V egyptském hotelu nám bez úplatku odmítli dát pokoj, který jsme si zaplatili

S rodinou jsme si řekli, že si užijeme v zimě trochu sluníčka. Jednoho večera jsme si společně sedli a pořádně prozkoumali nabídky snad všech cestovních kanceláří. Nechtěli jsme utratit všechny úspory, ale zároveň jsme chtěli najít hezké místo, kde si celý týden společně užijeme. Vybrali jsme tedy jeden z dobře hodnocených hotelů v Hurghadě, kde jsme za naši čtyřčlennou rodinu zaplatili něco přes 41.000 Kč za týdenní pobyt. Jedním z konkrétně mých požadavků byl pokoj s výhledem na moře a korálový útes u hotelu. Hotel nás zaujal na první pohled a tak nebylo co řešit. Hned jsme zájezd v plné výši uhradili a začali balit.

Po příletu a krátkém transferu z letiště jsme dorazili do hotelu. Hotel vypadal skvěle. Honosná mramorová recepce, palmy u vchodu a fontána, která vítala příchozí. Nic nenasvědčovalo tomu, co mělo přijít za chvíli.

Těšili jsme se na hezký pokoj, odkud bychom každé ráno mohli sledovat třpytící se Rudé moře. Za krátko nás ale personál vyvedl z omylu. Poslíček nám ochotně odvezl zavazadla až k našemu pokoji, a samozřejmě očekával bakšiš, který už jsem pomalu chystal, protože jsme v Egyptě nebyli poprvé. Jenomže sotva otevřel pokoj, naše úsměvy na lících okamžitě zamrzly.

Pokoj byl tmavý, vlhký a na zdech byly viditelné mapy od vody. Nábytek vypadal, jako by ho někdo vyhrabal z vetešnictví, a výhled, na který jsme se tolik těšili, mířil přímo do zaprášené a hlučné ulice, kde bylo možné pozorovat akorát tak provoz na silnici. S mořem to nemělo nic společného. Bylo to hrůza. Moje žena se na mě podívala s výrazem, který říkal vše. Jediný, komu to bylo šumafuk, byly naše děti. Ty zajímal jen bazén, který ale v tuto chvíli musel počkat.

Nechtěli jsme to nechat jen tak, a tak jsem se vydal zpět na recepci. Snažil jsem se s recepčním domluvit, vysvětlil jsem, že máme rezervaci na pokoj s výhledem na moře, a ukázal mu i potvrzení. Recepční se však tvářil, jako by mě neslyšel. S ledovým klidem mi oznámil, že hotel je plný a výměna pokoje tedy není možná. Na můj dotaz, proč jsme tedy dostali tento pokoj, pokrčil rameny a opakoval svou mantru o plné kapacitě.

Začal jsem se tedy shánět po delegátovi cestovní kanceláře. Delegát byl ale v hotelu jen dvakrát týdně, a náš příjezd bohužel vyšel na jiný den. Dovolat se mi bohužel také nepodařilo. Jediné, co jsem věděl jistě, bylo, že v tomto pokoji zůstat s rodinou prostě nemůžeme. Pokud jsem nechtěl mít zkaženou dovolenou, minimálně do příjezdu delegáta, nezbývalo mi, než zdejší personál přimět ke spolupráci. Vysvětlování, že jsem za pokoj s výhledem zaplatil, bylo stále stejně k ničemu.

Vytáhl jsem tedy z peněženky dvacetieurovou bankovku, posunul jí po mramorové desce recepce směrem tomu pánovi s kamennou tváří a ještě jednou ho co nejuctivěji požádal, aby mi dal pokoj, na který jsme se všichni těšili. Bankovka vyčarovala na jeho tváři úsměv od ucha k uchu, párkrát ťuknul do klávesnice a s úslužným výrazem mi oznámil, že se právě uvolnil jeden pokoj, který nám může nabídnout.

Nevěřil jsem svým očím. Najednou byl k dispozici pokoj s výhledem na moře, přesně ten, který jsme si objednali. Klíče nám podal s úsměvem, popřál hezký pobyt a vyslal dalšího hotelového poslíčka, aby nám pomohl přestěhovat zavazadla. Když jsme vstoupili do nového pokoje, okamžitě jsme pocítili úlevu. Prostor byl čistý, prostorný, a výhled na moře byl přesně takový, jaký jsem si jej doma v obýváku představoval. Bylo to, jako bychom se ocitli v úplně jiném hotelu.

Během pobytu jsme si začali všímat, že podobné situace nejsou výjimečné. Někteří hosté si stěžovali na to samé. Špatné pokoje, neochotný personál, a najednou vše šlo, když přišly na řadu drobné „pozornosti“. Byla to tichá hra, kterou jsme museli akceptovat, pokud jsme si chtěli dovolenou užít bez dalších problémů.

I přes nepříjemný začátek jsme nakonec prožili skvělou dovolenou. Celý incident jsme řešili s delegátem, hned jak do hotelu přijel. Delegát přislíbil nápravu a finanční kompenzaci, ke které mělo dojít při jeho další návštěvě. To už ale dovolená byla v plném proudu a na kompenzaci ve výši 500 korun v přepočtu jsme už úplně zapomněli a za delegátem už nešli. Zbytek výletu byl skvělý. To, že v Egyptě bez bakšiše nikdo nefunguje víme, ale toto byl spíš vynucený úplatek než spropitné a úplně nám to pokazilo úvod dovolené a je to škoda.

Zdroje:

Osobní zkušenost