Článek
Slova z úvodu patří jedné známé právničce, která podobné páry občas provází rozvodem. Vystihují jev, který zná spousta žen. Muži, s nimiž žijeme, mívají dojem, že je všechno v nejlepším pořádku, i ve chvíli, kdy už jim někdo zabalil kufr.
Asi se nikdo nebudeme moc hádat, že ženy obvykle ve vztahu mluví víc. O běžných záležitostech, o svém dni, o každodenním provozu, ale třeba taky o vztahu samotném. Muži si na tyhle rozbory (zase obvykle, výjimky se určitě najdou) tolik nepotrpí.
Máme v povědomí, že žena je komunikátor, muž řešič. Když se žena svěří s problémem, potřebuje se vypovídat, ulevit myšlenkám, které si tím povídáním často jen docela obyčejně třídí. Muž v tom vidí problém, který je třeba řešit, tedy se snaží hned to řešení hledat. Žena přitom po něm nechtěla plán likvidace té protivné prodavačky, co na ni vyštěkla za kasou, chtěla jen vypustit páru, případně slyšet útěchu.
Když se takto partnerská komunikace nesladí opakovaně, muž přestane řešení nabízet a přestane často ono ventilování napětí vnímat. Jenomže to má háček. Nevnímá ani to, když partnerka neventiluje, ale zcela konkrétně říká, co by ráda zlepšila. Nebo zcela konkrétně volá po tom, aby ji daný muž vnímal, mluvil s ní, reagoval, případně ty schůdky ze sklepa přinesl, aby ta okna mohla opravdu i umýt. Ale muž má „vypnuto“ a jen přikyvuje jako automat.
Scéna jako stvořená pro vztahovou komedii, na které se tak rádi nebo spíš rády díváme, protože jsou přece jako ze života!
Hlavně klid!
Před časem jsem hledala odpovědi na otázku, co po ženách muži chtějí ve vztahu. Většina pánů přicházela s nějakou variantou na nesmírně vtipnou reakci, kterou bych shrnula takto: „Chci hlavně klid a aby mi dala pokoj.“ Nemluvila, nic nevyžadovala, o nic neprosila, na nic nenaléhala, a hlavně nechtěla nic řešit. Jinými slovy, aby byla zticha a nic po mně nechtěla.
Nějakou míru klidu chceme asi všichni. Odpočinout si od ruchu světa, od problémů, co se na nás valí ze všech stran. Hledáme bezpečí a útočiště, k tomu patří i klid a ticho. Jen se tím v páru dostáváme do takové maličké pasti.
Žena mluví, prosí, naléhá, žádá, dožaduje se. Protože potřebuje (a chce) od muže pomoc. S kapajícím kohoutkem, plánem na výlet na neděli, ale třeba taky s tím, aby ji někdo vyslechl, když ji naštvou v práci nebo v krámě zase došel chleba. Když žena zjistí, že plány na nedělní výlety vymýšlí vždycky jenom sama a partner a případný otec dětí se tváří, jak takový výlet narušuje jeho plány osobní, asi spolu moc dlouho nikam jezdit nebudou (což platí i naopak, ať jsme fér!, jen jako žena píšu z pohledu žen). Když žena připomíná pověšení poličky nebo obrázku opakovaně, při pátém opakování nastanou dva možné scénáře: vezme kladivo do ruky sama, nebo zavolá souseda. A když to kladivo vezme do ruky popáté sama, přestane připomínat, prosit, navrhovat, žádat.
„Byli jsme v pohodě.“
Žena ztichla, muži zavládl klid a mír. Konečně pohodička! Teď je ten vztah ideální! Nebo ne?
„Najednou se zbláznila, sebrala se a odešla.“
„Všechno bylo v pohodě, přijel jsem z víkendu s kámoši, a byla odstěhovaná.“
„Konečně nám to klapalo, a ona mi řekla, že se chce rozvést.“
O vztazích, jejich hledání, fungování i rozpadání, se s lidmi bavím často. Nejsem terapeutka. Jen o tomto tématu hodně píšu, články, posty i knihy. A tak jsem podobné věty už slyšela. Ne jednou. Neříkám, že je to tak vždycky. Neříkám, že někdy neposlouchají nebo nechtějí slyšet a vidět ženy. Neříkám, že všechno se vyřeší jen tím, že spolu budeme mluvit. Ale velmi často slyším podobný příběh.
Jako ženy mluvíme, možná moc, možná o zbytečnostech. Jenomže mezi těmi zbytečnostmi říkáme i věci, které jsou pro nás hodně zásadní. Říkáme je opakovaně. Dlouho. Až je říkat přestaneme, protože je nikdo podle nás nevnímal.
A přesně to jsou ty případy, které komentovala moje známá právnička v úvodu.
Muž ty řeči slyšet nechce. Nevnímá je? Možná. Jeho řešení nebylo žádáno, a tak je přestal hledat? Taky možná. Jenomže když žena mluvit přestane, je už na řešení většinou pozdě. Rezignovala. Začala mluvit jinde. Nebo si jen potichu chystá rozpočet z jednoho příjmu.
Nevím, jestli to má řešení a nakolik je vůbec reálné tenhle rozdíl ve vnímání a způsobu komunikování vyladit. Snad jen, holky, začněme říkat jasně, co opravdu chceme. A kluci, vy to zkuste vnímat a nebrat jenom jako tlachání. Třeba se spolu ještě přece jen domluvit dokážeme.
