Článek
Jednoho dne jsem prostě šel po ulici, stejně jako každý jiný den, když mě oslovil neznámý muž. Měl na sobě ošuntělé oblečení, jeho tvář byla unavená a působil celkově zanedbaně. Držel v ruce provaz, na jehož druhém konci měl uvázaného psa. Byl to zřejmě nějaký kříženec, středně velký, s mírně zplihlou srstí a takovýma těma klasickýma psíma očima, které se na člověka dívaly přesně tak, jak to umí jen psi.
Tuto nabídku jsem měl přijmout
„Pane, nechcete psa? Pět stovek a je váš,“ pronesl muž poněkud hrubým hlasem.
Zarazil jsem se. Nabídka byla zcela nečekaná a situace trochu nepříjemná. Pes vypadal, že už má něco za sebou. Jeho srst byla zacuchaná a na tlapkách měl zaschlé bláto. Přesto měl v očích určitou jiskru, která mě zneklidňovala. Možná to byla prosba, možná jen přirozená psí oddanost. To, že bylo zvíře zanedbané ale rozhodně nebylo důvodem, proč jsem si jej nemohl nechat. Bohužel mě tehdy jiná varianta nenapadla.
„Ne, děkuji. Nemůžu si teď pořídit psa,“ odpověděl jsem a snažil se rychle pokračovat v cestě. Muž si mě měřil pohledem, jako bych mu právě způsobil nějakou újmu. „Ale za pět stovek, pane! To je skoro zadarmo,“ naléhal dál. Tentokrát jsem jen zavrtěl hlavou a bez dalších slov odešel. Byl jsem z té situace trochu rozhozený, ale prostě jsem to přešel s tím, že si jej určitě koupí někdo, kdo na něj bude mít více času než já. A vypustil jsem celé setkání z hlavy. Nemohl jsem tehdy tušit, co se stane.
Kdybych to tehdy věděl
O pár dní později jsem se po práci vydal na pivo. V hospodě, kam chodívám posedět, jsem narazil na známého, kterého jsem už nějakou dobu neviděl. Seděli jsme u stolu a probírali různé podstatné i méně podstatné věci, když zničehonic přišel na řadu i onen pes.
Tehdy jsem to vážně podělal
„Ty, neuvěříš, co jsem slyšel. Víš, ten divnej týpek, co se tu občas motá, prý prodal psa nějakým bezďákům,“ začal vyprávět můj známý. „Jakýho psa?“ zeptal jsem se zvědavě, ale v duchu už jsem tušil, jak moc jsem to celé pokazil, když jsem tehdy o situaci moc nepřemýšlel. „Takovýho ořecha, prej ho nabízel lidem za pár stovek. Nakonec ho vzali ti bezdomovci a víš co? Snědli ho“ dokončil svůj příběh a s opovržením zavrtěl hlavou.
Ztuhl jsem. Hrdlo se mi sevřelo a žaludek jsem cítil až v krku. Bylo to jako rána do obličeje. Ten pes, kterého jsem odmítl koupit, skončil na talíři bezdomovců. Možná to pro ně byl způsob, jak přežít, ale pro mě to bylo nepředstavitelné. Viděl jsem jeho oči, jak na mě hleděly, když jsem ho míjel. A teď jsem se nemohl zbavit pocitu viny. Stačilo se zastavit. Na chvíli hodit za hlavu každodenní shon a zapřemýšlet. Přece jsem si psa nemusel hned nechat.
Bylo to jako studená sprcha
Zbytek večera jsem se nezmohl na víc než na přikyvování a pár nepřítomných odpovědí. V hlavě mi běžely myšlenky jako na běžícím pásu. Co kdybych toho psa koupil? Mohl jsem ho vzít do útulku nebo najít někoho, kdo by se o něj postaral. Místo toho jsem se rozhodl nic nedělat. Připadal jsem si jako spoluviník, i když jsem věděl, že jsem nemohl tušit, co se stane.
Doma jsem si tu scénu znovu přehrával. Co jsem měl udělat jinak? Mohl jsem se přece postarat. Byla to pětistovka a jedna cesta do útulku. Ale v tu chvíli jsem měl jiné starosti a takový scénář mě bohužel ani v nejmenším nenapadl. Byl jsem unavený z práce, nechtěl jsem se zabývat dalším problémem. Jenže život nám občas ukáže, že právě takové okamžiky mohou mít dalekosáhlé následky. Dnes vím, že jsem udělal velkou chybu, která mě nesmírně mrzí. Vím, že i když mám pocit, že spěchám a nestíhám, zastavit se na minutu a zamyslet se je vždy správné řešení.
Ten pes byl jen jedním z mnoha, kteří potřebují pomoc. Ale pro mě se stal symbolem. Symbolem rozhodnutí, která mohou změnit víc, než si v danou chvíli dokážeme představit. A přestože už s tím nic nenadělám, vím, že příště se rozhodnu jinak.
Zdroje:
Vlastní příběh
