Článek
Ten den mě čekala návštěva lékaře, ke kterému jsem byl již dlouho objednán. Ráno jsem vstal brzy, abych se stihl připravit, nepřišel pozdě a neproseděl potom v čekárně kvůli vlastní hlouposti celý den. Termín jsem měl stanoven na osmou hodinu, takže jsem vyrážel s dostatečným předstihem. Dorazil jsem asi o 15 minut dříve, nahlásil se na recepci a posadil se v čekárně. Bylo to klasické nemocniční prostředí, s tvrdými lavicemi a plakáty nabádajícími k prevenci nejrůznějších chorob.
V čekárně jsem byl včas, ale nebylo to k ničemu
Čekárna byla už v tu dobu plná. Vzorek pacientů byl různorodý. Někteří neodložili svůj mobilní telefon, jiní sebou nervózně šili a někteří prostě jen oddaně čekali, až se otevřou dveře ordinace a sestřička vysloví jejich jméno. „Snad to půjde rychle,“ říkal jsem si. Byl jsem přece objednaný. A právě ta skutečnost, že mám objednán konkrétní čas, ve mě vzbuzovala naději, že alespoň přibližně v tu dobu půjdu na řadu. Ale tahle naděje začala slábnout už po první půlhodině, kdy se vůbec nic nedělo.
Připadal jsem si, jako bych byl všem ukradený. A nebyl jsem zdaleka jediný, kdo si tak připadal
Kolem deváté jsem začal být nervózní. Pořád jsem doufal, že každou chvíli zaslechnu svoje jméno. Ale stále nic. Občas se otevřely dveře ordinace a sestra zavolala dalšího pacienta, ale nezdálo se, že by vůbec brali v potaz, kdo je objednaný a na kdy. Vedle mě seděla starší paní, která sebrala dostatek odvahy a šla se na recepci zeptat, kdy přijde na řadu. Že byla objednaná a její čas už je dávno pryč. „Čekejte, sestřička vás zavolá,“ dostalo se jí strohé odpovědi. Její frustrace byla zřejmá, stejně jako ta moje.
Objednaný, neobjednaný, to je fuk
V mezičase jsem si začal všímat, že někteří lidé v čekárně vůbec objednaní nebyli. Prostě přišli, zapsali se a čekali. Jiní, kteří byli objednaní na stejný čas jako já, se začali shodovat v tom, že už je to nenormální. Jeden z pacientů poznamenal, že sem chodí pravidelně a situace je pokaždé stejná. Časy objednání jako by byly jen orientační, aniž by se v nich ovšem kdokoliv orientoval.
V deset hodin už jsem měl pocit, že tady strávím celý den. Začalo mi být jasné, že plánování objednávek je tady spíš fikce než realita. Proč vůbec nabízejí objednávací systém, když se jím neřídí? Jestliže nemůžou dodržet objednané časy, proč neřeknou, že se objednat prostě nejde? Byl to absurdní paradox. Systém měl sloužit ke zrychlení a zefektivnění procesu, ale ve skutečnosti nejspíše fungoval jen tak, aby pacienti měli pocit, že mají objednaný nějaký čas. Ten ovšem nikoho v ordinaci evidentně nezajímal a v čekárně vládnul chaos.
Do jedenácti hodin jsem byl unavený, vyčerpaný a hlavně rozčilený. O stavu starší paní vedle mě, která tou dobou také stále ještě seděla v čekárně, raději ani nemluvím. Situace v čekárně se stávala neudržitelnou. Lidi ztráceli trpělivost, jeden muž si dokonce dovolil stěžovat hlasitě přímo na chodbě. Sestra ho odbyla s tím, že pan doktor dělá, co může, a o pořadí pacientů rozhoduje lékař. Tomu všemu bych rozuměl. Čemu ale nerozumím je to, proč pacienty objednávají na časy, o kterých předem vědí, že nelze splnit ani v nejrůžovějším snu?
Po třech hodinách konečně na řadě
Nakonec jsem se dočkal. Když jsem konečně vstoupil do ordinace, bylo něco málo po jedenácté. Mé vyšetření trvalo ani ne deset minut. Deset minut a tři hodiny čekání. Cestou ven jsem se ještě ohlédl na plnou čekárnu, kde i ostatní pacienti začínali den stejně jako já, tedy s očekáváním, že půjde vše podle plánu. Smutné bylo, že většina z nich teď už zřejmě věděla, že ten den bude vypadat docela jinak, než si ještě ráno cestou k doktorovi mysleli.
Lékař by měl pacienty respektovat a pokud je to možné, nenechat je půl dne sedět v čekárně, kde si s ostatními vymění nemoci, se kterými sem přišli
Naprosto bych pochopil, kdyby lékař upřednostnil přede mnou akutního pacienta, ale jsem si téměř jistý, že akutní případ v čekárně nebyl ani jeden. Naopak lidé, kteří vypadali, že je jim opravdu mizerně, čekali úplně stejně jako já, ne-li ještě déle. Na celou čekárnu prskali, a to s čím za doktorem přišli, nejspíše důkladně roznesli mezi další, nekonečně dlouho čekající, pacienty.
Kdyby alespoň tyto lidi bral pan doktor přednostně. Alespoň toto by se dalo pochopit. Ale to co jsem v čekárně prožil ve mně vyvolává otázku, jak může tak inteligentní bytost, jakou lékař bez pochyby je, tak fatálně nezvládat objednávání pacientů. Čas je tu přece pro všechny a je pro všechny stejný. I ostatní lidé, kteří služby lékaře vyhledají, mají své povinnosti. Pokud tedy lékaři nepřijde žádný nečekaný závažný případ, neexistuje žádný důvod k tomu, aby v čekárně objednaní lidé strávili celé dopoledne. Aby lékař tak trestuhodně plýtval jejich časem, který je přece úplně stejně vzácný jako ten jeho.
