Článek
Když dneska potřebujete někomu něco nutně sdělit, je to jednoduché. Prostě vytáhnete své předražené těžítko, kterému dnes tak s oblibou říkáme „smartphone“, z kapsy, vyberete jednu z padesáti chatovacích aplikací, pošlete hlasovou zprávu o délce průměrného podcastu a pak jen neuroticky sledujete, až si dotyčný či dotyčná Vaši zprávu přečte. Jednoduchý koncept, jednoduchá pravidla. Ale někteří z nás si pamatují doby, kdy byl internet skutečně divokým západem. Doba, kdy jste k důkladné komunikaci potřebovali stolní počítač (protože tlačítkové telefony se omezily jen na strohé sms o maximální délce 160 znaků). Dámové a páni, přišel čas se podívat do internetové minulosti na nejrozšířenější komunikační platformy té doby, ať už v mezinárodním, ale i v našem českém rybníčku.
ICQ - květinový král a legenda chatovacích aplikací
Kdo měl tu čest s ICQ, jistě si vzpomene na to, že když se konečně po půl hodině čekání dostal na úvodní obrazovku Windowsu, vyskočilo mu tam nenápadné okénko, indikující přihlašování. Pokud jste měli zapnuté bedýnky, vzápětí vás zvuk, neomylně připomínající troubení kamiónu, málem srazil ze židle. Ano, takhle fenomenálně se, aspoň ve svých prvních verzích, představovalo ICQ.
Jenže ICQ mělo víc magie, která nepramenila jen z tohoto úvodního houkání. Pramenila z faktu, že mě i po více než dvaceti letech můžete vzbudit o půlnoci a já vám bez mrknutí oka odrecituji svůj starý UIN kód. Pro dnešní generaci Z vysvětlení: UIN bylo něco jako vaše rodné číslo. Jen s tím rozdílem, že ztráta UINu a vybudovaného seznamu kontaktů bolela zhruba stokrát víc než ztráta občanky. Bez přehánění.
Celý tenhle komunikační zázrak (jehož název byl mimochodem slovní hříčkou na anglické „I seek you“, což z dnešního pohledu zní spíš jako název true crime dokumentu o sériovém vrahovi) definoval náladu celého vašeho dne pomocí jediné pixelovaté květiny. Zelená kytička znamenala naději a sociální interakci. Červená kytička znamenala, že váš objev buď zrovna obědvá, nebo vás cíleně ignoruje.
A pak tu byl ten zvuk. To legendární „O-ou!“, které znělo zhruba tak, jako když šlápnete na ocas hodně překvapené veverce. Zvuk, který spolehlivě zvedal tepovou frekvenci na hranici infarktu pokaždé, když se nečekaně ozval z tlustého hučícího monitoru.
Jak to ale vlastně celé začalo? A jak to nakonec (bohužel) i skončilo?
Když v roce 1996 čtyři izraelští vývojáři z firmy Mirabilis spíchli první verzi ICQ, nejspíš ani sami netušili, že právě stvořili digitální modlu celé jedné generace. Byli to oni, kdo de facto definovali to, čemu dnes říkáme „instant messaging“. O pouhé dva roky později do nich americký gigant AOL nasypal těžko uvěřitelných 407 milionů dolarů. V té době to byl naprostý komunikační monopol a zelená kytička vládla světu s pevnou rukou diktátora. Svět se díky tomu stal otevřenějším a tahle mánie se ani nevyhnula ani České republice, kde se dokonce ICQ dostala do textu písně od skupiny Tata Bojs.
Jenže žádný král nevládne věčně a i naše oblíbená „vychechtaná kytička“ se musela dočkat zlomu. Tím se stala popularita Facebooku.
Přechod to nebyl okamžitý, ale byl nevyhnutelný. UIN kód a barevný status přestal stačit.. Lidé chtěli sdílet fotky svých obědů, hrát FarmVille a nevyžádaně do sebe „šťouchat“. ICQ se z rušné kybernetické metropole začalo pomalu měnit v digitální Černobyl. Seznamy kontaktů postupně šedli a i když se ICQ dohodlo s Facebookem na možnosti propojení kontaktů, valný účinek to nemělo.
V panice z klesajících čísel se odehrávaly poměrně bizarní veletoče. V roce 2010 AOL střelilo chřadnoucí službu za zlomek původní ceny ruské skupině Mail.ru. U nás v Česku, kde ICQ dlouho drželo při životě Centrum.cz, pak mimochodem převzala štafetu televize Nova. Ano, podpora vašeho pubertálního chatování rázem spadla pod stejnou střechu jako Ulice nebo Ordinace.
