Článek
Té písničky, kde Jarek zpívá o tom, jak „bílou nostalgii“, děti a sníh, vzpomínky na bezstarostné dětství, stavbu sněhuláků, jízdu na saních, jak vtípky na policajty zalezlé do Aralky, kalamita v Praze, „… u muzea čtyři!“, vystřídá to mokré bílé svinstvo.
Podobné přehodnocení, zvrat, jistě zažil mnohý turista, když v jakémsi městě, na jakémsi náměstí, plném jiných turistů jej obletovali holubi, zvyklí zobat z ruky drobky rohlíků, či jiných drobivostí. A jak jinak, nechal se při tom fotit. Pln dojmů a radosti, jak je oblíben, holubům odpustil i nějakou tu šmouhu, kterou nějaký ten přítulný ptáček upustil na jeho tričko. A pak přijde ke svému autu, zaparkovanému hezky ve stínku a zjistí, že může jet rovnou do myčky, protože na tom stromě si stínku užívá celé hejno holubů … kteří pouštějí šmouhy. A rázem je po turistické idylce a euforii.
Letošní uspíšené jaro o sobě dává vědět rozkvetlou městskou zelení, ať už trávníky, to mi nevadí, tak i keři a stromy. Sakura je v našich podmínkách strom nepůvodní, leč úspěšně adaptovaný. Svými korunami, plnými růžových kvítků zdobí parky, dvorky, lemuje cyklostezky, chodníky, parkoviště. A jsme u jádra věci. Víkend skončil, najít na sídlišti parkovací místo v neděli večer byl vždy úkol hodný bodu za bobříka trpělivosti. Já jej získal! Zaparkoval jsem svoji Opel Astra, zvanou Babča, tak trochu drze, tak trochu na chodníku, shodou okolností zrovna pod rozkvetlou sakurou. Ráno jsem odešel do práce s tím, že odpoledne Babču přeparkuji. Ale vše bylo jinak. V noci se prudce ochladilo a ráno už sakura nebyla hezký růžový strom. Byl to holý, bezejmenný strom. A na Babči se netřpytily krůpěje ranní rosy, ale svítilo tam růžové svinstvo. Okvětní lístky, zbytkem nektaru nalepené na kapotu. Barbína by hekala blahem, já však odlepoval. Lísteček po lístečku, jeden po druhém. Od čelních světel, až po brzdová světla. Čímž se potvrdilo staré motoristické pravidlo: předvídat, předvídat, předvídat. A neparkovat tak trochu drze, tak trochu na chodníku. A už vůbec ne pod stromy!
