Článek
Málokdo ví, co všechno se skutečně děje v pozadí natáčení filmu, jak šikovní i nešikovní lidé se podílejí na jeho realizaci. Moje zkušenost je spojena s natáčením filmu Sedm dní hříchů. Protože se natáčel v autentickém prostředí příběhu, bylo nutno provést různé úpravy na budovách i v interiérech. Stavby reálií pro potřeby filmování prováděla parta chlapíků vedená parťákem Tondou. Předcházela je pověst zdatných montérů, kterým i voda hoří. Přesněji, že se jim podařilo zapálit vodojem. To bylo tak: dostali zakázku na opravu vodojemu, takové té ocelové kouli na sloupu. Něco se tam mělo odstranit, něco nového přivařit, nakonec všechno natřít. Ale chybička se vloudila. Při svařování jim kousek žhavého kovu spadl dolů, na podlahu sloupu, konstrukčně vzato, duté kovové věže, ocelové roury. Další chybičkou bylo, že zrovna do míst, kde byly uloženy barvy na finální práce a ty začaly hořet. Hasit neměl kdo, protože montér, který dole připravoval a hlídal veškerý materiál, byl chvilku před tím, s nějakým nářadím, povolán nahoru. Takže… všichni byli nahoře ve věži. Jediná úniková cesta byla po žebříku dolů, ale dutina věže již byla plná plamenů a štiplavého kouře. Naštěstí hoši měli mobily, tak si pomoc přivolali. Co si asi tak myslel dispečer od hasičů, když mu hlásili, že hoří vodojem?
To Petr, výkonný produkční, měl opačný problém. Dobové kostýmy poskytly fundusy, sklady filmových ateliérů, běžné interiérové i venkovní vybavení bylo většinou na místě, podle toho se i vybíraly objekty pro budoucí natáčení. Pár speciálních rekvizit se zajišťovalo samostatně. Jednou z nich byla i karbidka. To je lampa, kterou si v době, kdy se příběh filmu Sedm dní hříchů odehrává, horníci svítili v dolech, a kterou používali i jeskyňáři. Několik scén filmu se odehrávalo v jeskyních, a tak bylo třeba pár karbidek nejen sehnat, ale i rozsvítit. Nákup lampiček, jejich vyčištění, dokonce i nákup karbidu, byl pro Petra celkem rychle řešitelný problém. Ale kdo dnes ví, jak a proč karbidka svítí? Náš produkční se sice chvíli s karbidkami trápil a metodou pokus/omyl se je snažil uvést do provozu, ale nakonec stejně musel zajít za starým známým havířem, který mu nejdříve „rozsvítil v hlavě“, a pak i tu lampičku.
Kouzelníkem z úplně jiného těsta byl zvukař. Při natáčení exteriérů asistent kameramana chvíli koukal na nebe, chvíli hodnotil kvalitu nasvícení scény. Oblohu při tom sledoval přes jakési sklíčko a kameramanovi průběžně hlásil obláček, mráček. Vyhlížel azuro. Najednou vykřikl: „Můžeme,“ načež režisér houkl: „Akce!“ Klapka, taková ta slečna s třískající destičkou, na které je napsán název filmu, jinak pomocník režiséra a kameramana, zahlásila číslo obrazu a cvakla klapkou. Kamera se rozeběhla. Herci rozehráli epizodu, rozpovídali se v předepsaném dialogu, načež kdosi houkl: „STOP!“ Nezaštěkal ve vsi pes, nezabučela na pastvě kráva, neprojela kolem motorka, na place nikdo ani nešpitl, ale kdesi vysoko nad námi, tak vysoko, že ani nebylo vidět, letělo letadlo a zvukař Martin, kterému nikdo neřekl jinak než Véča, ten tryskáč v mikrofonech slyšel.