ICQ se sice ještě pokusilo o jeden zoufalý záchvěv života na začátku roku 2021, kdy se lidé masově vyděsili nových podmínek WhatsAppu a v nostalgickém záchvatu si začali už vadnoucí kytičku znovu stahovat. ICQ však už byl jen reliktem své doby a jeho majitelé ho nechtěli ani příliš přizpůsobit moderní době, takže zájem začal pozvolna nakonec upadat.
Definitivní a nevyhnutelný konec tak přišel předloni. V květnu 2024 provozovatel suše oznámil, že 26. června služba po necelých osmadvaceti letech definitivně končí. Žádné fanfáry, žádné dramatické loučení. Server prostě zhasl a to legendární veverčí „O-ou!“ utichlo navždy. I tak mu ale nelze upřít, že se stalo navždy internetovou legendou a výrazně tak otevřelo dveře k příležitostem se kontaktovat s někým na druhém konci světa (a zároveň mít úzkost z nečekaných a hlasitých notifikací).
Skype - fenomén domácího volání
Zatímco ICQ bylo nezpochybnitelným králem tichého psaní po nocích, o pár let později se zrodilo něco, co naši digitální trapnost povýšilo na zcela novou úroveň. Někdo si totiž řekl, že k těm zoufalým textovkám nutně potřebujeme i obraz a zvuk. Na scénu s velkou pompou vtrhl Skype.
Jestliže zvuk příchozí zprávy na ICQ připomínal zašlápnutou veverku, vyzváněcí tón Skypu byl čistý psychologický teror. Ten pronikavý, bublavě-elektronický trylek dokázal spolehlivě probudit i hluchého souseda o tři patra níž, pokud jste ve dvě ráno zapomněli ztlumit u svého stolního počítače ty levné plastové bedničky.
Videohovory samotné pak připomínaly spíše amatérský pokus o spojení s mezinárodní vesmírnou stanicí než plynulou konverzaci. Váš protějšek se obvykle skládal ze zhruba dvanácti obřích pixelů. Polovinu času jste strávili zíráním na zamrzlý obličej svého kamaráda, který se zrovna zasekl v grimase připomínající lehkou mozkovou příhodu, a do toho jste do mikrofonu za stovku z tržnice zoufale křičeli to legendární zaříkávadlo: „Haló? Slyšíme se? Haló! Já tě slyším, ale seš seklej!“ - Zpravidla to nikdy nepomohlo. I tak si ale našel Skype cestu do našich domovů a posléze i do kanceláří, škol, a stal se téměř stejně populární jako ICQ, které běžně hovory nenabízelo.
Opět se ale dostáváme k tomu, jak to celé začalo. A následoval nějaký úpadek?
Když se v srpnu 2003 objevil na scéně první veřejný klient, za nímž stáli švédský a dánský vývojář (kteří mimochodem předtím stvořili legendární Kazaa – program, co nás všechny naučil, že stažení jedné empétrojky může znamenat nevyléčitelnou virovou infekci celého počítače), revoluce byla na spadnutí.
Původně se tenhle estonský zázrak měl jmenovat „Sky peer-to-peer“, z čehož chytří markeťáci rychle upekli zkratku „Skyper“. Jenže ejhle, internetoví překupníci už měli podobné domény dávno zaregistrované. Tvůrci tak prostě odsekli koncové „r“, pokrčili rameny a vznikl Skype.
Netrvalo ale dlouho a potenciálu Skypu si všimli investoři v eBayi. K čemu potřeboval aukční portál tuto službu, je poměrně záhadou, ale jak se záhy ukázalo, neuměli s ní příliš zacházet. Následující roky připomínaly jízdu na horské dráze, která měla občas problém s napájením. V letech 2007 a 2010 zažil Skype tak masivní globální výpadky, že miliony lidí musely na pár hodin opustit pokoje a začít se neplánovaně bavit se svými rodinami naživo. Pohár trpělivosti nakonec přetekl a eBay se tohoto problémového dítka zbavilo za astronomických 8,5 miliardy amerických dolarů, které jim zaplatil Mrkvosoft. Eh, tedy pardon, Microsoft. Ten pak tohoto modrého čiperu převzal pod svá křídla a zároveň tak zařízl spouštějící službu Windows Live Messenger (a ten, kdo vymyslel tak složitě dlouhý název, skončil nejspíš na ulici s ní).
