Článek
Byl to úplně normální den. Šel jsem domů z práce a přemýšlel, co podniknu ve zbytku dne. Bylo krásně, a tak jsem se rozhodl, že se cestou zastavím v jednom podniku, kde jsem si vzal pivo, se kterým jsem si prostě stoupnul na ulici. Stojím, vychutnávám si pivko a jen tak si přemýšlím bůhví o čem. Z přemítání mě vytrhl hlas. „Pane, neměl byste na pivo?“ Otočil jsem hlavu a spatřil muže, jehož vzhled napovídal, že žije na ulici. Jeho oblečení bylo špinavé a potrhané, tvář strhaná a zarostlá. V jeho očích se mísila naděje s očekáváním. Nebylo to poprvé, co jsem slyšel podobnou prosbu. Většinou jsem se snažil těmto situacím vyhnout, ale tentokrát jsem cítil potřebu zareagovat.
Pivo ne, pojď se najíst
„Na pivo?“ zopakoval jsem trochu překvapeně. Na chvilku jsem si ho prohlížel a přemýšlel, co odpovědět. „Ale co takhle místo toho koupit něco k jídlu? Třeba chleba nebo něco teplého?“ navrhl jsem s lehkým úsměvem, snažíc se být vstřícný. Nabídka byla upřímná, chtěl jsem mu pomoci, ale rozhodně jsem nechtěl přispívat na to, aby se ten chlapík opil.
Reakce, kterou jsem dostal, mě ale zaskočila. Muž se na mě zamračil, jeho výraz se změnil z prosícího na odmítavý. „Chleba? Co si myslíš, že jsem? Hele, nech si ty rady pro někoho jinýho. Když nemáš na pivo, tak radši nic,“ odsekl a mávl rukou. Otočil se a odešel.
Co to sakra bylo?
Zůstal jsem sedět na lavičce, byl jsem zaražený a překvapený. I to pivo mi přestalo chutnat. V hlavě mi vířilo tisíc myšlenek. Měl jsem pocit, že jsem udělal správnou věc. Nabídnout jídlo namísto piva mi přišlo jako lepší řešení, ale jeho reakce ve mě vyvolala značné pochybnosti. Udělal jsem chybu? Sám sedím, usrkávám z půllitru točené pivo a jemu ho odepírám. Měl jsem mu prostě dát peníze a neřešit, co s nimi udělá? Nebo jsem udělal správně, i když to neocenil?
Začal jsem přemýšlet o tom, jak obtížné musí být žít na ulici. Každý den se probouzet do nejistoty, hledat, kde najít jídlo, kde se schovat před zimou nebo deštěm. Musí to být vyčerpávající. Ale zároveň mě zarážela ta neúcta, se kterou mou nabídku odmítl. Copak nebylo lepší dostat něco k jídlu než nic? Nebo snad alkohol byl jeho jediným únikem z tvrdé reality, jediným způsobem, jak zapomenout na své trápení?
Co je správné?
V té chvíli jsem si uvědomil, jak složité je rozhodnout, co je správné. Pomáhat lidem v nouzi je důležité, ale co když naše pomoc jen podporuje něco, co jim ve skutečnosti škodí? A co když to, co považujeme za správné, oni vidí úplně jinak? Bylo by jednodušší prostě dát peníze a neřešit, na co je použijí? Nebo je lepší pomáhat cíleně, třeba právě nabídkou jídla nebo oblečení, i když to znamená, že někdy tvrdě narazíme.
Lidé bez domova to nemají jednoduché. Někteří si za svou situaci mohou jen sami, ale jiní ne tak docela
Cestou domů jsem si ten okamžik neustále přehrával v hlavě. Snažil jsem se pochopit jeho postoj, jeho životní situaci, jeho frustraci. Možná jsem narazil na špatný den. Možná byl zoufalý a moje nabídka ho jen popudila, protože mu připomněla, jak hluboko klesl. Nebo možná jednoduše nechtěl přijmout něco, co nepotřeboval. Jenže ten člověk doopravdy nevypadal, že by byl v situaci, kdy bude opovrhovat nabídkou jídla.
Tahle zkušenost ve mně zanechala smíšené pocity. Na jednu stranu jsem si uvědomil, že je snadné soudit druhé z pozice, kdy máme střechu nad hlavou, teplé jídlo a relativní jistotu. Na druhou stranu mě mrzelo, že moje snaha pomoci byla odmítnuta s takovou nenávistí. Možná to byla jen kapka v moři, ale přesto mě donutila zamyslet se nad tím, jak pomáhat efektivně. Jestli dává smysl pomáhat lidem, kteří o to vlastně ani nestojí. A jestli bych příště měl reagovat jinak.
Zážitek mě zároveň naučil, že ne vždycky dostaneme za svou snahu vděk. Někdy stačí jen vědomí, že jsme se pokusili. A i když mě ten muž poslal do háje, rozhodl jsem se, že mě to nezmění. Nabídnu pomoc i příště, ale s vědomím, že ne každá pomoc bude přijata. Že ne každá nabídka padne na úrodnou půdu. A že to neznamená, že bych měl přestat nabízet.
