Článek
Mistr ve vedlejší roli mi pěkně zavařil. Natáčel se film Sedm dní hříchů, pár epizod i na statku v Polsku. Základnu a ubytování jsme měli v Jeseníkách, v příhraniční obci Králíky. Denní natáčení bylo hotovo, připravovala se „nočka“, natáčení nočních scén. Mistr ve filmu vystupoval jako ten, o kom nikdo nic neví, a přesto tahá za nitky událostí a kontroluje situaci v kraji i osudy lidí. Pro ten den měl splněno. Ondra Vetchý, hlavní kladná postava filmu, s Attilou Mokošem, hlavním záporákem filmu, podle instrukcí a pod dohledem kaskadérů, si procvičovali jednu z mnoha akčních scén, pranici na dvorku statku. Montéři z týmu Stavby, zvukaři, osvětlovači připravovali scénu, dokončovali montáž pojezdů pro kamery. Asistent produkce řešil náhradu osvětlovací plošiny, protože ta první uvízla v bahně louky a byla tam „zaparkovaná“ na hodně dlouho, tudíž nepoužitelná. Režisér si s aktéry nočního natáčení procházeli jednotlivé obrazy, odlišnosti natáčení za denního světla a v noci. Bylo žádoucí to provést na první dobrou, abychom se do Polska už nemuseli vracet.
Blížil se večer, všichni zúčastnění věděli, co mají dělat, případně co mají ještě dokončit. V tom organizovaném zmatku za mnou přišel asistent produkce, že řidiči jezdí po lokacích, on že potřebuje ještě něco ohlídat na place, asi hlídal tu druhou osvětlovací plošinu, ať taky někde nezapadne, tak jestli bych neodvezl pana Schmitzera do Králíků, na ubytování. Jako pomocník asistenta produkce, ve skutečnosti tak trochu děvečka pro všechno, hlídal jsem pokladnu, fotil scény pro rekvizitáře, dělal opraváře, tak proč nedělat i řidiče? Mistr přišel, usedl do auta a jeli jsme. Až v autě mi došlo, že vlastně neznám cestu, kudy mám jet, protože na statek v Polsku, a vůbec při každém přesunu, jsem se vezl coby spolujezdec. Naštěstí pár cedulí mne navedlo nejdříve do Česka, pak i do Králíků. Tam už jsem na náměstí trefil, i k hotelu Beseda, kde jsme se s Mistrem rozloučili.
Čekal jsem, že půjde rovnou do hotelu, ale on vyrazil k svému autu, zjevně pro zavazadla. Už nebylo na co čekat. Hotel byl přes cestu a mne už volali zpátky na základnu. Navíc mne čekala orientační hra… kudy se na ten statek vlastně jede? Naštěstí se v autě povalovala turistická mapka okolí Králíků, takže s notnou dávkou štěstí jsem k filmařům dojel. Stejně se průšvih dostavil. Po asi dvou hodinách se statkem neslo volání: „Kde je Saša?!“ Jen co mne našli, padl dotaz jako na policejní služebně: „Kam jsi zašantročil (!?) Schmitzera?“
Přiznal jsem, že Mistr byl řádně a dle pokynů, dopraven do Králíků, vysazen před hotelem Beseda. Počkal jsem, až si Mistr z auta vezme zavazadla, a odjel zpět na plac. „Ale on v tom hotelu není! Volal ředitel, že na něj, s celým personálem hotelu, čekají s večeří a Jiří Schmitzer nikde!“ Nakonec se ukázalo, že Mistr preferuje postel domácí. On k tomu autu sice došel, ale ne pro zavazadla, jak jsem se domníval, ale aby do toho auta nasedl a odjel. Snad domů do Prahy. Faktem je, že čas mimo natáčení je hercův a on se nemusí nikomu zpovídat, co a kde bude dělat. Jen by to mohl někomu říct, nebo alespoň naznačit. Přes to všechno byl Mistr ráno na základně, včas, usměvavý, růžolící a natáčení zvládl na první dobrou. Akorát mi zůstal černý puntík, protože jsem do konce natáčení byl „ten, co zašantročil Schmitzera“. A moje poučení pro příště? „Mistr je řádně dopraven na místo určení, až když si jej ředitel osobně převezme a nakrmí.“ Protože s těmi herci jeden nikdy neví, na čem je a co mu vyvedou.
