Článek
Kousek za Berounem si Saul (můj syn) odsedl na vedlejší sedačku a začal si hrát. Jsou to ty momenty, které mám rád, dívám se na něj, jak mu fantazie jede na 100 % a jak se sám dokáže zabavit a vymýšlí si různé hry.
Na sedačku položil pár plastových hmoždinek a pak plácal rukou do sedačky tak, aby hmoždinky nadskakovaly. Náramně se u toho bavil. Já jsem střídavě pozoroval Saula a krajinu za oknem.
Naše společné ticho protrhla paní průvodčí, která na Saula zakřičela, ať do sedačky netříská, ať ji nerozbije. Saul se trochu leknul, ale pak jí jen se zájmem pozoroval.
Paní průvodčí plná emocí se pak otočila na mě a zopakovala to, co říkala Saulovi. Asi chtěla, abych se k ní přidal a Saula sjel jako ona. Jenže já jsem jeho táta, nebudu ho opouštět a stavět se proti němu jen proto, že někomu se nelíbí něco, co on dělá. V takových situacích jsem tu proto, abych ho chránil a ne zrazoval.
Díval jsem se na ni a v klidu jí řekl, že se mi nelíbí, jak na něj vystartovala, že chápu, že jí to vadilo, ale přesto nemůže takhle křičet na dítě. Tohle prostě ne. Plus ta sedačka je kovová, fakt hodně bytelná a malé ruce dítěte ji nezničí.
Necítil jsem v sobě vztek… jen takový mix klidu a pevnosti. Z tohoto vnitřního místa pevného klidu jsem s ní pak ještě chvíli hovořil, vyjádřil jsem, že ji chápu a zároveň také fakt, že to nic nemění na mém jasném postoji k celé situaci. Očividně nespokojená odešla a my jsme si se Saulem povídali o tom, co se právě stalo, aby tomu mohl lépe porozumět.
Ne vždycky jsem to tak měl. Kdyby se podobná situace stala před 15 lety, nejspíš bych paní průvodčí vnímal jako autoritu a docela automaticky bych jí chtěl vyhovět, asi bych Saula okřiknul a začal mu vysvětlovat, že tohle se přece nedělá, že co udělal, je špatné.
Měl bych obavu z konfliktu a raději bych se podřídil, omlouval bych si to, že se přece nic nestalo a že vymezit se by nic nepřineslo a jen by to věci zhoršilo. Doma bych měl potom na ni a hlavně na sebe strašný vztek, že jsem zase zklamal, že jsem se měl jasně vymezit a že to, že jsem to neudělal, je důkaz mojí slabosti a toho, že jsem špatný člověk. Moje hlava by se potom k celé situaci neustále vracela a do bezvědomí by jí pořád omílala a analyzovala.
Takhle nějak by to vypadalo v mém osobním pravěku. Pak jsem na sobě ale začal pracovat. Začal jsem se osvobozovat od všemožných sebe potlačujících vzorců myšlení a chování. Začal jsem být víc a víc sám sebou… a ještě před pár lety bych na její výtku zareagoval útokem.
Vypustil bych na ni svého vnitřního tygra a verbálně bych ji roztrhal. Cítil bych, že na mě útočí a měl bych úplně jasno, že pokud se chci ubránit, musím být silnější a vyhrát nad ní. Vyrazil bych do tvrdého verbálního protiútoku, dokud bych tenhle boj nevyhrál.
Chvíli bych se cítil jako king, ale doma bych si to začal vyčítat - byl jsem moc tvrdý a kvůli mně se teď trápí. Moje mysl by mi celou situaci přeložila jako důkaz mojí vnitřní nezralosti a slabosti a toho, že jsem špatný člověk.
A teď mám radost, že už to umím žít jinak.
Pevně, důstojně a laskavě zároveň. Důrazně a zároveň bez přehnané agrese a touhy vyhrát za každou cenu a dokázat sám sobě i ostatním, kdo je tu boss. Z toho mám radost, že už automaticky sám sebe v takových situacích nepotlačuji a ani do světa neposílám zbytečné šípy plné hněvu a arogance.
Nemám problém se omluvit nebo uznat chybu, pokud to tak vnímám, ale už to není z pocitu vlastní nedostatečnosti nebo ze strachu. Taky nemám problém na někoho vypustit svého vnitřního tygra, když by si to situace žádala, ale to nebyl dnešní případ.
Jsem vděčný za to, že jsem se před lety vydal na cestu k sobě, že jsem to nevzdal a nespokojil se se životem, ve kterém mi nebylo dobře, že jsem už dál nechtěl žít v sebeklamu „ale vždyť to je docela v pohodě… mohlo by být ještě hůř… však se mám dobře, neměl bych si vůbec stěžovat.“
Teď, když se k celé situaci v sobě vracím, cítím zase ten pevný klid, žádné výčitky ani nepříjemné pocity a sžíravé myšlenky. Cítím velké přijetí a lásku k tomu, jak věci v mém životě teď a tady jsou.
