Článek
Elektromobilita je v posledních letech jedním z hlavních témat globální diskuze o udržitelnosti a boji proti klimatickým změnám. Zatímco Evropa tlačí na přechod k elektromobilům prostřednictvím přísných regulací a dotací, jiné regiony světa, jako USA a Asie, k tomu přistupují o poznání opatrněji. Přestože na první pohled elektromobilita slibuje ekologickou budoucnost, hlubší analýza odhaluje, že jde spíše o slepou uličku, která přináší více otázek než odpovědí.
Často se argumentuje, že automobilová doprava je jedním z hlavních viníků klimatických změn. Tento argument je však nepřesný. Automobily podle dat Evropské agentury pro životní prostředí tvoří pouze asi 12 % celkových emisí skleníkových plynů v EU. Naproti tomu průmyslová výroba a energetika dohromady představují více než polovinu všech emisí. Zaměření na elektromobily tedy postrádá smysl, protože podíl dopravy na emisích je ve srovnání s těžkým průmyslem a energetikou relativně nízký. Přechod k elektromobilům navíc neřeší základní problém: většina elektřiny na celém světě stále pochází z fosilních paliv, což znamená, že nabíjení elektromobilů může být nepřímo stejně neekologické jako provoz spalovacích motorů.
Elektromobily jsou dražší na výrobu i provoz než tradiční vozidla. Výroba baterií zahrnuje těžbu vzácných kovů, jako je lithium, kobalt nebo nikl, což má katastrofální dopady na životní prostředí i lidská práva v těžebních regionech, například v Demokratické republice Kongo. Zásoby těchto surovin jsou omezené a jejich těžba energeticky náročná, což dále zvyšuje uhlíkovou stopu elektromobilů. Z hlediska nákladů pro uživatele je navíc přechod na elektromobilitu neekonomický. Elektromobily sice lákají na nižší provozní náklady díky levnějšímu „palivu,“ ale ceny samotných vozidel jsou stále pro většinu populace nedostupné. Bez státních dotací by byl trh s elektromobily minimální.
Evropa se rozhodla jít nejpřísnější cestou regulací. Od zákazu spalovacích motorů po striktní emisní limity: Evropská unie tlačí na automobilky, aby přešly k výrobě elektromobilů, přestože to může znamenat úpadek celé evropské výroby automobilů. Naproti tomu USA a Čína přistupují k elektromobilitě pragmatičtěji. Čína sice vyrábí a exportuje elektromobily, ale nezavádí tak drakonická omezení na spalovací motory. USA sází na tržní přístup a nepřijímá masivní regulace, které by ohrozily její automobilový průmysl. Evropská strategie může být vnímána jako snaha o udržení morálního vedení v oblasti klimatické politiky. Avšak vysoké náklady a negativní dopady na průmysl naznačují, že tato cesta spíše znevýhodňuje evropské výrobce oproti konkurenci z Asie či Ameriky.
Dalším problémem je zatížení energetické infrastruktury. Masivní přechod na elektromobily by vyžadoval obrovské investice do elektrické sítě, která není připravena na nápor milionů nabíjení denně. V zimních měsících, kdy je poptávka po elektřině nejvyšší, by mohl přechod na elektromobilitu vést k výpadkům proudu a dalším komplikacím.
Místo jednostranného přechodu k elektromobilům by mělo smysl podporovat širší spektrum technologií: například vodíkové pohony, které nabízejí vyšší dojezd a rychlejší tankování, syntetická paliva, jež mohou využívat stávající infrastrukturu a zároveň snižovat uhlíkovou stopu, nebo zlepšení efektivity spalovacích motorů, což by mohlo přinést výrazné snížení emisí bez zásadních změn v průmyslu.
Elektromobilita je bezesporu zajímavým konceptem, ale současný přístup, zejména v Evropě, vede k nerovnováze a ztrátám na všech frontách. Evropská strategie přináší riziko deindustrializace a ztráty konkurenceschopnosti, zatímco problémy, které měla řešit, zůstávají nevyřešeny. Místo unáhlených zákazů a direktivních opatření je potřeba otevřeněji diskutovat o alternativách a hledat řešení, která neohrozí evropskou ekonomiku ani životní úroveň jejích obyvatel.
Zdroje:
