Článek
Mám synovce a pokaždé jsem na rozpacích, jak se s ním mám bavit. Nikdy nevím, kdy svá slova myslí vážně, kdy hovoří s nadsázkou, nebo si ze mně jen dělá srandu. Pokaždé váhám, jestli zrovna teď opravdu vím, o čem mi vlastně vypráví. Má talent na činnosti, kterým ne vždy rozumím, už vůbec si nedovedu představit, že bych je třeba jen zkusil vykonávat. Ještě jako student gymnázia dělal barmana v mládežnickém hudebním klubu, kde se naučil především kouřit a pít, a to tak, že víc než je zdrávo. Po půl roce tuto aktivitu vyhodnotil jako málo perspektivní. Přešel do podhorského hotelu v Beskydech, kde dělal číšníka i výčepního, a kde kouřit a pít zase přestal. To mu však nezabránilo nabyté zkušenosti náležitě zúročit, když si část hotelu pronajala populární ostravská parta muzikantů. Jemu se totiž podařilo celou kapelu i s kapelníkem opít, přičemž opakovaně. Na otázku, co jej vedlo k tak drastickému zacházení s tak netradičním hostem, jako je kapela, mi synovec odpověděl: „Furt otravovali a zdržovali pitomými objednávkami. Jeden chtěl pivo, druhý minerálku, pak zase chtěli rundu, a že si mám dát s nimi, a já měl v hospodě štamgasty a turisty. Tak jsem to tam těm otravným chlapcům začal lifrovat, objednávka, neobjednávka, takovým kvapíkem, že odpadli a byl od nich pokoj.“ (jak sám kapelník se později v knížce o kapele Buty vyjářil: „Tak rychle, jako Rosťa z Travného, nás ještě neopil nikdo.“).
I stalo se, že nadešel čas, kdy tento můj synoveček měl mít narozeniny a já dumal, čím jej obdarovat. Z pohledu výše zmíněného mi přišlo vtipné zajít si s ním takříkajíc na jedno. S taťkou si občas zašli „naproti“ do restaurace, takže volba, termín i místo konání byly jasné. Vlastně ne tak docela. Vánoční a novoroční svátky jsem přežil celkem v pohodě. Ale jen co jsem se v lednu zapojil do pracovního procesu, padla na mne všudypřítomná chřipka. V hlavě mi dunělo, jako v plechovém sudu, svaly na nohách mne bolely až za ušima, chvíli mne poléval pot, chvíli jsem se třepal jak ratlík ve větrném tunelu. A zrovna v den, kdy jsme měli dohodnutou oslavu narozenin. Asi mi to i zdravý rozum zatemnilo, protože místo do postele jsem vyrazil na dohodnutou schůzku se synovcem s vírou, že tu oslavu (snad) zvládnu. Přizvaní hosté, tatík a švagřík, už byli v pohotovosti = na stole prázdný tácek, v očích žízeň. Zanedlouho přišel i oslavenec. Předání dárků jsme nijak nepřeháněli a rovnou jsme si ťukli jedno na uvítanou, druhé hned za ním, aby tomu prvnímu nebylo v útrobách smutno.
Po třetím pivku to vzdal tatík, po čtvrtém švagřík. Při další objednávce mi už začala blikat výstraha. Normálně totiž po druhém pivu chodím se zpěvem a s rukama nad hlavou. Přesto místo šestého piva synoveček objednal vodku. Marné bylo vysvětlování, že kombinaci pivo, víno, lihovina jsem se vždy vyhýbal. Ten den však nebylo kam uhnout. Oslavenec naštěstí zvolil kvalitu, takže jsem furiantsky objednal revanš. Při tom jsem si stačil uvědomit, že se ve mně evidentně do sebe pustily chřipka s vypitými pivy a vodkou, a moji tělesnou schránku ponechali svému osudu. Hlava čistá, při procházce na pány a zpět jsem krok vyhodnotil jako pevný, trajektorii přímou. Večer mohl skončit ve vší počestnosti, kdyby se k našemu stolu nepřimotal synovcův kámoš. Otázka: „Co pijete?“ ještě nedozněla a už bylo plato vodek na stole.
A začalo to znova. Synovcova runda, moje na revanš. Kolik toho bylo celkem nevím, v té alkoholové smršti to počítala už jen servírka. Trestuhodné bylo, že tu restauraci jsme zavírali. Úplně v pohodě jsem popadl oslavence a dovedl jej domů, kde byl řádně předán do domácí péče rodičů. Faktem při tom zůstává, že ta seveřanská vodka je asi opravdu fajnové pití, protože jsem na druhý den šel klidně do práce a neměl ani kocovinu, ani chřipku, ani žádné jiné chorobné příznaky. Ne tak náš oslavenec. Asi po týdnu se mne sestra ptala, cože jsme to spolu s oslavencem ten večer vyváděli. Synoveček je prý pořád celý skleslý, nemluvný, uzavřený sám do sebe. Po měsíci se vše vyjasnilo. Oslavenec po svých zkušenostech z baru a hotelového výčepu měl „veselý plán“ a ten mu nevyšel. Sestře si postěžovat slovy: „Já chtěl opít strejdu a on přinesl domů mne!“
