Článek
Tedy umí na ni zapomenout a vytěsnit ji, ale Smrtka se po čase vždycky přihlásí o pozornost. S ní přichází strach, úzkost a také nekonečné analyzování a vymýšlení, co a jak udělat, aby ten strach ze Smrti zmizel, aby ho Smrt už přestala otravovat.
Teď se přeci umřít nechystá a určitě tu bude ještě řadu let. Nechce umřít, tak proč na ni pořád myslí? Proč mu ta zubatá už konečně nedá pokoj?!
Je to naše mysl (a ego), která se Smrti tak moc chytá. Chce jí pochopit a porozumět s naivní touhou se jí vyhnout nebo alespoň oddálit (ideálně napořád). Naše ego by chtělo být nesmrtelné a mít nad vším kontrolu. Už ji často má nad naším Životem, tak teď ještě nad Smrtí. Ego respektive naše mysl má hrůzu z konce, hrůzu z toho, že jednou přestane existovat, tahle hrůza pak mysli nedovoluje, aby se zklidnila a zastavila.
Když se o Smrti s muži bavím, většinou je nejvíc děsí to, že po Smrti nic nebude. Nastane velké Nic. Totální prázdnota a nicota, ve kterém já zmizí a přestane existovat.
Ptám se jich a co je na tom tak děsivého? To nic.
Dostáváme se k tomu, že to, z čeho jde ten největší strach, je představa, že oni budou ten konec prožívat, že budou prožívat to velké Nic. Že budou Smrt cítit. Děsivé není Smrt samotná, ale to, že ji budou zakoušet a neví, jaké to bude - nebudou to mít vůbec pod kontrolou. Právě strach z naprosté ztráty kontroly bývá hnacím motorem pro „vyřešení Smrti“.
Ale kdo ji bude zažívat? No přece já, říkají.
Tady to začíná být skutečně zajímavé. Kdo a co je to Já, které bude Smrt vnímat a kdo ve mně je ten, který se Smrti bojí. Oni to totiž nejsou dvě totožné bytosti. Pravé Já ze Smrti strach nemá, proč by taky mělo mít? Naše životní esence a podstata se Smrti fakt nebojí.
Naše podstata je Život sám. Bojí se vlna v oceánu, že ztratí svou formu? Ne - jedinečná forma vlny zmizí, ale voda samotná nezmizí. Stejně jako Já nezmizí, ani když umře naše ego, fyzická schránka a zastaví se nekonečný mentální proud v hlavě. Naše podstata - tedy to, co všechno vnímá, nikam nezmizí, jen bude vnímat a zakoušet konec těla, ve kterém dočasně přebývala. A pak bude pokračovat na cestě.
Bez strachu, bez paniky, bez úzkosti. A co zůstane, když odejde strach a úzkost? Láska. Zůstane jenom Láska, která nemá začátek a nemá konec. Jen je, existuje, vibruje a proudí. Úplně stejně jako naše životní podstata. Však je to Láska samotná. Samotný základ naší univerzální existence.
Ryzí Lásky se Smrt nemůže dotknout. Pro Lásku není Smrt nepřítel. Je to zkušenost. Intenzivní, osvobozující přechodová zkušenost. Naše Pravé Já je v totálním míru jak se Životem tak i se Smrtí. Život i Smrt jsou součástí stejného mysteria, jsou utkány z toho samého.
Pak je tu ale něco v nás, co se Smrti bojí a co ji odmítá. Pokud my nezakročíme, tento strach z nevyhnutelného konce, nás bude ovlivňovat víc, než jsme ochotni si připustit. Strach ze Smrti je možná ten největší strach, který lidská bytost zná. Kdo se bojí Smrti, žije v realitě strachu, která prostupuje všechny oblasti jeho bytí.
Žije v zajetí vlastní mysli, která se téma Smrti snaží vyřešit. Člověk, který se bojí Smrti, míjí svůj Život. Míjí možnost a schopnost Život prožít naplno. Míjí přítomný okamžik se vší krásou a bohatstvím. Strach totiž lidskou bytost krabatí a deformuje, brání jí v tom, aby byla sama sebou, aby svou vnitřní sílu projevovala svobodně a nezávisle, aby naplňovala svoje životní poslání. Kde je pánem strach, tam se nedaří (sebe) důvěře, blízkosti ani pocitu bezpečí. Kde vládne strach, se nedá žít, ale jen nespokojeně přežívat.
Proto je tak důležité postavit se tématu Smrti čelem. Nevyhýbat se strachu, neutíkat před ním, nesnažit se ho potlačit, ale čelit mu, vědomě do něj vstoupit a proniknout jím až k samému jeho jádru. Proniknutím strachu se pak dostat do prostoru, který se „skrývá“ za ním. Do osvobozeného prostoru Lásky a míru.
Tak si totiž člověk může vzít svou sílu a důstojnost zpátky. Tak si bere svůj Život zpátky.
Proto je tak důležité se v sobě dobře podívat také na „toho, kdo se Smrti bojí“. Nebojovat ani s ním ani s jeho strachem. Uznat ho a nesnažit se onoho strachu zbavit. Stát se nezávislým pozorovatelem vlastní mysli plné obav ze Smrti má velkou cenu.
Když v sobě člověk pozoruje svou vystrašenou hyperaktivní mysl bez ambice s ní cokoli dělat, může si uvědomit také „toho, kdo se na ni dívá … toho, kdo ji pozoruje“. To je důležité procitnutí - Já nejsem moje mysl, Já nejsem ego, Já jsem ten, který je vnímá.
Uvědomování si svojí univerzální vnímající podstaty je to, co člověku přináší velkou úlevu a zbavuje ho strachu ze Smrti. Kontakt s tím, kdo ve skutečnosti jsem, přináší mír s vědomím konce.
Když z lidského prožívání odchází nebo alespoň slábne strach ze Smrti, přirozeně s tím přichází i nová vlna energie a kreativity, obrovská chuť žít a naplňovat svůj pravý potenciál.
Slábne ochota svůj Život promarnit plněním cizích očekávání, cílů a představ, odkládat to podstatné, hnát se za povrchními věcmi, setrvávat ve vztazích nebo v práci, kde to fakt nedává smysl. Bez nadvlády strachu do Života přichází hlubší a opravdové sebe přijetí, vnitřní klid i síla, lehkost a radost.
V momentu, kdy vím, kdo ve skutečnosti jsem, kdy se dotýkám svojí podstaty, cítím jenom Lásku - k sobě, k Životu … i ke Smrti.
www.vzmuz.se
