Článek
Po letech snahy to všechno vydržet, po letech ignorování šílený vnitřní bolesti a frustrace, která mě rozežírala zevnitř, jsem se rozhodl do toho říznout a něco se sebou udělat.
Začal jsem chodit pravidelně na terapie. Každý týden na hodinu a přes to nejel vlak. Našel jsem si tenkrát jednu šikovnou paní a dojížděl za ní 150 km tam, 150 km zpátky.
Úplně bez problémů - když je člověk na dně a dere se z toho ven, tak pro to udělá fakt cokoli, nebo aspoň já jsem to tak měl a mám.
A do toho jsem začal zobat antidepresiva. Byla to docela dobrá kombinace a za pár týdnů to zabralo. Ty nejhorší stavy slábly a ustupovaly. Poprvé jsem mohl jít mezi lidi a nebyl z toho v nesnesitelných úzkostech. Mohl jsem vůbec začít fungovat.
Našel jsem si práci i holku. Nějak to všechno začalo docela dobře fungovat (na tehdejší poměry). Až do jednoho rána, kdy jsem se probudil a úplně reálně se cítil otrávený.
Hned jsem věděl, že moje tělo už další chemický lék nechce a nemůže pozřít. Všechny prášky jsem vyhodil a naráz je přestal brát. Další měsíc byl jako jízda na emocionální horský dráze.
Záchvaty protichůdných emocí, návaly energií a hlavně pozvolný návrat starých problémů. To bolelo nejvíc. Člověk si myslí, že za něj bílí pomocníčci jeho život vyřeší a ono to tak úplně není.
Po tom měsíčním emocionálním uragánu jsem na tom byl ale milionkrát lépe než před tím. Nejvíc zásluhou terapeutické práce, na které jsem poctivě makal.
Postupně během následujících let slábly i moje depresivní epizody. Měl jsem období, kdy jsem několik dnů, občas týdnů, prostě nemohl jít ven, celá existence ztratila smysl, všechno bylo marné, temné a prázdné.
Tyhle stavy jsem už prožíval jako dítě a občas jsem tehdy myslel na smrt a představoval si, jaké by to bylo odejít z těla.
A pak to najednou během jednoho dne zase zmizelo a já byl relativně v klidu a funkční … než se to zase zopakovalo.
Samozřejmě jsem se to naučil maskovat, bože, ještě aby to někdo o mě věděl, to by byl už úplný konec. Takže navenek „chlapák“ a uvnitř jsem bojoval o život. Tyhle energetické propady mě pronásledovaly skoro celý život.
A celej život jsem na nich makal, hledal příčiny, vymýšlel, jak jim zabránit, a když už nastaly, tak jak se z nich co nejrychleji dostat. Vyzkoušel jsem snad všechno, něco fungovalo, něco ne, ale všechno to bylo až děsivě dočasné a stejně mě to úplně nespasilo.
Asi jako když si do vytopeného bytu dáte krásný nový koberec, je to o fous lepší, ale situaci to nezachrání.
Z tohoto hladu a touhy po skutečném vysvobození se ve mně narodila potřeba tím vším proniknout a dostat se k jádru věci.
Život mě postavil před otázku - víš, kdo jsi, Aleši? Kdo skutečně jsi?
To mě vyděsilo. A ne poprvé. Tahle otázka se mi zjevovala pravidelně a vždycky mě děsila, protože jsem na ní neměl uspokojivou odpověď.
Teda vždycky jsem něco vymyslel, ale hned vzápětí jsem věděl, že to ve skutečnosti já nejsem, že to je jen nějaká životní role, maska, pozice nebo status, který zastávám.
Děsila mě, protože jsem se k ní a skrz ní nemohl a neuměl proanalyzovat. Jelikož jsem byl moderní muž - tedy chodící hlava, o všem jsem přemýšlel, vše jsem analyzoval, a tak jsem přistupoval k sobě, k ženám, k životu i k téhle zatracené otázce.
Vždycky jsem narazil a utekl, abych se po chvíli zase vrátil, narazil a utekl. Děsila mě a šíleně přitahovala. Děsila mě, protože jsem věděl, že abych na ní objevil odpověď, budu se muset otevřít hlubšímu vnímání a cítění, že budu muset jít v sobě a k sobě mnohem hlouběji, než jsem byl zvyklý.
Což dává smysl. Tahle otázka má totiž ráda hluboké ponory a s povrchním vysvětlením se nikdy nespokojí. Nic než pravda a ta leží hluboko.
Otázka kdo jsem, mě zavedla do vnitřního kina, kde jsem mohl sledovat, kdo a co všechno nejsem. Díval jsem se na svoje naučené vzorce chování, životní strategie, role a masky, za které jsem se schovával.
