Článek
Už je tomu pár let, co jsem míval kamaráda Jarka. Měl jsem za to, že Jarda je fajn chlapík, se kterým je vždycky zábava a na kterého se dá spolehnout. Protože žije od našeho města slušný kus cesty, vídali jsme se občas. Ale co jsme dělali pravidelně, rok co rok jsme spolu a dalšími přáteli jezdili na pánskou jízdu, na náš oblíbený fesťák. Vždycky jsme samozřejmě s Jardou jezdili jedním autem společně. Tento rok mě Jarda hned v pátek ráno nabral a vyrazili jsme tak, abychom v klidu postavili stan, něco pojedli a popili a akorát stihli první kapelu. Tentokrát jsme měli nějakou časovou rezervu a Jarda řekl, že děda potřebuje hodit jen na nákup. Že je to cestou a nezdrží nás to víc jak hodinu. Nic jsem nenamítal. Věděl jsem, že máme času dost, a že když si před prvním koncertem dám o pivo nebo dvě míň, tak to potom v průběhu večera ocením.
Jardův děda je fajn chlápek
O Jardově dědovi jsem už od něj slyšel. Vím, že v té době to bylo dva nebo tři roky, co Jarkovi zemřela babička a děda zůstal v jejich domku sám. Byl to menší, hezky udržovaný, vesnický domek. Když jsme dorazili, děda už stál venku. Bylo vidět, že je mu hloupé, že nás zdržuje, ale pro nás to opravdu nic nebylo. Nevím přesně kolik let Jardovu dědovi tehdy mohlo být, ale tipnul bych to někde mezi 70 a 80. Děda bydlel kousíček za městem, do supermarketu to mohlo být tak 5 kilometrů, maximálně 7, víc určitě ne. Děda byl moc příjemný chlapík. I během těch asi deseti minut v autě nám stihl povyprávět několik historek snad o každém místě, které jsme na naší velmi krátké cestě minuli.
Jarkův děda je fakt milý člověk, ale ve svém kamarádovi jsem se pořádně spletl
Za moment jsme byli u obchodu. Děda vyskočil z auta jako za mlada, vzal košík a říká: „mládenci, budu tady cobydup“. S Jardou jsme na sebe koukli a Jarda říká: „a tak… tak dědu doprovodíme, a když už tam budeme, tak si vezeme taky něco dobrýho na přilepšenou“. Měl samozřejmě na mysli lahev něčeho ostřejšího. No co, jedeme na fesťák, ne? A tak jsme šli s jeho dědou nakupovat. Děda chtěl využít odvozu, a tak se nadechl k opravdu slušnému nákupu. Nabral si maso, spoustu balených vod, basu piv a mnoho dalších, především trvanlivých, věcí. Bylo vidět, že není v tomto obchodě poprvé, přesně věděl, kam se vrtnout.
Jarda zas tak fajn není
Celý nákup mu nezabral více jak půl hodiny. U pokladny jsme dědovi pomohli vyskládat věci na pás, i když dost protestoval, že prý má sil na rozdávání, a ještě u toho stíhal pomrkávat po paní pokladní, která se chudák musela červenat až nevím kde. Jenomže karta se rychle obrátila. Výřečný děda ztuhnul a povídá: „a sakra, já u sebe nemám dost peněz. Já věděl, že jsem na něco zapomněl. Běžím támhle do banky“. A ukázal na opodál stojící bankomat. Proč děda tou kartou prostě nezaplatil, nemám nejmenší tušení. Vzhledem k tomu, koho má za vnuka, vyšlo by ho to levněji.
Zatímco děda bojoval s bankomatem, pokladní domarkovala jeho nákup. Na pokladně svítila částka k úhradě necelých 2300 korun. Jarda neváhal, vytáhl kartu a nákup zaplatil. Než děda bankomat přemohl a vybral si potřebnou hotovost, měli jsme zaplacenou i naši lahev a děda měl svůj nákup v taškách v košíku. Když jsme naskládali vše do auta, vyrazili jsme s dědou domů. Děda se samozřejmě chtěl s Jardou hned vyrovnat a ptal se, kolik nákup stál. Jarda bez mrknutí oka řekl: „nevím, asi 2800. Podíval jsem se na Jardu říkám: „jseš si jistej?“ A on řekl, že jo. V tu chvíli jsem znejistil i já, jestli jsem se nespletl, a tak už jsem mlčel.
Když Jarda zaplatil, myslel jsem, že si peníze od dědy nevezme vůbec. Natož že ho takhle natáhne
Okradl dědu, a ještě si vzal 200 za benzín
Děda, který lovil bankovky z peněženky, tento rychlý dialog vůbec nepostřehl. Postěžoval si, jak je dneska všechno drahé a Jardovi podal tři tisícovky s tím, že 200 korun je za benzín. Ani ho nenapadlo vzít si od nákupu účtenku. A vlastně, i kdyby ho to napadlo, došlo mi, že Jarda účtenku už na pokladně hodil do koše. Řekl bych, že už tam věděl, co udělá. Jarda není sice boháč, ale není ani chudák. A i kdyby chudák byl, tohle bylo pořádně přes čáru.
Fakt to Jarda udělal?
Když jsme dědu vyložili, nedalo mi to. Přemýšlel jsem o tom celou cestu a dospěl jsem k názoru, že nákup fakt nestál 2800. Přece nejsem slepej. Nemohl jsem to jen tak nechat a jít s Jardou na pivo, když vím, že ho platí penězi, které sebral nic netušícímu dědovi. Ještě jednou jsem Jardovi řekl, že jsem si jistý, že nákup stál necelých 2300, tak proč řekl dědovi o víc? Teď, když už jeho děda neseděl metr za ním, mi Jarda s úsměvem od ucha k uchu řekl, že těch pár korun dědovi nebude chybět. Že má našetřeno.
Považoval to za prkotinu. Ale já ne. Vím, že nešlo o jmění a nejspíš to takto nedělá pokaždé, protože děda evidentně vždycky platí sám. Ale v tu chvíli se můj náhled na Jardu nadobro změnil a taky jsem mu to řekl. Doufám, že o tom někdy ještě přemýšlel. Nápad říct to jeho dědovi mě rychle přešel. Nejspíš by mi stejně nevěřil a myslím, že by mu to ublížilo. Nikoho jiného než Jardu a jeho otce už nemá.