Přestože nástup Facebooku nehrozil Skype natolik jako již zmiňované ICQ, s nástupem chytrých telefonů a vznikajícím čím dál větším počtem aplikací začal i Skypu zvonit pozvolna umíráček. Každá nová aktualizace přidala zbytečné funkce a sežrala další kus paměti. Hráči počítačových her, kterým Skype při náročnějších bitvách spolehlivě zavařil procesor, jako první zaveleli k ústupu a hromadně prchli do náruče TeamSpeaku nebo Mumble.
Microsoft ale odmítal Skype utratit a nadále pacienta držel aspoň na přístrojích – i když, pravda, dost nešikovně, zejména v roce 2018, když zařízli možnost se přihlašovat skrze Facebook.
Nakonec to nevyhnutelné přišlo 5. května 2025 a Microsoft definitivně vypnul Skype pro běžné uživatele. Jistě, pořád se můžete držet v iluzi, že se vám podaří přihlásit, protože odkaz na Googlu pořád je, ale ejhle, budete muset zamáčknout nostalgickou slzu v oku – systém vás po přihlášení přesměruje do novějších Microsoft Teams. Pokud máte ale štěstí a děláte pro nějakou firmu, která ještě z nějakého důvodu drží licenci, můžete se se Skypem pořád setkat v jeho verzi Business.
Líbímseti.cz - seznamovací dark web
Dávno předtím, než vůbec někdo vymyslel Tinder a bezmyšlenkovité swipování po displeji, jsme si totiž museli svou atraktivitu tvrdě obhájit v digitální aréně zvané Líbímseti.cz.
Pokud ICQ formovalo naši schopnost psát všemi deseti, Líbko naprosto nekompromisně formovalo – a velmi často spolehlivě ničilo – naše pubertální ega. Princip byl krutě jednoduchý: nahrajete fotku a čekáte, jaké dostanete od ostatních hodnocení na škále od jedničky do desítky. Udržet si stabilní devítku znamenalo automaticky status lokální celebrity. Dostat trojku od někoho, kdo měl na profilovce staženou fotku vytuněného bavoráku, znamenalo, že se v pondělí ve škole raději schováte na záchodě.
Co se týče přidávání přátel, věděli jste, že každý o vás může napsat cokoliv a bude to ve vašem profilu jasně vidět? Ano, i tato varianta zde existovala. Pokud jste si doposud myslela, že ta blondýna/ten pohledný kluk má o vás nějaké valné mínění, jeden komentář to mohl spolehlivě rozbít napadrť.
Byla to éra specifické digitální estetiky, která se už snad nikdy nevrátí. Devadesát procent profilovek vznikalo v koupelně před zrcadlem. Základním pravidlem bylo držet těžký digitální kompakt co nejvýš nad hlavou, aby člověk vypadal patřičně zádumčivě, přičemž blesk musel povinně přesvítit aspoň polovinu kachliček v pozadí. K tomu se přidala patka padající přes jedno oko, legendární „duck face“ (rty vyšpulené tak, jako byste chtěli nasát tenisák) a do popisku se vložil hluboký, hrubkami posetý citát o zklamání v lásce.
Zároveň šlo o naprostý divoký západ, co se týče kybernetické bezpečnosti. Líbko sice uživatelům nabízelo možnost nahrát si fotografie jako „neveřejné“, ale v roce 2008 se ukázalo, že tahle pomyslná digitální závora je asi tak pevná jako rozmočený papír. Stovky intimních, často velmi amatérských fotek tehdy vesele unikly na veřejná diskuzní fóra. Spousta Čechů tak dostala drsnou celonárodní lekci o tom, že co se jednou nahraje na internet, to už tam prostě zůstane.
A jak to celé dopadlo? Úplně stejně jako u ICQ. Kolem roku 2009 k nám sebevědomě vtrhl Facebook. Přinesl milosrdné tlačítko „To se mi líbí“ a s ním i na nějaký čas novou dobu plnou lichotek a závislosti na „lajcích“. Líbko tak ztratilo své kouzlo, protože nikdo už nestál o upřímnou masáž svého ega. Dnes už slouží jen jako bizarní připomínka dob, kdy jsme seznamování brali smrtelně vážně a kdy polovinu platformy tvořily falešné profily s fotkami modelek ukradenými z Googlu.
