Článek
Většina z nás prožije různé vztahy, různě dlouhé, různě intenzivní, často rozmanité a odlišné jeden od druhého od samých základů. Chceme doufat, namlouvat si, věřit, že tenhle konkrétní vztah už je ten pravý, ten jediný, velkolepý, životní. I když v něm zůstáváme napjatí a čekáme, za kterým rohem se co vynoří a co nám v noci skočí zezadu po krku. A pak jsou vztahy, kdy najednou do sebe všechno zaklapne a my víme, že chceme být tady a teď.
Ale kdy a jak poznáte, že chcete vedle sebe zrovna toho jednoho konkrétního člověka? Ne, není to o zaškrtnutých kolonkách v dotazníku, o výši platu, o délce vlasů nebo velikosti prsou. To by bylo příliš jednoduché, předvídatelné a vlastně vypočitatelné. Což neznamená, že to tak někdo nemá a nedělá.
Za mě by tam měl být v prvé řadě pocit bezpečí. Pocit, že můžu aspoň chvíli „nebýt v pozoru“. Můžu si dovolit nehlídat sebe, nehlídat, co udělá ten druhý, protože můžu věřit, že neudělá teď hned něco, čím mi ublíží. Nejen ve fyzickém smyslu. Nejde o to, že vše zařídí, udělá, obstará. Ale o to, že vnímá, že jsem vedle něj taky.
Nemluvím o fyzickém bezpečí. Sama vím, jaké to je, když nejste v bezpečí ani fyzicky. Možná proto je vnímání hranic a taky pocit bezpečí pak záležitost citlivější nebo důležitější. Mluvím o tom, že pustíte otěže. Vypnete kontrolku. Uvěříte, že jste v bezpečí.
Jedna moje kamarádka to vystihla docela přesně: „Pro mě je pocit bezpečí alfa a omega. Chci partnera, vedle kterého se budu cítit natolik v bezpečí, že nebudu mít pocit, že musím sama sebe chránit. Kde nemusím být odvážná, abych ochránila svoje hranice.“ Za mě je tohle výstižný popis toho, co bych přála asi každému. Najít k sobě někoho, s kým získáte pocit, že hradby kolem sebe nepotřebujete. Možná vás chrání před velkým zlým světem tam venku, možná vám dávají jistotu, možná se o ně sami opíráte, ale je fajn nechat je večer stát stranou, než otevřete dveře vlastního domova. Odložit je jako závaží, které nepotřebujete. Protože před tím člověkem, který za dveřmi čeká, se chránit nemusíte.
Násilí ve vztazích nezmizelo, je tu pořád. Zažívá nebo zažilo ho mnohem víc lidí, než si ti šťastnější vůbec uvědomují. Většinou to netušíte, nepoznáte to. Na násilnících ani jejich obětech. Dokud není pozdě. Ale o fyzickém násilí a ubližování dnes mluvit nechci.
Dnes je to o pocitu, že se musíme chránit před nejbližšími, protože si často neuvědomíme, že člověku vedle sebe třeba až tak úplně ve všem a absolutně nedůvěřujeme. Nechali jsme si svoje hradby. Nepustili ho k sobě docela. Ale když pořád jenom držíme a držíme, ty hradby se můžou začít drolit samy. Obvykle v nejméně vhodném místě a čase.
Když jsem psala knížku ŽIVOT VE 280 ZNACÍCH, narazila jsem na větu: „Chceme být s někým, s kým chceme být, i když nám není dobře.“ Protože věříme, že nás ochrání a že neuteče, když nás uvidí mimo tu nejlepší formu a naladění. A třeba nám přinese slepičí polívku, heřmánkový čaj, studený obklad na hlavu, huňatou deku, dvojku vína, cokoli, co budeme v tu chvíli potřebovat.
Otevřít se, vydat se všanc tomu, kdo je vedle nás, může bolet. A může nás to ranit. Tomu se zabránit nedá. Ale přála bych nám všem, abychom našli v životě lidi, se kterými se můžeme cítit opravdu v bezpečí. A třeba nějaké šrámy vedle nich i nechat zahojit.
