Tchyně přijela na skok a okupovala náš dům týden

Blížil se jeden jarní víkend a já měl plnou hlavu plánů, jak s touto příležitostí naložit. Se ženou jsme se těšili, že na sebe zase po celém náročném týdnu budeme mít trochu času. V plánu byla romantická večeře, projížďka na kolech i s dětmi, prostě pohodový program a načerpání sil. Jenže ouha. Zvoní telefon a na druhé straně se ozve tchyně.

„Ahoj děti, stavila bych se u vás na chvilku na kafe,“ oznámila s nadšením v hlase, které v mém případě vyvolalo spíše mrazení v zádech. Věděl jsem, že žena zrovna nejásá, návštěvy její matky pro ni nebývají zrovna odpočinkové. Ale co se dalo dělat, tchyně je tchyně. Přijela s úsměvem od ucha k uchu a taškou plnou buchet. „To je pro vás, ať máte něco dobrého k té kávě,“ prohlásila a už se uvelebovala v obýváku. Odpoledne uteklo celkem v klidu, povídali jsme si o všem možném a já jsem si říkal, že se má žena tentokrát zbytečně obávala. Jenže když se začalo smrákat a tchyně se stále nechystala k odchodu, začal jsem tušit, že náš víkendový plán dostává trhliny.

„Maminko,“ tak tchyni říkám, „my jsme si plánovali…“ začal jsem opatrně, ale tchyně mě s úsměvem přerušila. „Ale no tak, vždyť je ještě brzy! Přece mě nepoženete, když si tak krásně povídáme. Navíc se vidíme jednou za Uherský rok,“ A tak se povídalo dál. A dál. A dál. S ubývajícím světlem rostla moje nervozita. Žena se tvářila čím dál kyseleji, ale zřejmě ze slušnosti, nebo bůhví proč, se nezmohla na to, aby matku vyprovodila. Nakonec jsem to vzdal a s povzdechem šel připravit tchyni pokoj pro hosty. Romantická večeře i výlet na kolech mizely v nedohlednu.

Ráno jsem se probudil s pocitem, že se mi to celé jen zdálo. Jenže ouha. Tchyně už seděla v kuchyni a se ženou probíraly recept na bábovku. „To je skvělé, že jsi tady, mami, zrovna jsem potřebovala pomoct s pečením,“ slyšel jsem. V duchu jsem zaúpěl a hned jsem věděl, že tato věta nás bude mrzet.

A tak začal týden, na který nerad vzpomínám. Ztratili jsme veškeré soukromí. Tchyně se neustále motala po bytě, „radila“ nám s vařením, uklízením i výchovou dětí. „Nemyslíš si, že bys měla Tomáškovi dávat víc zeleniny?“ ptala se s káravě zdviženým obočím. „A proč má Verunka na sobě tuhle růžovou sukni? Vždyť jí to vůbec nesluší!“

Věděl jsem, že manželku její neustálé výtky a rady štvou. Snažil jsem se ji nenápadně podporovat, ale atmosféra v bytě houstla. I já jsem začínal být nervózní. Žena se ale zdráhala cokoliv matce říct. „Stydím se, mám mámu ráda, nechci ji urazit, ona je prostě taková,“ říkala mi po večerech, když už tchyně konečně spala.

„Ale ona nás tu terorizuje!“ snažil jsem se jí vysvětlit. „Potřebujeme taky trochu prostoru pro sebe.“ Žena ale jen bezradně pokrčila rameny. „Nevím, co mám dělat.“ Já zase věděl, že když ji vyhodím já, způsobí to poprask, který mi už asi nikdy neodpustí. A to nestálo za to. Každý den jsem se modlil, aby se tchyně konečně rozhodla odjet domů. Po týdnu, kdy už jsem byl na pokraji nervového zhroucení, se konečně začala balit. Pohled na její sbalenou tašku v předsíni na mě působil jako živá voda.

„Moc vám děkuji za péči,“ řekla s úsměvem. „Bylo mi u vás moc hezky. Až zase budu potřebovat pohlídat, můžu přijet?“ Se ženou jsme se na sebe s úlevou podívali. „Samozřejmě, mami,“ odpověděla s křečovitým úsměvem. Já jsem raději mlčel, nejspíš také dosti křečovitě.

Když tchyně konečně odjela, padla na nás obrovská únava. Týden s ní byl vyčerpávající. Užívali jsme si ticho a klid, který se v bytě rozhostil. Doufám, že nám dopřeje dostatek času k regeneraci před její další invazí do našeho domu

Mám rád svou ženu a její rodinu také, ale příště už si raději dvakrát rozmyslíme, než tchyni pozveme na návštěvu. A pokud se nás zeptá, jestli může přijet, s úsměvem odpovíme: „Rádi tě uvidíme, ale bohužel zrovna jedeme na dovolenou.“ Nebo na měsíc na opuštěný ostrov. Bez telefonu.