Lidé.cz - český král chatů, chatovacích místnostní a seznamek, který spadl z trůnu…aby se na něj znovu neohrabaně posadil
Zatímco na Líbku se honila ega přes přesvícené fotky z koupelny, portál Lidé.cz představoval ten pravý, nefalšovaný textový divoký západ. Kdo na přelomu milénia neměl profil na „Lidech“, jako by kyberneticky vůbec neexistoval.
Málokdo si dnes ale vzpomene, že tenhle fenomén začal v roce 1997 jako něco, co by se dalo nazvat digitálními Zlatými stránkami. Ve spolupráci se sítí Pinknet šlo původně o prostou, ale tehdy revoluční databázi e-mailových adres. Než jste se nadáli, v roce 2000 už tam viselo přes 200 tisíc kontaktů. Kdybyste tehdy někomu řekli, že z tohoto úhledného seznamu brzy vznikne nejbizarnější seznamka v republice, asi by si klepal na čelo.
Zlom přišel v roce 2002. Seznam tehdy zařízl svou prehistorickou „Chatu Seznam“ a nasadil novou chatovací službu. A najednou to bouchlo. Z pouhého adresáře se stala gigantická virtuální hospoda rozdělená do stovek tematických místností.
Během následujících let začal portál bobtnat do absurdních rozměrů. V roce 2003 přibyly blogy, kam si celá jedna generace chodila vylévat svá zlomená pubertální srdce, a rozjela se legendární „fyzická setkání“. Na těchto srazech jste pak s hrůzou zjišťovali, že onen tajemný Temny_Andel_90, se kterým si už měsíc píšete, není prsatá osmnáctka, ale zpocený čtyřicátník v sandálech.
Kolem roku 2008 dosáhlo Lidé.cz svého absolutního vrcholu a stalo se z něj podivné digitální monstrum, které chtělo dělat úplně všechno. Měli přes milion registrovaných uživatelů a dokázali statistický zázrak: profilů žen (772 tisíc) bylo více než mužů (646 tisíc). Seznam na web postupně nabaloval on-line hry, prodej reklamních předmětů, videopůjčovnu, videa ze Streamu, a dokonce internetová rádia ve vyskakovacích oknech. Korunu všemu nasadily on-line jazykové kurzy od LangMasteru. Představa, že si v místnosti Flirt domlouváte rande naslepo a do toho si ve vedlejším okně poctivě pilujete anglická nepravidelná slovesa, je z dnešního pohledu naprosto kouzelná.
Jenže každá bublina jednou splaskne. Zatímco Facebook drtil trh svou jednoduchostí a přidáváním nových funkcí, Seznam se v březnu 2014 rozhodl pro radikální řez. Většinu funkcí, které dělaly Lidé.cz sociální sítí, nemilosrdně smazal a portál začal natvrdo prezentovat jen jako seznamku a chat. Byl to krok vedle. Uživatelé, kterým zničehonic zmizela léta budovaná fóra a blogy, se naštvali, práskli virtuálními dveřmi a masově emigrovali právě k Marku Zuckerbergovi.
Z kdysi mocného vladaře českých sociálních sítí se stal opuštěný, starý a tlustý král, kterého jednoho dne postihla mrtvice. Stalo se tak 14. prosince 2020, kdy se král svalil z trůnu a…vydechl naposledy? Ne tak docela.
Internet má jednu děsivou vlastnost – nic na něm nezůstane mrtvé věčně. Zvlášť když máte za zády silného nekromanta v podobě Seznamu.
Když už jsme si všichni mysleli, že tahle kapitola je definitivně uzavřená, přišlo jaro 2025 a Seznam zničehonic ohlásil vzkříšení. Že to myslí smrtelně vážně, potvrdil i výletem na úřad průmyslového vlastnictví, kde si nechal zaregistrovat ochranné známky na „L“, „Lidé.cz“ a až neuvěřitelně roztomile znějící „Lidéčko“.
Kdo by ale v nostalgické slze doufal v návrat starých dobrých chatovacích místností a rozpixelovaných profilovek, ten se šeredně spletl. Seznam totiž nevytvořil novou sociální síť. Vytvořil gigantickou digitální karanténu.
Zamýšlený účel téhle vzkříšené platformy byl prostý: vybagrovat kompletní diskuzní žumpy zpod článků na webech jako Novinky.cz, Seznam Zprávy, Sport.cz, Super.cz, Proženy.cz nebo Garáž.cz a přesunout je všechny hezky pod jednu střechu.
