Článek
Stopaře obvykle neberu. Ne proto, že bych nechtěl nikomu pomoci, ale protože mám rád svůj klid. Mám obavy z cizích lidí, které neznám. Nemám tušení, co mají za lubem, jestli opravdu chtějí jen svézt, a nebo se jedná jen o záminku. Přesto jsem jednou udělal výjimku. Bylo to jednou v létě, kdy jsem se vracel z dlouhé pracovní cesty. Bylo opravdu horko a já už se viděl doma. Na kraji silnice stál mladý pár, on s batohem na zádech, ona v lehkých šatech, oba vypadali docela sympaticky a především, že by jim svezení opravdu bodlo. Kluk měl v ruce ceduli, která jasně říkala, že jedou stejným směrem jako já. Nevím proč, ale prostě jsem tehdy zastavil. Velká chyba.
Já poprvé zastavil
Otevřeli dveře, zeptali se, jestli jedu jejich směrem a rychle naskočili dozadu. Zdáli se milí a hlavně vděční. Vypadalo to, že jsou šťastní, že už dále nemusí pochodovat na tom hrozném vedru, které ten den venku bylo. Možná právě to mě přimělo vybočit ze zajetých kolejí a stopaře vzít. To vedro, bylo mi jich líto. Povídali jsme si o běžných věcech. Kam jedou, co studují, jaké mají plány na léto. Všechno bylo tak přirozené, že jsem si ani neuvědomil, že moje malá taška s peněženkou a doklady leží na zadním sedadle. Vždycky ji tam pokládám. Nastoupím a tašku položím za sebe. Když ti dva nastoupili, vůbec mě nenapadlo, že ta taška je na zadním sedadle. Rozhodnutí zastavit přišlo náhle, a tak jsem o tašce vůbec nepřemýšlel.
oba stopaři byli tak fajn, že jsem prostě nepřemýšlel
Měl jsem dobrý pocit
Cesta ubíhala, povídali jsme si o všem možném a říkal jsem si, proč jsem nikdy nikomu nezastavil? Vždyť takhle je to fajn, je to lepší než o samotě jen poslouchat rádio. Zanedlouho jsme byli v cíli. Oba mi slušně poděkovali a popřáli šťastný zbytek cesty. Já měl skvělý pocit, že jsem těm mladým lidem pomohl. Že se netáhli v tom vedru pěšky. Tento dobrý pocit měl ale jen jepičí život. Najednou mi to došlo. Moje taška, na zadním sedadle. Intuitivně jsem sáhnul do zadu, a nic. Prázdno. Ohlédnul jsem se a taška nikde. Při první příležitosti jsem zastavil. Zatím jsem nepanikařil. Říkal jsem si, že asi taška spadla na zem a bude pod sedadlem. Všechno jsem prohledal a můj dobrý pocit se začal rozplývat. Došlo mi, že ti milí lidé, kterým jsem tolik pomohl, mě úplně normálně okradli.
Co teď?
Měl jsem chuť se otočit a jet zpátky do města, kde jsem je vysadil. Možná bych je našel, možná ne. Nepředpokládám ale, že po tom, co provedli, se na místě, kde jsem je vysadil, zdrželi dlouho. Asi sedli na první tramvaj, co jela. A i kdybych je náhodou opravdu našel, asi by se mi slušně neomluvili, že mi ukradli tašku a vše nevrátili. Nakonec jsem se rozhodl jinak. Prostě jsem jel domů. V hlavě mi běžely myšlenky na všechny důležité věci, které v té tašce byly. Peníze, doklady, platební karty. Okamžitě jsem zavolal do banky a zablokoval všechny karty. Pak jsem přemýšlel, co všechno budu muset obíhat. Nahlásit celou věc na policii, vyřídit nové doklady a platební karty. V práci u šéfa taky asi ovace nesklidím, vzhledem k tomu, že v tašce byla i firemní platební karta.
Když jsem konečně dojel domů, sedl jsem si do křesla a dlouho jen zíral před sebe. Uvědomil jsem si, jak jsem byl naivní a důvěřivý. Celé roky jsem stopaře nebral, a když jsem to jednou udělal, skončilo to takhle. Celé roky jsem se stopaře bál brát, a když to jednou udělám, jsem tak trestuhodně nepozorný. Pěkně mě to štvalo a připadal jsem si jako hlupák. Ten den jsem někomu zastavil poprvé a docela určitě naposledy. Z podobných dobrodružství jsem nadobro vyléčen.
