Článek
Čelo mám orosené potem. Dech se svírá, protože hrudník se nemůže ani pomalu nadechnout k náběru vzduchu. V uších mi hučí a prostor kolem mě mi přijde víc a víc sevřenější než předtím. Nemůžu ven. Nemůžu…
,,Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají,” oznámí suše roboticko-ženský hlas všem ve vagonu metra, kteří si řekli, že dnes půjdeme na maškární bál. Náš kostým? Konzerva se sardinkami. Takovou soudržnost jsem opravdu nečekal.
Docela mě překvapilo, jak rychlý spád naše rande nabralo. Má společnice se mi tiskne na hrudník, ovšem vzápětí zjišťuji, že můj sex-appeal zřejmě přesahuje únosnou mez. Zatoužili po mně totiž i další lidé, soudě podle cizích těl, která se mi nemilosrdně lepí na záda a oba boky současně. Tak jsem se přece jen dočkal a konečně můžu na vlastní kůži pocítit… ehm, jak to jen říct, abych nedostal ban? Hřejivé lidské teplo? To zní docela výstižně. Jen jsem netušil, že moje poprvé přijde ze všech světových stran naráz. Popravdě, v tu chvíli jsem se bál podívat byť jen nad sebe.
Když metro konečně zastaví, moje společnice se dává do pohybu i jinak, než že by ji jen bezvládně unášel okolní dav. Vystupujeme. Já si odnáším pocit, že se ze mě po tomhle lisu stal muž (a nejspíš i žena zároveň). Zmateně vyzvídám, kam máme namířeno teď, protože absolutně netuším, kde jsme. Pražské podzemí je totiž tak nějak všude stejné. Šedé, strohé zdi. Sem tam nějaká umělecká mozaika. Někdy z cihel, jindy z dlaždic. Občas ze zvratků. Nic z toho ovšem pro orientaci nerozkoukaného vesnického turisty nestačí.
Dozvídám se, že se momentálně nacházíme v noře zvané Staroměstská. Naším cílem je projít si nejslavnější lávku v zemi – Karlův most – a odtud zamířit dál, kam nás dav ponese. Má společnice ovšem usoudí, že je nejdřív čas se trochu posilnit. Prý je tu poblíž jeden fajn podnik. Plný mladých a perspektivních lidí. Pro pražským nářečím nepolíbené: pinglů, nebo chcete-li obsluhy.
Krčím rameny. Proč ne, člověk musí zkoušet nové věci. Sice jsem si jich za poslední hodinu odbyl už víc než dost, ale milerád se nechám překvapit ještě jednou.
Vyjíždíme tedy po eskalátorech zpět na povrch. Okamžitě dostávám školení, že musím stát striktně vpravo. Levý pruh je totiž vyhrazený pro ty, kteří si tu nekonečnou štreku nahoru potřebují nutně vyběhnout – nejspíš z panické hrůzy, aby jim náhodou neujela tramvaj nebo další metro s tím drastickým tříminutovým intervalem.
Zatímco poslušně postávám a rozpačitě se usmívám, pohled mi padne na hladkou plochu mezi schodišti. Bleskne mi hlavou ďábelské pokušení sklouznout se po ní dolů. Hned nato si ale všimnu těch zákeřných špičatých jehlanů. Jejich jediným účelem je zjevně to, aby si podobné nápady exoti jako já rychle rozmysleli a nedojeli do cíle se zadkem rozříznutým až k lopatkám.
Konečně se ocitáme zpět na slunečním světle a já si připadám jako hlavní hrdina z Metra 2033. Tedy spíš z té herní adaptace, protože jediné, co běžně čtu, jsou informační brožury v čekárně u zubaře.
Žádné zmutované příšery tu sice nečíhají, ale dýchá se tu dost podobně. Náměstí u Staroměstské je totiž narvané k prasknutí. Tramvaje zuřivě cinkají na chodce, kteří se zcela bez pudu sebezáchovy vrhají přímo na koleje, a řidiči aut vztekle troubí, ačkoliv se kolona před nimi sune zhruba stejným tempem jako naděje exekutorů, že někdy splatím své dluhy.
Netrvá dlouho a před námi se objevuje první cíl naší etapy – kavárna. Chvíli mžourám na ceduli, než ten nápis rozluštím. Startybrk? Jo, aha… Starbucks. Tímto děkuji ChatGPT za upřesnění.
Obecně se považuji za milovníka dobré kávy s něčím sladkým k zakousnutí. Je sice pravda, že mé chuťové pohárky dosud neprošly žádným divokým experimentováním, ale absolutně nic mě nedokázalo připravit na to, co jsem spatřil, jakmile se za námi zavřely dveře.
Lokál (nedívejte se na mě tak, fakt nevím, jak tu zelenou svatyni nazvat jinak) praskal ve švech. Začínal jsem podezřívat Pražany, že se v tom neustálém vzájemném mačkání snad vyžívají. Ale čert vem lidi. Chápu, že je nás hodně a každý jsme z jiného těsta. Co mi ale absolutně hlava nebrala, bylo to, kolik druhů kávy může proboha existovat.
Postupovali jsme ve frontě, oči mi horečnatě těkaly po obdélníkové světelné tabuli a já vážně pochyboval, jestli všechny ty tekutiny s exotickými jmény – počínaje Espresso Lungo Esmeralda Don Quijote a konče Cappuccino Cosa Nostra Havana Banana – jsou vůbec káva. Cenově se to totiž pohybovalo spíš na úrovni elixírů mládí. Na takový vizuální i finanční teror nebyla moje vesnická peněženka absolutně připravená.
Má drobná blonďatá společnice naštěstí projevila dostatek empatie a ujala se role překladatelky. Tahle je hořká, tahle zase víc do sladka, a dokonce – teď se něčeho pevně chytněte – si do toho můžete poručit i speciální příchuť! Fronta se neúprosně zkracovala. Naprázdno jsem polkl. Zatímco má družka měla dávno vybráno, já si v duchu zoufale opakoval její instrukce. Chtěl jsem si zachovat aspoň špetku pražské profesionality a neukázat se jako absolutní vidlák, co u pultu zmateně ukazuje prstem: „Tamhletu. Ne, počkejte, radši tamtu.“
Nakonec jsem si v hlavě zkonstruoval objednávku, která mi jakžtakž dávala smysl a jejímž výsledkem – po velmi dlouhém překladu z italštiny do češtiny – měla být zkrátka obyčejná černá káva. Stanul jsem u pokladny. Slečna v zelené zástěře na mě vycenila dokonalé bílé zuby, popadla papírový kelímek, černou lihovku a vypálila: „Vaše jméno, pane?“
Ztuhl jsem. „Cože?“
Tenhle nečekaný dotaz mi zbořil celý pečlivě vybudovaný domeček z karet. Mozek se mi okamžitě převařil na šedou kaši a utopil v sobě i ty složitě našprtaná kávová zaklínadla.
„Vaše jméno. A copak si dáte?“ zopakovala slečna shovívavě, zřejmě proto, že si všimla mých rozšířených zorniček a zvířecí paniky v očích.
Zmobilizoval jsem všechny zbývající smysly, pudy i instinkty, povolal na pomoc duchy dávných předků a v zoufalé naději na spásu jsem ze sebe vyrazil: „Máte turka?“
