Článek
Příběh, který budu vyprávět, se nám stal už před nějakou dobou. Tehdy ještě naše děti byly menší, než jsou dnes, bylo jim 7 a 9 let. Jako každé malé dítě i ty naše měly své dětské idoly. Jednoho dne manželka tak seděla na gauči, pročítala zprávy na mobilu a najednou povídá: „Hele, koukej, kdo zítra koncertuje u Olympie.“ Nebyl to samozřejmě úplně klasický koncert, jako spíše vystoupení vrámci promo akce před obchodním centrem. Nicméně součástí programu byla milovaná děstká kapela, kterou naše děti tolik zbožňují. Nebylo tedy co řešit. Dětem jsme to oznámili jako velkou novinu a samozřejmě se to setkalo s velkým úspěchem.
Vše bylo sluncem zalité
O víkendu jsme tedy do Olympie vyrazili. Venku už bylo vše připraveno, na pódiu se vše chystalo na vystoupení. K vyčarování úsměvu na rtech našich ratolestí stačily jen pouhé kulisy jejich kapely, které už na pódiu samozřejmě byly instalovány. Okolo pódia a lidí, kteří vše chystali, už tou dobou pobíhala slušná spousta dalších nadšených prcků. Všichni kapelu samozřejmě dobře znali a tak si hodně co povídat.
Rodiče byli jak pominutí
S přibývajícím časem se sjížděli další a další lidé. Všude bylo plno dětí a plno rodičů, kteří zatím více méně nečinně postávali opodál a spíše jen tak sledovali své pobíhající potomky. Jakmile se ale ozvalo z pódia první zvučení, děti se začaly srocovat přímo pod pódiem. Na tom by nebylo vůbec nic divného. Jenomže kromě dětí se také přímo pod pódium k zábraně začali stahovat i někteří z rodičů. Nevěnovali jsme tomu pozornost. Nenapadlo nás, co se ti lidé chystají udělat. Mysleli jsme, že dětem jen něco řeknou, něco dají, nebo cokoliv. Ani ve snu nás nenapadlo, že hodlají zabrat hned druhou řádu, přímo za svými dětmi.
Tedy ne že by i rodiče byli oddanými fanoušky ten den vystupující kapely, oni se spíše pasovali do rolí jakýchsi bodyguardů, kteří budou nekompromisně dohlížet na to, jestli třeba jejich osmiletou Aničku neodstrčí o 20 centimetrů vedle devítiletý Karlík. Ti lidé vůbec nemysleli na to, že všechny ty nadšené děti se rozhodně do první řady nevejdou. Pódium bylo dostatečně vysoko na to, aby všechny děti viděly i ze druhé a další řady. Ovšem ne v případě, že před nimi bude postávat 180 centimetrů vysoký fousatý strejda. A když se pod pódium takto nahrnulo podobných bodyguardů asi dvacet, měla většina dětí po koncertě. Mohli si prohlížet akorát tak zadní kapsy jejich kalhot.
Vysvětlování bylo marné
Říkali jsme si, „to není možné, přece není možné, že by ti lidé byli takoví ignoranti“. Jakmile začne koncert, oni odejdou“. No, jenomže neodešli. Když jsem to viděl, hned jsem za jedním z nich šel, abych mu celou situaci zkusil vysvětlit. Řekl jsem tomu člověku, že za ním je ještě mnoho dalších dětí, které kvůli němu a všem co tu stojí, nic nevidí. Nepochyboval jsem o tom, že se nějak domluvíme. Ale nedomluvili. Ten chlapík mi řekl, že mám smůlu. Že jsem měl přijít dřív a zabrat si lepší flek. Nehnul se jeden, a proto se nehnuli ani ostatní. Viděli, že nemusí. Jenomže tomu omezenému muži i těm ostatním zřejmě vůbec nedocházelo, že nemám smůlu já, ale ty děti za nimi. Kdepak. Všechno bylo marné.
Vysvětlit to dětem bylo snažší než dospělým
A protože nejsem žádný velký rváč a ani takový příklad svým dětem a ani jiným dávat nechci, chytil jsem své dvě děti za ruce a odvedl je dále od pódia. Nebyly nadšené. Ale vytáhl jsem z kufru auta bednu, kterou jsem doma zapomněl vyndat a děti na ni postavil. Byly sice malinko dál, ale viděly aspoň něco. Vysvětlil jsem jim, že s člověkem, jako byl tento pán, nemá žádný smysl se o ničem hádat. Že by stejně nikdy neuznal, že má pravdu někdo jiný než on. A navíc kdybych se hádal, z koncertu by nebylo nakonec vůbec nic. Takový vývoj jsme sice nečekali, ale na druhou stranu nám vzniklá situace poskytla možnost, děti něco cenného naučit.