Článek
V dobách předmobilových se domluvila schůzka ve dvě pod ocasem, a prostě jste přišli. Nebylo jak dát někomu vědět, že si vlastně plánujete dokoukat další díl seriálu, těžko se vám zvedá z gauče nebo si chcete proběhnout ještě další kolo hry na počítači.
Dnes si domlouváme schůzky nad otevřenými kalendáři, dlouze hledáme společný termín, abychom se rozešli s tím, že si to ještě daný den potvrdíme. A pak to pár minut před začátkem někdo odvolá s tím, že mu do toho něco vlezlo. Jinými slovy že na to zapomněl a nikam se mu nechce.
Děje se to ve světě schůzek kamarádských, občas i pracovních, u setkání bývalých spolužáků, u domluvených večírků pár lidí, kde potřebujete zamlouvat stůl a určitý počet míst v podniku, kam se jinak stojí fronty. A děje se to i ve světě randění.
Všichni jsme někdy ve filmu nebo v životě viděli scénu, jak za rohem někdo číhá, aby omrkl toho, kdo má přijít na první schůzku. Když se nám ten člověk nebude zamlouvat, můžeme přece nenápadně zmizet jako dospělí zodpovědní jedinci. A pak se už nikdy neozvat.
Sice se traduje, že vybíravé jsou holky a že u nich nemá šanci nikdo, kdo nespadá do horních 10 % (jen by mě zajímalo, kdo určuje, co přesně má těch horních 10 % zahrnovat, protože mně se zamlouvají jiní muži než Máně odvedle, například). A nevylučuju, že občas při spatření protějšku takhle po anglicku zmizela i holka. Ale co tak slýchám, a slýchám toho dost, protože o randění píšu a mluvím na veřejnosti docela hodně, tak většina holek sice nepůjde na druhou schůzku, když je muž nezaujme, ale před tou první neutečou. I tak je samozřejmě možné, že občas někdo z pánů zůstal na nároží postávat osamoceně, s růží nebo bez. Mimochodem, nosí ještě kluci na první rande vůbec kytky? Mně se to nestalo už hodně dlouho.
Je normální, že všichni máme nějaký typ, který se nám líbí víc, a typ, který nás tak úplně na první pohled nezaujme. Nepopírám, že jsem poznala v životě pocit, kdy vám před první schůzkou bleskne hlavou: „Doufám, že to není tamhle ten!“ Pán neodpovídal udanou výškou, věkem, ba ani deklarovanou sportovní kondicí. Ale nakonec čekal na kamaráda a ten domluvený byl na druhém nároží, protože napravo to bylo, ale z druhé strany, než jsem přicházela já.
Když jdu na první schůzku, už nečekám dlouho. Sama se snažím chodit co nejvíc včas. Nebo dát vědět, pokud se děje cokoli mimořádného. Dojíždím příměstským vlakem, tam se děje něco mimořádného v podstatě denně. Takže obvykle mám časovou rezervu dvou vlaků a většinu schůzek stihnu.
Zejména v době, kdy jsme skoro všichni skoro pořád skoro online, není problém dát vědět, že se zdržím, i když třeba na sebe nemáme telefon. Přesto počkám. U první schůzky do 5 minut, plus minus, pokud mám někde postávat.
Nedávno jsem měla takhle domluvenou první schůzku. Konkrétní místo, konkrétní hodina. Jen ten konkrétní pán tam nějak chyběl. A chyběl i kdekoli ve zprávě. Počkala jsem. Těch 5 minut, možná i 6 jich bylo. Pak jsem se vzala na kafe. A večer si přečetla zprávu: „Doufám, že jsi tam nečekala, já si to rozmyslel.“
Holky taky občas čekají. Pánové jsou někdy… neodvážní. Půl roku kolem vás krouží, ale na schůzku vás nepozvou. Anebo vás na to kafe lákají, lákají, a když teda kývnete, unesou je mimozemšťani, čas jim na příštích pár let zaplní projekt do poslední vteřiny a vůbec, zrovna někoho potkali, víš?
Někdy k tomu stačí vidět vaši fotku. A někdy se zrovna manželka vrátila s dětmi od babičky.
