Článek
Pravidelně se potkávám s lidmi, kteří stěžují, že jejich vztahy jsou plné dramat, nepochopení a konfliktů. Často mají dojem, že drama se jim ve vztahu děje nějak samo od sebe. Tak to ale není.
Drama si vždycky partneři vytvářejí sami. Většinou to nedělají vědomě, ale nevědomě a protože to dělají nevědomě, snadno podlehnou dojmu, že vztahové drama není jejich zodpovědnost, že za to může ten druhý člověk nebo že se to prostě děje nějak automaticky a nekonečné drama ke vztahům prostě patří.
Nepatří, minimálně nemusí patřit, když na sobě lidi pracují.
Velice často slouží drama ve vztahu jako alibi, aby k sobě partneři nemuseli blíž. Aby se nemuseli otevírat na hlubší a intimnější úrovni, aby se nemuseli důvěrněji sdílet a před druhým obnažovat.
Drama a konflikty si tvoří, aby mohli ve vztahu zůstat „bezpečně“ skryti za maskami a rolemi - aby nemuseli ukázat sami sebe opravdově a upřímně.
Za vším tím je strach ukázat sám sebe, svou citlivost, zranitelnost, svoje bolavá místa. Ty části sebe sama, které člověk sám na sobě hodnotí jako špatná a nedostatečná a právě proto dopředu počítá, že stejně ho odsoudí i ten druhý, když mu je ukáže.
Lidé mají strach se upřímně a do hloubky sami před sebou i před svým partnerem otevřít a aby svému strachu nemuseli čelit, začnou ve vztahu tvořit drama - konflikty, neshody, nedorozumění, napjatou atmosféru.
Prostředí, ve kterém se snad ani nejde otevřít a sdílet autenticky svoje nitro.
Drama jim pak slouží jako jakýsi obranný mechanismus, který je má chránit před odmítnutím, zklamáním, opuštěním, kritikou, před další bolavou zkušeností.
Věří totiž tomu, že to, kdo a jací jsou, není dost. Věří ve svou vlastní nedostatečnost, malost a slabost. To se pak ve vztahu snaží co nejlépe zamaskovat a skrýt, aby nebyli odmítnutí nebo zkritizovaní.
Pro jejich mysl je tohle bezpečný model fungování - skrýt se za maskou „jaký člověk bych měl být“ nebo „jakého by mě chtěli mít“.
Kdyby ale ve vztahu zavládla harmonie, klid a uvolněná atmosféra, pro člověka by už bylo nesnesitelně těžké se skrývat. V prostoru uvolnění a přátelské atmosféry by všechno to, co v sobě člověk popírá a potlačuje, začalo vyplouvat na povrch.
Člověk by se pak musel konfrontovat se svým stínem. Se svými strachy, pocity viny, slabosti, špatnosti, nedostatečnosti, s pocity zklamání, selhání, s historickými zkušenostmi odmítnutí, ponížení nebo opuštění.
Se vším tím, kvůli čemu sám sebe nepřijímá a nemá se rád.
Tohle vnitřní vyhýbání a strach z nevyhnutelného se pak stává motorem pro vztahové drama, pro partnerský odstup a povrchní spolubytí, které nikdy neskončí, dokud se člověk nerozhodne obrátit svou pozornost do nitra a začít se zabývat tím, co ho omezuje. Dokud sám se sebou nezačne poctivě pracovat.
Pak může opouštět svoje negativní sebehodnocení a pocity nedostatečnosti, které ho do té doby nutily schovávat a tvořit domácí drama.
Pak se osvobozuje ze spárů vlastních omezujících přesvědčení, obav a nejistot. Spolu s tím v člověku roste nově nabyté sebevědomí a sebepřijetí. S pocitem - jsem a vždycky jsem byl úplně v pořádku - už není nutné se skrývat za masky a ochranné zdi.
Tady pak končí skrývání a potlačování sebe sama, tady končí drama a člověk je ve vztahu schopný a ochotný sám sebe ukázat, upřímně se otevřít a sdílet, společně s partnerem svůj vztah prohlubovat k větší blízkosti, důvěře a intimitě.
Vztah se stává společným prostorem lásky, bezpečí a vzájemného přijetí. Naplňujícím prostorem, kde je oběma dobře a kde se podporují, inspirují, žijí s větší lehkostí i radostí.
A to za tu odvahu otevřít se před sebou i partnerem fakt stojí.
