Článek
Kouzlo nechtěného funguje stejně jako boží mlýny. V létě 2017 jsem se vydal za hranice všedních dnů a vydal se do Petrohradu, kolbiště mých vysokoškolských studií. Po dlouhém zvažování jsem vybral dopravní kompromis a cestoval z Prahy do Helsinek letadlem, přes Finsko do Ruska vlakem. Na pražské letiště jsem se kodrcal nejdříve metrem, pak autobusem pražské MHD. Pohodlí nic moc, ale chtěl jsem si to cestování užít jako za studentských let. A to jsem za taxíky rozhodně neutrácel. Na letišti byla celkem nuda. Tak jsem šel na odbavení, že si čekání zkrátím pozorováním letadel na stojánkách a ranvejích, nekončícího filmu pro kluky od pěti do sta let. Kontraband jsem nevezl žádný, pominu-li pár dárků a láhev domácí pálenky s medem. A stejně jsem měl z kontroly bobky. Skupinku přede mnou prošacovali jak emigranty na ruské celnici. A to tak důkladně, že jednomu chlapíkovi našli paměťovou kartu v opasku kalhot. Co tam měl nahrané nevím, ale musel se rozhodnout: buď paměťovka zůstane na letišti, nebo on půjde na odbavení, celní prohlídku, ještě jednou, ve smyslu znovu a lépe. Asi tam měl záznam z celé dovolené v nádherné České republice, protože zvolil nové kolečko. Chlapíka i se zavazadly obšancovalo pět celníků (!) a jako nějakého pašeráka jej odvedlo, div že ne s klepety na rukách. Já prošel bez újmy na zavazadlech, důstojnosti i člověku. A jak tak bloumám tranzitními halami, u jednoho z občerstvovacích stánků vidím ceduli s nápisem hruškovice. V tu ránu jsem si vzpomněl na synovce.
Kdysi dávno, při jakési oslavě, jsem si z něj tak trochu vystřelil. Čas plynul a zdálo se, křivda, spíš jen taková malá psychická újma, vyšuměly. Teď již nějakou dobu plní mediální prostor svými literárními produkty. Pod autorskou hlavičkou The Zeitung nějakou dobu vydával časopis, později vysílal home video, dnes internetové rádio, to autorské povídání, podcast se tomu snad říká. Převážně se prezentoval sám za sebe, později přizval i pár kamarádů a kamarádek, spoluautorů projektu. A protože je velký srandista a jeho názory jsou velmi neotřelé, našel si cílovou skupinu příznivců, čtenářů, později i posluchačů a diváků. A taky sponzory. Jedním z prvních byl pan Žufánek a jeho skvělé pálenky, jejichž kvalitu synovec ve svém pořadu vyzdvihoval, včetně názorné ukázky konzumace. Tak jsem si panáka té vychvalované pálenky, v tom letištním baru, se vzpomínkou na synovce, objednal. Pití to bylo vskutku lahodné, řádně vychlazené, vonělo po hruškách, chutnalo zrovna tak. Spláchl jsem tím zbytky stresu z odbavení, zaplatil kartou a vydal se vstříc novým zážitkům. Ten nejsilnější se dostavil až později, doma, při probírání účtů. Ten panák, ta letmá vzpomínka na synovce, mne stála bez dvaceti korun dvě stovky! Tak si mne synoveček nepřímo, ale přece jen, byť s odstupem času, vychutnal.*
* viz Příběh z láhve aneb kdo jinému jámu kope …