Když tak byla služba 11. listopadu 2025 s velkou slávou znovuspuštěna, někdejší platforma pro hledání první lásky se definitivně transformovala. Z „Lidéčka“ se stalo ultimátní kolbiště pro všechny samozvané trenéry národního hokejového týmu, absolventy vysoké školy života a politické experty z gauče. Je to místo, kam dnes jdete, když máte nepřekonatelnou touhu pohádat se ve tři ráno o ceně másla s někým, kdo má na profilovce fotku svého ubrečeného potěru.
Spolužáci.cz - útočiště lidí, které jste nechtěli už vidět, ale nostalgie vás přemohla
Pokud Lidé.cz fungovali jako gigantická kybernetická hospoda, pak Spolužáci.cz představovali tu nejzapadlejší digitální školní lavici, kam zrak třídního učitele nedohlédl. Tedy minimálně do chvíle, než si tam ten samý učitel ze zvědavosti nezaložil profil taky.
Tenhle unikátní český projekt začal psát svou historii už v pravěku českého internetu, konkrétně v roce 1999 pod hlavičkou nenápadné firmy InternetPb.cz. Skutečný boom ale zažil až ve chvíli, kdy ho pod svá křídla stáhl Seznam a přetvořil ho v ultimátní nástroj pro udržování kontaktů s lidmi, se kterými jste sice strávili devět let (nebo osm, v případě starších ročníků) v jedné místnosti, ale vlastně jste se s nimi už nikdy nechtěli znovu bavit.
Vstoupit do virtuální třídy přitom nebylo jen tak. Zatímco dnes řešíme biometrii a dvoufázová ověření přes mobil, tehdejší bezpečnostní protokoly stály na takzvané „kontrolní otázce“. Ta fungovala jako neúprosný digitální Kerberos. Pokud jste si po pěti letech od maturity za boha nemohli vzpomenout, jak se jmenovala vaše fyzikářka, nebo jakou přezdívku měl školník, správce vás bez milosti nechal stát za dveřmi. Třídní sraz pro vás skončil dřív, než vůbec začal.
Jakmile jste ale přes tuhle hádanku pronikli dovnitř, otevřelo se vám fascinující panoptikum. Centrálním mozkem celého profilu byla Nástěnka, kam se připichovaly vzkazy, jež obvykle začínaly plamenným zvoláním předsedy třídy: „Tak co, uděláme v pátek sraz v hospodě?!“ Výsledkem bylo obligátních pět nadšených souhlasů a pětadvacet profilů zarputile dělajících mrtvého brouka.
V sekci Dokumenty se sváděly tiché bitvy mezi poctivými šprty, kteří sem nahrávali naskenované zápisky z biologie, a zbytkem třídy, co je v neděli o půlnoci v panice stahoval. A v záložce Učitelé visely ty nejhorší možné momentky pedagogického sboru, pečlivě ulovené těmi nejobyčejnějšími tlačítkovými telefony tajně zpod lavice. Ano, pro mladší ročníky, které toto čtou - skutečně i tlačítkové telefony měli fotoaparáty. Jen ale zkušené mileniálské zraky dokázaly rozpoznat, co na těchto fotkách je.
Od roku 2015 ovšem začal zájem strmě padat. Lidé zjistili, že kompromitující fotky z lyžáku se dají s mnohem elegantnějším rozhraním lajkovat v tajných skupinách na Facebooku.
Smrtelnou ránu ovšem Spolužákům nezasadil Mark Zuckerberg,který nám tady figuruje skork pořád, nýbrž evropští úředníci. V květnu 2018 totiž vstoupilo v platnost děsivé zaklínadlo jménem GDPR. Někdo na Seznamu si s hrůzou uvědomil, že držet veřejně přístupné databáze dětí, jejich ročníky, adresy škol a tuny obličejů, je z pohledu ochrany osobních údajů asi tak bezpečné, jako vylepit rodná čísla všech občanů na dveře od magistrátu.
Dne 2. září 2018 tak Seznam definitivně otočil vypínačem a virtuální zvonění utichlo. Zbytky těch nejzarputilejších nostalgiků se sice přesunuly na drobné weby jako Školství.cz nebo NajdiSpolužáky, ale ruku na srdce – to pravé kouzlo nezabezpečeného sdílení taháků a drbání učitelů na jednom nepřehledném fóru už se nikdy nevrátí.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/ICQ
https://cs.wikipedia.org/wiki/Skype
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lid%C3%A9.cz
https://cs.wikipedia.org/wiki/Spolu%C5%BE%C3%A1ci.cz
