Článek
Ten den se nijak nelišil od kteréhokoliv jiného dne. Normálně jsem jel autobusem do práce, stejně jako kdykoliv jindy. Seděl jsem na sedadle a pročítal ranní zprávy. Okolo sedělo opravdu hodně lidí, autobus byl z velké části plný, stejně jako obvykle. Tentokrát se ale přihodilo něco, co běžnou součástí mojí běžné cesty do práce nebývá. Do autobusu nastoupila malá dívenka s aktovkou. Myslím, že jí nebylo více jak deset let.
Působila plaše a nervózně, držela v ruce několik mincí a očividně počítala, které mince má řidičce podat, až bude při nástupu platit za jízdenku. Když se dostala na řadu, slabě řidičce řekla kam jede a že by chtěla jízdenku. Řidička na ni vzhlédla, změřila si ji pohledem a s trochou ostřejšího tónu se zeptala: „A nechceš mi říct ještě něco?“ Dívka viditelně znejistěla, sklopila oči a zavrtěla hlavou.
Řidička by se měla stydět
Řidička si povzdychla, načetla cenu a řekla: „Dvacet pět korun.“ Dívka rychle přepočítala mince, které svírala ve zpocené dlani a podala je řidičce, která si je bez zaváhání vzala a podala jí jízdenku. Hned jak této malé holčičce prodala jízdenku, tak dodala: „A příště řekni, že chceš dětskou jízdenku, bude to levnější.“
Byla to hrozná ženská, ale peníze by holčičce stejně nedala. Protože jsem ji nechtěl napadnout, musel jsem ustoupit
Seděl jsem jen několik sedadel za nimi a slyšel vše, co se stalo. Dětská jízdenka stála asi polovinu. Řidička si od dívky vzala plnou cenu a přitom dobře věděla, že má nárok na zlevněnou jízdenku. Musela by být slepá, aby nepoznala, že jde o dítě. V tu chvíli mě přepadl vztek. Dívka se otočila a hledala volné místo, působila zmateně a nejistě. Zbytek autobusu mlčel. Nikdo z cestujících neřekl ani slovo, jako by se nic nestalo. Ta lhostejnost všech byla k nevydržení.
Všichni mlčeli, já ne
Já to ale prostě jen tak přejít nedokázal. Cítil jsem povinnost se za tu holčičku postavit. Vstal jsem a šel rovnou k místu, kde majestátně seděla řidička. „Promiňte, ale tohle je fakt moc. Připadá vám ta dívenka jako dospělá? Proč platila plnou cenu?“ ohradil jsem se.
Řidička se na mě podívala, její tvář ztvrdla, jakoby byla z kamene a odpověděla: „To není moje starost. Kdyby si řekla o dětskou jízdenku, dostala by ji. Ale neřekla nic.“ Ještě chvíli jsem se té příšerné ženské pokoušel vysvětlit, co právě provedla, ale marně. Pochopit nedokázala vůbec nic.
Viděl jsem, že debata nikam nevede. Zároveň jsem si byl vědom toho, že další konflikt by mohl zdržet celý autobus a znepříjemnit cestu ostatním. Rozhodl jsem se tedy jinak. Vyndal jsem ze své peněženky třináct korun, přišel k dívence a podal jí je. „Tady, to je za tu jízdenku. Paní řidička se omlouvá a posílá ti peníze zpět. Ty přeci jezdíš na dětskou jízdenku“. Dívka na mě koukala s překvapením a trochu nesměle si peníze vzala.
Raději jsem to zaplatil ze svého
Když jsem se vrátil na místo, byl jsem rozhodnutý, že to takhle nenechám. Jakmile jsem se dostal domů, sedl jsem k počítači a napsal stížnost na dopravní podnik. Popsal jsem celou situaci, zdůraznil jsem, že řidička využila nevědomosti dítěte a prakticky ho oškubala přímo před očima ostatních cestujících. Detailně jsem popsal kdy, kde a na jaké lince k incidentu došlo. Nejsem škodolibý člověk, ale věřím, že následky zrovna této situace paní řidička ponese.
Nejvíce mě zarazilo, že nikdo jiný z cestujících nereagoval. Autobus byl plný dospělých lidí, kteří situaci viděli a slyšeli, ale všichni mlčeli jako ryby. Proč se nikdo neozval? Proč nikdo nebránil tu malou holku, která proti dospělé řidičce neměla žádnou šanci? Obávám se, že jsem viděl věrný obraz naší společnosti, kde je snazší odvrátit pohled než cokoliv řešit.
Nejsem si jistý, zda má stížnost povede k nějakému řešení, ale věřím, že je důležité ozvat se, když vidíme nespravedlnost. Možná, že to dívce nenahradí ten hrozný pocit ponížení, který zažila, ale doufám, že aspoň malým gestem jsem jí ukázal, že ne všichni dospělí jsou lhostejní.