Nebylo to příjemné představení, ale bylo důležité, bez něj by to nešlo, bez něj by nic dalšího nebylo.
To je důležité říct, protože tady to hodně chlapů vzdá. Přijde nepříjemná fáze a oni to vzdají, je to příliš nepohodlné - takhle si tu životní proměnu a řešení svých problému nepředstavovali, mělo jim být přece hned lépe, problémy měly rychle zmizet, měli vědět jak na to a mít to všechno krásně pod kontrolou.
No, hodně štěstí, pánové. Medicína chutná málokdy sladce, a proto je tak léčivá.
Nejen, že jsem viděl, jak moc velká část mého vztahování a chování je naučená, podmíněná strachem, naprogramovaná a neautentická, nepřirozená, ale taky jak obrovská část toho, co si o sobě myslím, čemu o sobě věřím, jak sám sebe vidím, koho vlastně vidím a jak sám sebe hodnotím, je jedna velká lež.
Respektive celá komplexní pavučina lží. Všechny ty názory na sebe, myšlenky o sobě, celá ta víra - takový jsem já a tohle jsem já … tohle všechno se začalo drolit.
Abych mohl pravdivě vidět sám sebe, musel jsem se nejdřív hodně dobře podívat na to, kdo a co všechno já nejsem - jen jsem to kdysi dávno přijal za vlastní a uvěřil cizím názorům a přesvědčením.
Celý proces ale nebyl jen o uvědomování a dívání se, nebyl jen o vysvobozování se z vnitřních lží a nepravd, byl také hodně o cítění a vnímání. Tyhle kvality ve mně zrály a já mohl jasně cítit, jak moc jsem se naučil jako malý kluk potlačovat svou životní energii.
Jak dobře jsem se naučil jí vnímat jako břemeno a problém, který musím vyřešit, jako zdroj mojí bolesti a nepřijetí od nejbližších. Do mého dětského mozku se zapsala informace, že moje životní energie je v jádru zlá a špatná, jenom proto, že jsem byl prostě hodně živé a divoké dítě.
Hodně intenzivní a tvrdohlavá - svým způsobem hodně nekompromisní bytost.
Jenže … byl jsem učený, že tak jak jsem, to není dobré, je to moc, ubližuje to, je to zlé … nabídli mi alternativu, a když jste malé dítě, jaký máte výběr? Žádný.
Ta alternativa byla - být hodný, poslušný, milý chlapeček. Úplně popřít sám sebe, svou přirozenou životní energii a její osobité rysy a nahradit jí hodným chlapečkem, který je na všechny milý, hodný, nikomu neublíží (tím, že by řekl ne, nebo by si stál za svým přáním nebo nedejbože vymezil svoje hranice).
Když budete chtít přeučit tygra na domácího králíka (nic proti králíkům), nebude to fungovat. Stal jsem se mistr v popírání sebe sama a svojí síly. Dotáhl jsem to tak daleko, že jsem ani neviděl, že sám sebe totálně popírám a potlačuju. Ani jsem si neuvědomoval, že mám vůbec nějakou vnitřní sílu. Nic tam nebylo, nic jsem necítil. Nic.
No pravda byla trochu jinde, měl jsem ze sebe strach, měl jsem strach z té šelmy, která číhala uvnitř. Svůj život jsem vnímal jako posvátný úkol svého tygra držet v kleci, protože kdyby se dostal ven, začal by být zlý a ubližovat lidem okolo.
Raději malý a slabý než velký a zlý.
To byla moje podvědomá mantra, která mou existenci uvrtávala do depresivních epizod. Mantra, která mě rozežírala zaživa a měla strašnou sílu. Žil jsem tak na půl plynu maximálně. Často jsem byl unavený, pořád pil kafe a stejně jsem moc elánu neměl.
Pořád v napětí, neuměl jsem se uvolnit a být sám sebou v lehkosti a radosti. Jenom starosti, povinnosti, nároky, očekávání, úkoly a výkony. Pocity, že nejsem dost a že jsem pro ostatní neudělal dost. To byla moje realita.
Chtěl jsem se cítit dobře a žít dobře, ale strach z toho nasraného vnitřního tygra byl obrovský. Já fakt uvěřil, že je zlý a tak jsem se k němu choval. Za žádnou cenu jsem ho v sobě nechtěl uvolnit.
Tlačil jsem sám na sebe, aby moje přirozená energie a síla nemohla ven a odtud ty moje slavné deprese (z latinského slova potlačení - velice přesné!).
Docela paradoxní. Já sám jsem byl příčinou (pozor to neznamená vinu!) svých depresí a na druhé straně jsem se jich chtěl strašně moc zbavit. Z toho vznikal jen další tlak, vnitřní konflikt a vztek a nenávist na sebe, že se mi to pořád nedaří.
