Článek
Tak jako kladný hrdina na jedné straně a padouch, zloduch, nebo alespoň neukázněný nezbeda na druhé straně, ve filmu by nemělo chybět nějaké zvíře, nebo alespoň přítulný domácí mazlíček. S tímto argumentem si při natáčení filmu Sedm dní hříchu kameramani nad rámec scénáře tak trochu přidali pár záběrů. Prý to odlehčí dramatický děj, pár detailů na živou přírodu filmu nemůže uškodit, ba naopak. Jako malí kluci si natáčeli brouky na stéblech trávy, pavouky, pavučinky s krůpějemi rosy, slípky, jak na dvorku hájenky z ušlapané hlíny vyzobávají žížaly, myslím, že i kokrhajícího kohouta ulovili. Dramatičtější střet s živou přírodou však zažil celý filmový štáb, když kolem hájovny, kde se mělo natáčet, bylo včel více, než bývá obvyklé. Při tom množství techniky a lidí, jakékoli množství, i jedna včela, představovalo hrozbu. Jako pomocník asistenta produkce jsem proto dostal za úkol zjistit, odkud se berou. Hlavně proto, že můj dočasný šéf věděl, že jsem aktivní včelař, takže bych měl vědět, kde je hledat a jak na ně. Hnízdo měly na půdě, docela dostupné. Místní včelař se iniciativně nabídl, že to hnízdo zruší (přestěhuje do svého včelína). Zvědavců z místních obyvatel se kolem filmování motalo vždycky dost, tak teď aspoň jeden z nich mohl být přínosem. Likvidaci včel však razantně odmítl představitel hlavní role Ondřej Vetchý, údajně pověstný ochranou přírody a jinými souvisejícími aktivitami. Nakonec přijeli hasiči a hnízdo zabezpečili. Jak, po tom jsem raději nepátral. Veselejší chvilky jsme zažili s parťákem filmového hrdiny, lesníkovým psem, českým fouskem. Na filmování dojížděl i se svým trenérem. On totiž poslouchal na slovo i Ondru, když na něj páníček ukázal. Asi to gesto podpořil i nějakým signálem ve smyslu: „Teď velí on!“, ale podstatné bylo, že spolupracoval. Časem si hafík s Ondrou hráli i při natáčecí pauze.
V žebříčku veselých a poučných historek z natáčení filmu Sedm dní hříchu by koník, další ze zvířecích aktérů, obsadil pozici – poučná a nezapomenutelná. Protagonisty byli lesník Olšan (Ondřej Vetchý), lesní dělník a kůň. Scéna představovala staršího muže, který vede koně a ten na řetězech táhne poražený strom. Na místě, kde stál lesník Olšan, dělník koně standardním povelem zastavil a s lesníkem vedl jakýsi dialog. Komplikace byla v tom, že onen lesní dělník byl skutečný, žádný herec, ale chlap z lesa. Koník disciplinovaně vstupoval do obrazu, Ondra trpělivě opakoval svůj předepsaný text, ale scriptka, dozor nad dodržováním scénáře, v daném obraze hlavně textu lesního dělníka, byla na infarkt. Ten koňák předepsaný text i povely pro koně prokládal navyklými komentáři. Nejjemnější bylo oslovení koně: „Čubko!“. Veškeré další jeho hlasové projevy byly spontánní, autentické, leč nepublikovatelné vulgarismy, ve kterých scénářem předepsaný text prostě zanikl. Scéna se natáčela i se zvukem, takže nová klapka, ještě jednou, podruhé, potřetí a pak znovu. Situaci kupodivu vyřešil kůň. Po několikerém vstupu na scénu, návratu do výchozí pozice a novém nakráčení do záběru, tomu učinil přítrž. Jako již několikrát předtím, opět poslušně přitáhl kládu na místo záběru, zastavil se, ale oproti předchozím situacím začal spásat trávu kolem sebe. Ondra si odříkal svoje, koňák si řekl své, kupodivu bez vsuvek a komentářů, přesně podle scénáře. Jenže celý rozradostněný, jak se mu to podařilo odříkat, lesní dělník v závěru zaklel tak jadrně, že skriptce scénář vypadl z ruky a zvukařovy následné kletby nezaostávaly za lesníkovými. Záběr byl perfektní, ale ještě neskončil. Kamera i záznam zvuku, stále běžely a nasnímaly i ten zpackaný závěr obrazu. A tady do příběhu již podruhé vstupuje koník. Všechny pokusy přimět jej k dalšímu opakování scény, jakkoli ho přimět k jakémukoli pohybu, se minuly účinkem. Na otázku režiséra: „Co se děje?“ vodič lakonicky odpověděl: „Jsou čtyři odpoledne. Koník má padla.“ A u toho zůstalo. Scénu příjezdu koníka s kládou a dialogu lesníka s lesním dělníkem nakonec museli střihači pracně poskládat z více záběrů, které pro tento obraz byly natočeny.
