka a to, kdo ve skutečnosti jsou - mnohem víc to, jak se prezentují. K tomu je cesta pražským metrem požehnání. :-)
Stojím u dveří a všímám si vedle sedící maminky a dvou kluků. Jeden (tak 4 roky) jí sedí v klíně a druhý (12?) sedí naproti ní. Normální scénka a přesto mě ten obraz něčím přitahuje. Najednou se máma natočí na mladšího syna a říká mu - tvůj bratr má úplně prázdnou hlavu, asi ho v porodnici vyměnili.
Usmívá se a její řeč má nádech humoru, ale já tam cítím i určitou pachuť. Tohle rozhodně není čistý humor nebo nevinná ironie. Ta pachuť se mi ukazuje jako esence pohrdání a povýšenosti. Oči mi klouzají na staršího syna a vnímám, jak je zmrzlý a ztuhlý. Taky aby ne po takové jedovaté dávce.
Po pár stanicích se uvolňuje místo k sezení, jdu tam. Mámu se syny pořád mezi ostatními pasažéry dobře vidím, i když už nejsou tak blízko. Dlouho se nic neděje, pak ale moje ticho přeruší zvýšený silný hlas - já tě seřežu, co si myslíš, si myslíš, když jsi vysokej jako já, že tě neseřežu?
Další jedovatý šíp na staršího syna. Máma se na něj tak zvláštně usmívá. Asi tak jak by se usmívala kobra na králíka pár sekund předtím, než by ho uštkla.
Jak se ten kluk asi cítí? Jak mu v tom je? Cítím bolest. Nic než čistou bolest. Znám to. Podobného ponižování a pohrdání od učitelek jsem si jako kluk užil ve škole až až.
Dokonce pozoruji vlastní mysl, jak začíná celou situaci interpretovat a s tím přichází pocit hněvu na sedící mámu. Vzteku se nechytám, ani se do něj nenořím, nedávám mu žádnou pozornost, nechávám ho v klidu projít mým systémem a pak odejít.
Nechávám být i mentální interpretaci. V mysli a jejích názorech (už) pravdu opravdu nehledám. Sedím tam a celou situaci vnímám. Pozoruji ji svým vnitřním zrakem. Vztek odchází, bolest odchází.
Víc a víc jsem ve vlastním Srdci. Vstupuju do něj a beru tam i celou tuhle situaci a všechno to, co tady a teď cítím a prožívám já.
V Srdci je jen přijetí. Nic jiného. Žádné posuzování ani odsuzování v něm nemá místo. Takové už Srdce je. Nekonečně velké a široké. Dokáže pojmout všechno a všechny, milovat všechno a všechny.
Ale neměl jsem to tak vždy. Bylo pro mě hodně snadné odsuzovat sebe i ostatní. V takové situaci bych před několika málo lety cítil „oprávněné“ rozhořčení, jak špatná je to matka, když může takhle ubližovat svému dítěti.
Pohoršil bych se nad ní a vlastně bych něčí bolavou situaci využil (nevědomě) k tomu, abych se mohl aspoň na chvíli cítit lépe.
Onu ženu bych ve své mysli odsoudil, povýšil se nad ní a dopřál si ten opojný pocit - „jsem lepší než ona“. Z toho samého místa arogance bych pak chlapce politoval, že to je fakt chudák mít za matku takovou hydru a rovnou s tím bych možná tak trochu politoval sám sebe - „jo chlapče, kdybys věděl, co jsem já zkusil, taky jsem to měl těžký“.
Díky Bohu, že tenhle starý způsob prožívání je pryč.
Z roviny Srdce vidím ten prastarý kolotoč nevědomosti. Tu hru na oběť a viníka. Oběť litujeme, chápeme a pomáháme jí. Viníka odsuzujeme, ponižujeme (vidíte ten koloběh ponížení?) a trestáme … protože tak se to dělá, tak je to správné. Ve skutečnosti hodně povrchní a bláhový přístup, proto taky vůbec nefunguje.
