Článek
Za maturitní vysvědčení a inženýrský diplom si vlast řekla o takovou malou protislužbu, jakési vyrovnání. A tak jsem narukoval. Jako vysokoškolák jsem na uniformě měl našité knoflíky ze žlutého kovu, na výložkách měl stejně žluté plechové pásky, což určovalo mé (bezvýznamné) postavení v armádní hierarchii. Na druhé straně to připouštělo drobné odchylky od povinností a závazků řadových vojáčků v základní službě. Nejvýraznější z nich byla jistá svoboda pohybu po skončení služebních povinností.
Kasárna se nacházela v katastru obce Mikulov, tudíž v lokalitě plné vína a vinných sklípků. Národopisné vycházky po městě a vskutku malebném okolí byly poměrně brzy vytlačeny cestami opačným směrem. Výpravami do mikulovských vináren a restaurací. Mezi spolubojovníky se po několika namátkových degustacích rozneslo, že jeden vinař má super víno, za přijatelné ceny, ale že do sklípku pustí vojáky jen se „zlatými“ knoflíky.
O víně většina z nás věděla houby, rozeznali jsme tak akorát bílé od červeného, sladké od kyselého, naše someliérská zkušenost začínala a končila na úrovni chutná, nechutná. Tak jsme jen doufali, že oficírkům vinař přece nebude nalévat patoky, případně že zmíněná doporučení nejsou zlomyslností dříve napálených spolubojovníků.
Vinný sklípek byla taková malá sluj vysekaná ve skále. Dřevěný stůl, lavice z masívu, police s keramickými džbánky na stěnách naznačovaly tradiční moravskou pohostinnost, slibovaly slušné zacházení. Na stole se ve světle svíček leskla hnízda skleniček, dva velké talíře s nakrájenou klobáskou, několika plátky uzeného bůčku prosvítaly hranolky tvrdého sýra. Hostina jak na císařském plese. V čele stolu pan domácí s koštýřem opřeným o rameno.
Následovala asi dvacetiminutová přednáška o víně, víceméně stejná jako ta, co jsme ji slyšeli při exkurzi ve stáčírně vinařských závodů. Pan domácí ale neopomněl zdůraznit, že to jeho víno je lepší, než to „fabriční“, protože … není z fabriky. A taky že jo. Od lehce kyselkavého, vlastně suchého (i v té fabrice nás proškolili), jsme přešli na mírně nasládlé, vlastně polosuché, pak na polosladké, to jak doba pokročila a strýc naléval „ty sytější, plnější odrůdy,“ jak komentoval změnu chuti.
Ve skutečnosti dědek velice rychle vyhodnotil, že vínu moc nerozumíme. Navíc mu bylo jasné, že po měsíci v kasárnách jsme nadržení, vyprahlí jak velbloudi a vypijeme cokoli. Naštěstí pro nás se platilo předem, takže naše spotřeba měla svůj horní limit. Něco jsme si přikoupili na cestu a vyrazili do kasáren. Následující noc a ráno bych nepřál nikomu. Klobásky a první sklenky vína asi byly v pohodě, ale ony sytější odrůdy musely být nějaké patoky, výplach sudů, jak nekvalitní vína hodnotí sami vinaři.
Arménští derviši při bojovém tanci nebyli rychlejší než my na trase kavalec - záchody. Zkonzumované víno a klobásky z nás lítaly s takovou kadencí, že Chačaturjanovy rytmy ve skladbě Šavlový tanec byly proti naší střevní aktivitě ukolébavkou pro děti. Po zbytek vojny v Mikulově jsme pro jistotu konzumovali již jen vařené, ověřené nápoje. Takové ty zlatavé, nahořklé, s bílou čepicí.
Jen o něco málo lépe na tom byli kluci, kteří měli své domovy v okolních vesnicích. Zádrhel byl v tom, že výlet mimo město byl hodnocen jako opuštění posádky, v krajním případě jako dezerce. Jenže … vysvětlete šohajovi z Moravy, že na hody nemůže, protože má na sobě zelený armádní mundůr. A v září, v okolí Mikulova, nebylo víkendu, aby se hody (lokální svátek, ale významem blízký Vánocům, ne-li významnější) v nějaké vesnici nekonaly.
Takže víkend co víkend, jen co skončila povinná přítomnost v kasárnách, kluci z nedalekých obcí vyrazili k zadnímu plotu kasáren. Tam již na ně čekalo pár osobních aut a ilegální cesta k vinicím a vinnými sklípky obleženým domovům. Co se tam dělo nevím, ale jak to v sobotu navečer začalo, tak to v neděli večer končilo, jenže opačně. K plotu kasáren, hned vedle naší ubytovny, přijelo několik osobních aut, párkrát cosi žuchlo do trávy, jako když někdo odhodí pytel brambor, a byl klid.
Nám, kteří jsme zůstali v kasárnách, pak nezbylo, než ty „pytle brambor“ (= opilce) sesbírat, dovléct na ubikaci a uložit na kavalce, abychom to s jejich průšvihem neschytali i my hodní, kteří jsme v kasárnách zůstali. Budiž těm uprchlíkům ke cti, že za tu službu i nám přivezli malou výslužku ve formě několika klobásek a malého sice, ale přece jen, kanystru sluncem prozářeného moku.
Závěr takové vinné anabáze byl pokaždé stejný. Místní junáci i my příležitostní pijáci, toho času všichni v zeleném, jsme v konečném důsledku, v pondělí ráno při ranním nástupu, vypadali úplně stejně jako ti opilci z mikulovské sluje.
Mikulovská
V Mikulově pít víno jsem se učil
Vín ušlechtilých i patoků si užil
To když do sklépka stréc vojáčky pozýval
Výplach sudů pak do nich nalíval.
Jeho sůsed, vskutku vinař, víno i hosta v úctě měl
Víno nejdříve sám ochutnal, pak ke sklence i přivoněl
Klukům v zeleném ještě malou osvětu nabídl
O vínu povyprávěl, odvahy jim dodal a ke koštu vybídl.
Jak panovník v legendě o Karlu IV. jsme zírali
Cože jsme to doma na mejdanech do sebe nalívali
Bílé a červené, to naše osvědčené značky byly
Kahan, či Vavřinec, viněty na litrové láhvi to jistily.
Tam na jihu, v kraji vinném jsme však šťávu tratí vinných pili
Od nečekaných chutí a vůní se někteří v skrytu i pošklebili
Leč jak klasik praví, ke kvalitě propít se je nutno
Já poezii našel ve víně a napomohlo tomu i to zelené sukno.
Může za to Mikulov a jeho bůdy, vinné sklepy
Že jsem se tam opil? To jsou pomluvy, jen babské klepy.
V Mikulově jsem jeden kvartál roku vojančil
Poznal jsem tam poezii vína, též o lidech se něco přiučil.
