Článek
Je to už nějakou dobu, co se mi v parku na procházce se psem přihodila velká nepříjemnost s velmi nevrlým seniorem. Můj pes, Max, je malý kříženec Jack Russell teriéra s nějakým jiným menším plemenem, nevíme přesně jakým. Je to na první pohled hravý a hodný psík. Když je pěkně, rád si v parku sednu a Maxe na chvíli vypustím, ať se proběhne. Samozřejmě po nás nikdy nic nikde nezůstane, na to si dávám pozor. Max takto běhal okolo mě, já seděl na lavičce a užíval si hezký den.
Nebezpečí na obzoru
V tom se k nám začal přibližovat starý muž s holí v ruce. Už z dálky vypadal nevrle, obzvláště když jeho pohled sklouznul k mému čtyřnohému příteli. Když dorazil k nám, spustil na Maxe, že nemá košík. Snažil jsem se mu vysvětlit, že Max rozhodně nikomu neublíží, ale že si ho tedy připnu na vodítko, aby si byl jistý, že se nic nestane. Muž ale neposlouchal a stále opakoval, že každý pes musí mít košík, a že žádnému psovi nelze věřit. Prý ho v mládí pokousal pes a od té doby ví své. Maxe jsem tedy dal na vodítko, ale to muži bohužel nestačilo a pokračoval ve výkladu o nebezpečnosti psů. Košík jsem ale u sebe neměl, protože jej nikdy nepoužíváme a vlastně ani nevím, kde jej doma máme.
ilustrativní foto
Max, který tou dobou už klidně ležel u mých nohou, se začal chovat neklidně. Cítil asi napětí a začal být dosti nervózní. Snažil jsem se ho uklidnit, ale muž neustále zvyšoval hlas a máchal holí. V jednom okamžiku se muž rozmáchl a holí Maxe udeřil. Max vyjekl a v tu chvíli se v něm něco zlomilo. Chtěl se bránit a já měl co dělat, abych ho udržel. Vůbec se mu nedivím, sám jsem měl sto chutí toho nerudného dědka napadnout. Muž se na nás s odporem díval a něco si mumlal pod vousy. Bylo mi jasné, že debata s ním by nikam nevedla. Maxovi naštěstí nic nebylo, a tak jsem se rozhodl vyklidit pole.
Odejít bylo jediné správné řešení
S Maxem na vodítku jsem se otočil a odešel z parku. Cítil jsem vztek a bezmoc zároveň. Nemohl jsem uvěřit, že se najdou lidé, kteří jsou schopni něčeho takového. To zvíře mu nic neudělalo, a kdyby je neudeřil holí, vůbec by si ho nevšimlo. Stejně si myslím, že Max nechtěl bránit sebe, ale spíš mě. Psa v parku pouštím z vodítka pouze tehdy, když je tam naprosté minimum lidí. Kdyby si zde třeba hrály děti, nikdy jej mezi ně nepustím, a to i přesto, že vím, že by nikomu nic neudělal, ale chápu, že by to mohlo někomu vadit.
Vodítko jsme měli, košík ne
Ale tento muž si prostě přišel jen vybít svoji zlost. Jinak nedokážu pochopit, co jej mohlo vést k tomu, že můj šestikilový hravý psík představuje v parku veřejné ohrožení. Proč se proboha jal celou situaci řešit tak radikálně, tak agresivně? Mám za to, že se jedná o nešťastného starého muže, pro kterého toto dílčí vítězství představovalo velkou část jeho denního uspokojení, které bych mu možná i rád dopřál, kdyby ovšem mého psa nenapadnul fyzicky. Opravdu mě v tu chvíli nenapadlo, že si něco takového doopravdy dovolí. Kdybych byl jen trochu agresivní jedinec, tak se ten muž tehdy se zlou potázal.
Z tohoto incidentu jsem si odnesl jedno jediné. Košík jsme ani nezkoušeli hledat a Maxe dál venčíme úplně stejně jako předtím. Jen už tohoto zapšklého seniora dobře známe a poznáme na sto honů. Když jej vidím, tak prostě odejdu se psem pryč dříve, než se k nám agresor dopajdá. Jednoduše jen stačí venčit psa tam, kde není tento pán. Je to prosté.
Zdroje:
Vlastní příběh
