Článek
Nebylo to jedno z těch povrchních uvědomění, které přijdou, odejdou a člověk si z nich moc nevezme. Tohle bylo jiné. Hlubší pochopení pravdy. Trvale to ovlivnilo a stále ovlivňuje můj život.
Díval jsem se na bílou zeď a věděl, že tohle jsem ve skutečnosti Já. Tohle je moje Pravé Já - čistá, ničím neomezená a nedotknutelná esence mého bytí.
Všechno ostatní - to co si o sobě myslím, jakému sebeobrazu a čemu o sobě věřím, Já nejsem. Jsou to jen myšlenky a názory, pokud jim ale uvěřím, získají moc řídit můj život.
Když se narodíme, přicházíme do světa plného představ, očekávání a přesvědčení. Jako plod to všechno (nejen) skrz mámu vnímáme a náš psychologický systém je nucený na to reagovat.
Jakmile se tady naše bílá zeď objeví, okamžitě k ní všichni blízcí přispěchají a napíšou na ní všechno, co si o ní myslí oni - jaká vlastně je a jaká by měla být, aby se jim ještě víc líbila a byli s ní spokojení.
V čem je podle nich dobrá a vyhovující, v čem je špatná, ne-dost-dobrá, co nedělá správně, na co všechno nemá, v čem by měla se okamžitě opravit a změnit, aby ji mohli přijmout, ocenit a mít rádi.
A protože rodiče, prarodiče, učitelé, autority atd. jsou o svojí „pravdě“ natolik přesvědčeni, přesvědčí o tom i toho nového člověka na světě.
Ve skutečnosti ale onu čistou zeď nevidí takovou, jaká je. Od počátku si na ní promítají svoje projekce a představy, aniž by si to sami uvědomovali.
Tady člověk zapomíná na svou pravou podstatu - svoje Pravé Já - čistou bílou zeď - a začíná se identifikovat s cizími názory a představami.
To je obrovský problém, protože člověk pak neví, kdo ve skutečnosti je.
Místo toho věří umělému - ostatními vytvořenému - sebeobrazu, se kterým se identifikuje a ze kterého pak žije a tvoří svou realitu, se kterou v dospělosti není spokojený a donekonečna se jí snaží změnit a opravit.
Neustále snaží sám sebe změnit a vylepšit, aby se ostatním zalíbil. Když ale člověk nezná svou pravou podstatu, bude se sebou vždycky nespokojený. Bude mít veliký problém sám sebe plně přijmout a mít rád.
Kdo jsem a proč tady jsem… to budou otázky, které ho budou v hloubi duše pálit.
Budou trpět jeho vztahy i zdraví. Když člověk neví, kdo ve skutečnosti je, jak může dělat to, co miluje a co je jeho poslání?
Jak může takový člověk vnímat svou vnitřní sílu, hodnotu a velikost?
Jak může vnímat zdroj lásky a světla, který v sobě má?
Bude mu chybět radost a vděk z bytí a skutečné vnitřní naplnění.
Za tím vším se bude ve stresu a obavách honit… bez kapacity jít životem uvolněně a důstojně.
Za láskou, bezpečím a zajištěním, za úspěchem, za smyslem i naplněním, za potvrzením vlastní hodnoty a pocitem „jsem dost dobrý a silný“, za uznáním a přijetím, za sebe-jistotou a sebe-vědomím.
Bude se to snažit získat z vnějšku, a to nebude nikdy fungovat.
Výsledkem bude další tlak, nároky a stres, ještě větší zrychlení touhy a další zklamání, nespokojenost, pocity viny a selhání. V pokročilejším věku i rezignace - „tak to prostě na světě chodí“.
Až se pak takhle rezignovaný zraněný člověk setká s něčí bílou zdí, hned na ní napíše, jak to na světě chodí… a koloběh nevědomosti a bolesti se bude předávat dál a dál, dokud z něj každý za sebe nezačne vystupovat.
To všechno ve skutečnosti způsobené tím, že člověk nevidí sám sebe - svoje Pravé Já. Svou esenci čisté bílé zdi. Místo toho pořád věří všem těm názorům a přesvědčením a říká si - tohle jsem já.
V tomhle stavu zapomnění a nevědomosti člověk nemůže být skutečně svobodný ani silný. Pocit jeho síly, jistoty i sebevědomí bude křehký, založený na vnějších atributech a pocit svobody bude iluzorní.
Skutečná vnitřní síla a svoboda začíná tehdy, když se člověk začíná na svoje Pravé Já rozpomínat. Když si začíná uvědomovat, že tu je čistá zeď a pak nápisy na ní. A že to sakra není to stejné!
Když si začíná uvědomovat, že jedno je neměnná pravda a to druhé jen a jen názory ostatních založené na jejich vlastní minulosti.
Pak člověk může sledovat, s čím vším se identifikoval, čemu všemu o sobě věřil, jaké masky nosil a proč, čím vším se řídil a nechal řídit, co všechno není a nikdy nebyl.
A nejenom sledovat, ale hlavně to všechno krok za krokem opouštět. Bořit nefunkční vnitřní realitu založenou na negativních iluzích, strachu a omezujících přesvědčeních - nejsem dost.
Tím končí pocit vnitřní nedostatečnosti a špatnosti, končí komplexy a vnitřní slabost.
Toto poznání člověka osvobozuje od jeho podmíněného naprogramování a vnáší do jeho života velké uvolnění a vnitřní klid. Otevírá člověku oči, aby viděl kdo ve skutečnosti je, aby uviděl svou skutečnou podstatu a tu nechal skrze sebe přirozeně projevit.
Tohle je ono vytoužené - být sám sebou, autentický a charismatický, kdy člověk ví, (ví, ne že si to jen myslí!) kdo je a proč tady je.
A nejen, že to ví a podle toho žije svůj nový život, ale také to ví a podle toho se k němu vztahují a chovají ostatní. Tím končí nezdravý hlad po uznání, přijetí i lásce. Přichází přirozený respekt a úcta.
Tady končí utrpení a začíná život, po kterém lidi touží a pro který se tak snaží, jen se vydali po nefunkční cestě, kterou mají problém opustit. Není to jejich vina, tak je zatím naše společnost a její kolektivní mentální pole nastavené.
Každý má ale možnost svůj postoj i směřování svojí životní cesty změnit. Zažil jsem to já, zažívají to lidé, se kterými pracuji. Proto vím, že to můžete zažít i vy, pokud se pro to rozhodnete a budete k sobě poctiví a upřímní.