Život je ale milostivý a milosrdný. Život je láska. Proto mi nezačal ukazovat jen to, kdo a co nejsem, neukazoval mi jen má nezpracovaná traumata a zranění, obludnou míru sebe - popření a sebe - odmítání, neukázal mi jenom pavučinu negativních názorů a přesvědčení, negativní systém víry, který jsem o sobě udržoval … život mi taky kousek po kousku, záblesk po záblesku začal ukazovat, že ono je to se mnou všechno jinak, než se zdálo.
Začal mi ukazovat skutečnost a pravdu. A já jí nejen viděl, ale cítil. Ne jen emocionálně, cítil jsem jí celou svou bytostí. Tak jasně a nekompromisně, že jí ani moje negativní mysl nedokázala shodit.
Život mi začal ukazovat, kdo ve skutečnosti jsem. Co jsem a jaký jsem v pravdě boží. Ta popřená síla se začal probouzet, tygr se začal probouzet a já si je mohl začít pozvolna osahávat a očichávat.
Ukázalo se, že tygr není v jádru zlý, ale taky to není žádný hodný trouba. Je to prostě tygr, kterého když odmítám a zavřu do klece, stane se tygrem šíleně vzteklým.
Když ho ale uznám, přijmu a osvobodím, stane se božím kámošem, parťákem, zdrojem i průvodcem. Tygr je velice moudrý, je spojený s prapůvodní spirituální inteligencí, která je najednou k dispozici.
Je divoký, silný a taky citlivý a živý, plný lásky - miluje lov i hru, miluje svou samičku a mláďata, miluje život, miluje to všechno.
Tenhle ryzí kontakt s mou vlastní energií rozbíjel pocity špatnosti, slabosti i viny z to, že jsem jaký jsem, že v sobě vůbec „zlého tygra“ mám. To bylo skutečné sebe-přijetí, které jsem nemusel dělat pomocí nějaké techniky, prostě se ve mně objevilo a začalo sílit.
Za myšlením, za tygrem, za sebe-prožíváním začalo problikávat ještě něco. Esence. Duch. Spirit. Slovy prakticky neuchopitelná podstata mého bytí, mojí existence.
Prostor, který přesahuje mysl, emoce i tělo. Prostor, ve kterém se to všechno odehrává, prostor, který to všechno vidí a vnímá. Všechno přijímá a miluje. Nic než láska v něm neexistuje. Cokoli co se ho dotkne se v lásku promění. A nemyslím tu romantickou majetnickou nebo závislostní lásku.
Mluvím o skutečné lásce, která nepotřebuje nikoho jiného, aby existovala. Nepotřebuje brát, bát se, zda bude opětována, bát se, zda neskončí, nepotřebuje se ani rozdávat. Prostě láska, která jednoduše existuje.
S tímhle vědomím sebe sama do mého života přicházela do té doby nepoznaná skutečná vnitřní svoboda a nezávislost na vnějších podmínkách a názorech. A taky opravdová sebe-láska. Velice obyčejně - bez ohňostrojů a cingrlátek, ale úplně jasně a intenzivně.
S tím se i můj systém mohl začít uvolňovat a narovnávat.
Narovnávání a napřimování mojí mužské životní síly, tak to bylo.
Osvobozování mého vědomí z pavučiny lží a iluzí, tak to bylo.
Probouzení tygra, tak to bylo.
Pronikání do vlastní univerzální esence, do podstaty boží lásky. Láska mě začala skutečně léčit, i když jsem o tom na začátku vůbec nevěděl. Láska totiž umí spálit všechno, co není opravdové.
V lásce a jen v lásce mohou shořet všechny negativní a toxické aspekty lidského prožívání a vztahování se k sobě i k druhým.
Když shoří všechno sebe - hodnocení, všechny představy (jaký bych ne/měl být), masky a přesvědčení, všechno to šílené naučené popření a potlačení, všechny mentální a emocionální bloky a omezení, když to všechno shoří - zmizím Já? Přestanu existovat?
Ne. Pořád tady jsem a budu. Vlastně úplně poprvé tady skutečně mohu být. Vůbec poprvé jsem Já mohl být Já bez obav a beze strachu. Když všechny iluze hoří a tygr proskočí posvátným ohněm vysvobození, něco tam zůstane.
Zůstane tam opravdové JÁ. Esence. Podstata. Nesmrtelný spirit.
PS: Tímhle svým sdílením sebe sama ukazuju, že to jde, že cesta vždycky existuje. I v té nejtemnější noci někde daleko vždycky probleskuje paprsek světla, to nejsou motivační kecy, to je příběh mého života.
PS 2: Pokud máte ve svém okolí někoho, komu by text mohl pomoci, pošlete mu ho. Někdy k nastartování životní změny stačí míň, než si můžete myslet.
