Článek
Pamatujete nebo znáte z filmů takové ty večery, kdy se vytáhla promítačka a soubor diáků a nebozí hosté nebo rodinní příslušníci byli vystaveni sérii fotografií typu „takoví zajímaví broučci tam lezli“? Jsem ráda, že je to za námi. Protože já bych byla přesně ten člověk s dvěma stovkami naprosto nic neříkajících obrázků v zásobě! Potřebuju totiž sdílet. Potřebuju prožívat něco s druhými lidmi, vzít je do svého světa i do toho, jak ten svůj svět vidím.
K tomu patří i sdílení dovolených a výletů. Upřímně, to dneska děláme skoro všichni. Na sociálních sítích. Vy ne? Fakt ne? Ani fotečka?
Sdílení je pro spoustu lidí přirozené. Chceme, aby druhý člověk viděl krásu, kterou vidíme my. Aby se mohl zasmát té vtipné historce s kebabem. Aby byl stejně jako my rozhořčený nad zpožděním dalšího vlaku a chápal naši frustraci. Chceme se dělit o to hezké v životě i o to, co nás v danou chvíli zatíží. Někdo to má v sobě víc, někdo míň, ale znáte to, nikdo není ostrov, jak řekl jeden docela chytrý pán. (John Donne to byl, nemusíte to hledat.)
Sdílení nezahrnuje jenom pověstné fotky z dovolené na sociálních sítích. Sdílet s někým každodennost je známka intimity. Toho, že nejste v té každodennosti sami. Dovolíte někomu vidět svět vašima očima. Něco prožíváte společně.
Možná se teď zarazíte. Přece jste spolu všude možně. Ale jste tam spolu? Nebo vedle sebe? My totiž umíme velmi dobře žít vedle druhých. Jsou součástí naší rodiny, naší komunity, naší kanceláře, našeho sportovního týmu nebo týmu fanoušků. A nemáme nejmenší tušení, co prožívají. Co se jim doopravdy líbí.
Kdy naposledy jste někomu řekli, co máte doopravdy rádi? Kdy naposledy jste to ostatně řekli sami sobě? Kdy jste i sobě přiznali, co opravdu v životě chcete? Dělat, mít, prožívat. Kdy jste se zamysleli, co vás zatěžuje a nepřináší vám radost? A co by se dalo změnit a dělat třeba trochu jinak?
Konec prázdnin a začátek školního roku je takový pomyslný předěl v roce. I když jsme ze školy pryč už hodně dlouho, pořád je 1. září chvíle, kdy se láme rok. Skončí léto a volnost, začnou zase povinnosti (a je úplně jedno, že v létě nikam nezmizely). Není to dobrá chvíle zamyslet se, jak chceme, aby ten náš další „školní rok“ vypadal? Co v něm chceme víc a co míň?
A až si tohle ujasníme nebo aspoň v myšlenkách otevřeme, máme vedle sebe někoho, komu to můžeme i říct? S kým si o tom můžeme promluvit? S kým můžeme sdílet, co se nám líbí? Třeba zjistíme, že se podělit chceme i o ty obrázky západu slunce nad mořem z dovolené, protože v nás probudily nějaké emoce. Třeba dokážeme říct, proč nás právě ten západ slunce tak oslovil.
Možná sdílení fotek z dovolených na sockách není ve skutečnosti nic jiného než trochu neobratná a nepřiznaná snaha sdílet nejen, že jsme vyjeli do Bulharska, ale taky že jsme se tam po letech zase chytili na ulici jenom tak za ruku. Nebo že jsme ten západ slunce sledovali (a fotili) sami, protože ty, kdo byli v tom Bulharsku s námi, nezajímal a my jim nedokázali říct, že je pro nás důležité to prožít s nimi. Možná je sdílení i takové potvrzování, že nejsme každý z nás jen ten zmíněný ostrov, osamělý v moři lidí, kteří přece všichni k někomu patří, jenom my koukáme na ten zatracený západ blbýho slunce sami. Tak se o to podělíme aspoň se světem na druhé straně telefonu.
A možná jen tím sdílením chceme lidem kolem sebe ukázat, že existují i ty hezké západy slunce, když zvednou hlavu od země a rozhlédnou se kolem sebe. Takže se ptám: Co jste toto léto prožili hezkého?
