Článek
Bylo páteční odpoledne, a protože jsem stihl dokončit své úkoly dříve, mohl jsem i dříve vyrazit z práce domů. Slíbil jsem, že cestou domů nakoupím. U supermarketu jsem zaparkoval okolo čtvrté hodiny odpolední. Když jsem v obchodě odškrtnul poslední položku nákupního seznamu, byl košík téměř plný a já téměř vyčerpaný. Však nás také v sobotu čekala velká návštěva a grilování. Při pohledu na vrchovatý košík jsem si v duchu říkal, „ještě že mám Oktávku, jinam bych to nemohl naložit“.
Zaplatil jsem a těžký košík jsem v úmorném vedru dotlačil ke kufru svého auta, kam jsem s vidinou skvělého víkendu rychle vyházel všechen nákup. Normálně vždy na parkovací místo couvám, aby se mi lépe vyjíždělo. Ale tentokrát, když jsem viděl seznam, který mi manželka připravila, věděl jsem, že budu potřebovat přístup ke kufru. A tak jsem zaparkoval po předu. O pár chvil později se ukázalo, že bylo lepší raději auto s každým jedním kusem zboží obejít, než z toho proklatého místa vycouvávat.
Boural jsem, moje chyba
Samozřejmě, než jsem začal couvat, ohlédl jsem se. Cesta byla volná, alespoň jsem si to tedy myslel. Vycouval jsem jako obvykle, ale bohužel to bylo vše, jenom ne obvyklé. Ozvala se rána, nebo škrtnutí, nebo co to bylo. Ten člověk tam musel najet těsně po tom, co jsem se ohlédl. Nebo jsem ho prostě přehlédl, nevím. Každopádně nepříjemný zvuk plechů a plastů byl rajskou hudbou oproti tomu, co následovalo. V autech se sice moc nevyznám, ale hned jak jsem vystoupil, tak mi došlo, že ani kdybych svých Oktávek vyskládal celou řadu tohoto parkoviště, ceně auta, které jsem právě naboural, se to nikdy nevyrovná.
Jsem pojištěný, ale tomu člověku je to asi fuk
Ještěže mám pojistku, říkal jsem si v duchu. Nebourám moc často, vlastně ani nevím, kdy předtím jsem boural. Při pohledu na promáčklý a poškrábaný bok luxusního vozu jsem si v hlavě skládal scénář toho, co musím udělat. Policajti, pojišťovna, vyplnit záznam o nehodě. Co ještě? Co ještě se při nehodě dělá nebo vyplňuje. V tu chvíli ale z toho luxusního vozu vystoupil jeho řidič a celá situace začala nabírat na obrátkách. Byl to urostlý chlápek, na sobě měl tepláky, zřejmě dražší než moje auto, a na ruce obrovské zlaté hodinky. Vztek v jeho tváři by v tu chvíli asi nepřehlédl ani slepec.
Je mi líto, že jsem naboural drahé auto. Ale to co předvedl jeho řidič bylo jen představení demonstrující jeho nadvládu
„To v životě nezaplatíš, ty nulo!“ zařval na mě, aniž by se obtěžoval s pozdravem. „Víš vůbec, kolik tohle auto stojí? To je Audi A8, ty idiote!“
Z jeho slov mi bylo jasné, že toto jednoduché nebude. Snažil jsem se zachovat klid. „Pane, moc se omlouvám, byla to nehoda,“ řekl jsem tomu muži. „Hned to nahlásíme na pojišťovnu“
„Na pojišťovnu?“ zasmál se muž sarkasticky. „Tohle ti z povinného ručení neproplatí ani náhodou! To budeš cvakat ze svého, a to pěkně mastně!“ Jeho arogance mě začala vytáčet. Povinné ručení je přece pořád povinné ručení a je fuk jestli nabourám drahé nebo levné auto. Ten muž měl evidentně ve vzteku obrovskou potřebu dát najevo svoji nadřazenost.
„Podívejte se,“ snažil jsem se uklidnit situaci, „zavoláme policii a pojišťovnu, ať to vyřeší. Není potřeba se hned rozčilovat. Moc se omlouvám, je to moje chyba, ale neudělal jsem to naschvál“
„Myslíš, že mám čas se tu s tebou handrkovat?“ odsekl muž. Dal mi své telefonní číslo, zapsal to moje, a aniž bychom cokoliv vyřešili, nasedl do svého Audi a s kvílením pneumatik odjel.
Situaci jsem řešil i když on odjel
Hned jsem vzal telefon a pro jistotu zavolal na policii, kde mi řekli, že k nehodě na parkoviště nepojedou a už vůbec ne, když poškozený odjel. No, minimálně o tom snad existuje nějaký záznam, kdyby něco. Hned na to jsem kontaktoval pojišťovnu, kde mě slečna na druhé straně telefonu ihned uklidnila, že samozřejmě vše bude z mého povinného ručení kryto. Dokonce i oprava mého vozu, na kterém tedy dohromady nic, kromě odřeného a trochu prasklého nárazníku, nebylo.
Druhý den ráno jsem zavolal majiteli Audi. Hlas v telefonu zněl o poznání klidněji než včera. Všechny podklady z pojišťovny jsem mu poslal, předal informace, které jsem včera na lince pojišťovny nabyl a doufal, že už toho člověka nikdy neuvidím. Za několik týdnů mi přišel dopis z pojišťovny, kde potvrzovali, že škoda byla uzavřena a vyplacena.
Ano, naboural jsem mu auto. Ale nechtěně. Ten člověk sotva vystoupil, tak začal řvát. Ihned mi tykal a mluvil se mnou jako s podřadným druhem. To setkání bylo příšerné. Takové lidi nikdo nikde potkávat nechce. Myslím ale, že kdybych se s ním hádal, zřejmě bych navrch vyfasoval ještě několik ran pěstí. A po tom jsem rozhodně netoužil. Už tehdy na parkovišti jsem věděl, že bude lepší mu vše odkývat. Jen doufám, že někdy v budoucnu nezazvoní u mých dveří a nebude se dožadovat něčeho dalšího. Už toho chlapa necci nikdy v životě vidět.
Zdroje:
Vlastní příběh
