Článek
Příběh filmu Sedm dní hříchů se odehrává v drsném prostředí Jeseníků a ve stejné lokalitě byl i natočen. Když v kině nebo televizi vidím některého z herců, kteří ve filmu hráli, nebo někoho z party lidí, kteří jim při tom sekundovali, vzpomenu si, že jsem byl součástí cirkusu, jakým je natáčení celovečerního filmu. Připomenu si, že jsem to zažil a také se i mnohému přiučil.
Říkat ne je umění. Málokdo si to uvědomuje, ale jsou jedinci, kteří to prostě neumí, někteří ani nevědí, s jistou nadsázkou, jak se spojení těch dvou písmen používá. Na každé nevyslovené „ne“ v mém životě by se dal napsat samostatný celostránkový příběh. Ale jen do okamžiku, kdy mi byla nabídnuta asistence při natáčení filmu. Začalo to jednoduše: Josef Urban psal scénáře k filmům a narazil na zajímavý námět. Dan Krzywoň rovněž psal scénáře, ale navíc měl ambice na kameramana a režiséra, Petr Přikryl zdařile stříhal videa i filmy. Elementární podmínky pro natočení filmu byly na světě. Zbývalo sehnat peníze, techniku, herce a někoho, kdo ten koncert bude dirigovat. Mne se to dotklo v okamžiku, kdy Petr začal sestavovat realizační tým. Jako výkonný asistent produkce, to je ten, co má vše na starost, potřeboval hlídat kasu na drobné provozní výdaje. A byl ze mne pokladník. Pak bylo potřeba nafotit lidi a kostýmy do komparzu, herce do epizodních rolí a byl ze mne fotograf. A protože jsme byli zvyklí spolupracovat, zanedlouho byl ze mne i pomocník asistenta produkce. Práce přibývalo, ale byla hodně akční, zajímavá, různorodá, s jasným cílem – připravit vše tak, aby se dílo podařilo. Po třech měsících intenzivních příprav nastal den, kdy se natáčení mohlo spustit. Na velké role přijeli herci z Ostravy, z Prahy i z Bratislavy, příležitost zahrát si ve filmu dostali i kamarádi. Hodně jich také pomáhalo se stavbami filmového prostředí, s dopravou kohokoli, čehokoli, kamkoli bylo potřeba, zajišťovali servis pro kameramany, zvukaře, osvětlovače, maskéry, kostymérky a celou tu filmařskou partu.
Protože jsem byl zvědavý, jak film vlastně vzniká, jak jen to šlo, koukal jsem všem „do karet“. Měl jsem k tomu dost příležitostí, protože jako pomocník asistenta jsem byl součástí týmu produkce a dělal vše, co bylo zrovna potřeba. Jednou to bylo nafocení scény, aby se v případě opakovaného natáčení scéna dala postavit znovu a stejně, občas bylo třeba něco upravit ve snímané lokalitě, předat vzkaz někoho někomu, apod. Vyplývalo z toho spoustu drobností typu přines, podej, ale také kvalifikovanou řemeslnou práci, když přestaly svítit lampy a bylo nutné je urychleně zprovoznit. Umožňovalo mi to být všude, kde se něco dělo. Cítil jsem se jako Vašek v seriálu Cirkus Humberto. Asi proto si kde kdo myslel, že vím, kde se co, v rámci natáčení, děje a vždy znám odpověď na jednu z nejfrekventovanějších otázek: „Kde je produkční?“ Někdy jsem toho měl plné kecky, ale bavilo mne to a neměl jsem nejmenší důvod se těm požadavkům vyhýbat. Byl jsem potřebný. To se pak těžko říká ne.
Filmovalo se na několika místech. Celý ten filmový cirkus jsme pokaždé museli seskládat, sbalit, převézt na novou lokaci, postavit nová stanoviště pro techniku a tu uvést do provozu. Někdy se proto vstávalo ve čtyři ráno a spát se chodilo kolem půlnoci. Pořád dobrý, jen síly docházely. Naštěstí se desetidenní natáčecí plán podařilo splnit, první turnus natáčení skončil. Filmový štáb byl spokojen, jelo se domů. Ale u mě se něco pokazilo. V karavanu produkce jsem vyplácel honoráře komparzu, řidičům, technickým profesím. Někomu náležel jeden tisíc, někomu padesát, v kasičce na stole jsem měl půl mega v bankovkách a mincích. Najednou byl karavan plný lidí a každý chtěl být obsloužen jako první. Došlo mi, že to je situace, kterou můžu nezvládnout. S balíkem peněz na stole se schylovalo k velkému průšvihu. A s otázkou, mám-li to zapotřebí, ve mně bouchly saze. Bylo to moje první cílené, vědomé a rozhodné NE. Pak už to šlo jako na drátkách. Celou tu nedočkavou partu jsem vyhnal ven, ať už to byl komparzista, řidič, nebo kameraman z Prahy. Jak se ti tam venku dohodli na pořadí mne nezajímalo, ale do karavanu si chodili hezky jeden po druhém. Tím bylo završeno úvodních deset natáčecích dnů. Druhý turnus natáčení se už obešel beze mne. Film Sedm dní hříchů šel do kin v roce 2012. Ve třech kategoriích byl nominován na Českého lva, tři ceny v podobné slovenské soutěži GRIC 2013 získal.
Asistence při natáčení filmu byla pro mne životním zážitkem i osvěžující zkušeností. Nahlédl jsem do kuchyně filmařů, setkal se s filmovými tvůrci, režisérem, povídal si s herci v hlavních rolích, i s postavičkami z komparzu, hvězdami a hvězdičkami filmového plátna. Ale to už jsou jiné příběhy, jiné historky z natáčení. A mimo toho všeho, jsem si jako bonus odnesl vědomí potřebnosti, nově získané sebevědomí a schopnost říkat ne. A to se počítá.
