Článek
Velmi kuriózní opojení jsem si přivodil ne alkoholem, ale čajem. Není důležité, jak jsem se tam dostal, ale stalo se to v Buchaře. A protože ta se nachází v Uzbekistánu, v místních podmínkách pití čaje má jiný rozměr i průběh než u nás, o tradičním japonském či anglickém salónním ceremoniálu nemluvě. Hliníkovou konvici s horkou vodou, keramický šálek a konvičku s výluhem čaje měly babky na tržišti, chlapi v čajovnách, porcelánovou konvici s čajem v restauraci servírovali jako první chod. Seděli jsme, čtyři kluci u stolu, a čekali, až nám obsluha přinese večeři. Kupodivu, místo talířů s kusem masa a nějakou přílohou číšník přinesl talířky a misky velikosti dlaně. Začali jsme se těšit na předkrm ve formě osvěžujícího salátu či jiné krajové speciality, ale nějaký popleta přinesl zase jen baňatou, horkou, asi litrovou, konvici s poznámkou, že než nám číšník přinese jídlo, máme popíjet čaj. Ujal jsem se role hostitele a svým spolustolovníkům postupně naplnil misky zlatavým mokem. Zrada byla v tom, že kuchař či barman nebo kdo to připravoval, lístky čaje sice vsypal do konvice a zalil horkou vodou, ale tím to pro něj skončilo. Nikdo nás neupozornil, že před servírováním je nutno obsah konvice promíchat. Ostatně nebylo jak ani čím. Výsledkem bylo, že první spolustolovník měl čaj čirý, jako voda z lesní studánky. Další šálek již zezlátl, třetí měl barvu jantaru, můj šálek se naplnil tekutinou barvy pryskyřice z borovice. Barvě mého čaje odpovídala i trpká chuť a fatální účinky čaje. Po lehké večeři jsme se vydali na procházku večerní Bucharou.
Horkem z okolních stepních plání ospalé město se k večeru probudilo a k našemu údivu začalo žít. Nebylo to Rio de Janiero ani Las Vegas, ale i tak se ulice Buchary rozzářily záplavou světla z nasvícených fasád domů, výloh obchodů, čajoven a restaurací, chodníky se zaplnily dívkami v pestrobarevných šatech, následovaných mladíky v bílých oblecích a barevných košilích. Odkud se tam ti vyfešákovaní, bezmála dvoumetroví kluci vzali (Uzbeci jsou nevysocí, až prťaví pastevci ovcí a koz, na Rusy zase byli … celkom iní), jsem se nikdy nedověděl. Jako by tam napochodovali z nějakého amerického muzikálového filmu padesátých let. Jedinou vadou na exotické atmosféře bylo, že všudypřítomná hudba byla silně poznamenána mixem sovětské estrády a uzbeckého folkloru, což vyústilo v takové to kvílivé úúúúááá, úúúííí. Tady zrakový a poslechový zážitek byly v těžké disharmonii. Tato překvapivá atmosféra, bezmála karnevalová, u mne kupodivu našla velmi příznivou odezvu, evidentně pod vlivem právě vypitých šálků čaje. Podle pozdějšího líčení mých souputníků jsem asi půl hodiny vyváděl, jako bych si do čaje přidal stejné množství vodky. Zpíval jsem, snad i tančil, výskal a jančil jak šohaj na jihomoravských dožínkách. Prý. Možná si ze mne jen utahovali, protože procházku večerní Bucharou si pamatuji, dokonce jsem si o tom zapsal i pár poznámek do cestovního deníčku, ale o tanečku v ulicích nočního města nemám ani potuchy. Naneštěstí ty zápisky jsou psány tak kostrbatým písmem, že jsem je dodnes nerozluštil a tudíž důkaz o své aktuální příčetnosti nemám.
P.S. Zasvěcení tvrdí, že když v Rusku pijanovi vyschne zdroj, dojde vodka, případně když nenajde parťáka na nákup společné láhve, koupí si krabičku černého čaje, balení po 50gr. Ten si svaří, celý paklík najednou a ten výluh vypije. Opojný účinek jako po vodce je údajně zaručen. Na vlastní kůži, útroby, neověřeno, převzato z důvěrných zdrojů.