Pozoruji mámu a syny. Chystají se vystoupit. Malý syn se drží u mámy, velký stojí za ní a je duševně pryč. Není tam. Chápu, ta bolest, to ponížení bylo tak velké, že to nešlo dál nést, tak se odpojil a zmizel. Lépe řečeno - jeho podvědomí to udělalo za něj. Odpojilo ho od intenzity a negativity vlastního prožívání, aby to tak nebolelo …
Oči mi sklouznou na mámu a vnímám různé energie, které z ní jdou. Amazonka, čarodějka … zraněná princezna. Cítím její bolest a trápení. Čím si asi prošla, co zažila? Ten rozdíl, jak se chová k malému a velkému synovi je zřejmý.
Malý kluk je pro ni ještě bezpečný, mužská síla se v něm teprve rodí. Zato velký syn na prahu puberty - „skoromuž“, je už pro její psychologický systém očividně něco ohrožujícího a vyvolávajícího staré rány a zkušenosti s nějakým mužem. Možná tátou, učitelem, dědečkem. Kdo ví, kdo jí zranil a ona teď svoje zranění předává dál.
Na synech si přehrává a odžívá bolest, hněv, pocit viny a trest … všechno to, co jejím synům ve skutečnosti vůbec nepatří a co je v hloubi její bytosti namířeno na jejího otce nebo jiného důležitého muže z její minulosti.
Nevěřím, že je v jádru špatná nebo zlá. I v ní tluče Velké Srdce, kde není nic než přijetí a láska. A přesto se umí chovat k milovanému synovi takhle jedovatě. To my lidi umíme až moc dobře.
Kdysi dávno mohla být oběť, dneska by se dala označit za viníka, její starší syn je dneska oběť a za 10-20 let může ty stejné věty, které dneska slyšel od mámy, řvát na svou manželku … a bude z něj násilník a viník.
A kdo ví, co bude večer s mámou. Možná až kluci usnou a bude sama se svými myšlenkami, zaplaví jí pocit viny a špatnosti, bude litovat kluky i sebe, vinit se a trestat. Tak jako mnohokrát předtím si bude slibovat, že se příště musí zachovat jinak, že musí být lepší.
Nebo taky ne - třeba jí to bude úplně jedno, možná bude mít pocit satisfakce nebo určitého triumfu nad muži. Možná bude skutečně věřit, že tohle je ten nejlepší způsob výchovy.
Kdo ví, ale kolotoč starých rán a nevědomosti pokračuje a valí se světem jako jedna velká sněhová koule utrpení.
Tohle dělení je na hlubší úrovni skutečnosti úplně absurdní. Tyhle škatulky, kam se skutečnost snažíme nacpat, aby to všechno dávalo smysl, v pravdě žádný smysl nedává. Oběť a viník spolu tančí, jednou vede tanec ten, za chvíli zase ten druhý. Tanec zapomnění a nevědomosti.
Takhle to vnímám já. Ze Srdce k nim všem i k sobě cítím jen lásku. Vím, že ta jediná je i nás všechny může zachránit. Souzení, povyšování ani pomoc založená na aroganci není cesta k vysvobození se z nevědomosti, která vládne a škodí našemu světu, realitě a vnitřnímu prožívání jednotlivců.
Z povrchní úrovně mysli budeme schopni jen dál a dál spolu-tvořit svět plný odsuzování, rozdělování, arogance a trestání. Prostředí, které vyrábí viníky a jejich oběti. Jen další a další prohlubování duševního odpojení a temnoty, ve které jsme uvízli.
Je tohle to, co chceme? Je to nejlepší, co umíme?
Z hlubší úrovně Srdce můžeme do své vlastní i společné sdílené reality vnášet esenci lásky a přijetí. Pochopení hlubších souvislostí a opravdové porozumění.
A to dá určitou práci se z úrovně mysli prohlubovat do úrovně Srdce. Je to ten největší výstup z komfortní zóny, který na každého člověka čeká.
Vykročení na tuhle cestu pro mě představuje zrod transformace, kterou tak moc jako jednotlivci i společnost potřebujeme.
