Článek
„A co je to vlastně ten… turek?“ prolomí ticho má společnice nedlouho po mém grandiózním výstupu u pokladny.
Křečovitě svírám v dlaních bílý kelímek o velikosti rychlovarné konvice z devadesátek. Uvnitř nepochybně šplouchá zběsilá kombinace kávy, mléka a příchuti… jaké vlastně? Avokádového toastu? Nejspíš.
Marně hledám správná slova. Z dnešního pohledu mě vlastně dost mrzí, že tehdejší politická situace byla o něco méně bizarní než dnes. Kdo si to nemyslí, dostane flákanec. Kdyby se to stalo teď, mohl bych s klidem zandat vtip o naší nepříliš dobře anglicky mluvící krychli, co se zrovna sápe po křesle ministra zahraničí. Jenže v té době tahle postavička leda tak drtila šestnáctileté kluky v závodech formule 69.
„Víš, jak ty piješ kávu, ve které máš z mléčné pěny namalovanou fontánu Di Trevi a katedrálu svatého Víta zároveň?“ začnu opatrně a zadívám se na svůj vlastní bezedný kelímek, jehož obsah voní jako podzimní svíčka z Ikey.
Společnice nechápavě přikývne.
,,Tak turek je přesně pravý opak. Představ si dvě lžíce černé hlíny, do které někdo naleje vařící vodu.”
Její dokonale vytrhané obočí vyletí zmateně vzhůru. „Hlíny?“
„Odborně se tomu říká lógr,“ vysvětluji s vážností ostříleného sommeliera. „Základní pravidlo zní: nikdy, ale opravdu nikdy nesmíš turka dopít až do dna. Poslední lok je totiž past. Když neodhadneš úhel naklonění hrnku, zbytek dne strávíš tím, že budeš mezi zuby drtit kávový štěrk a plivat černý písek.“
Zatváří se, jako bych jí právě s nadšením vylíčil kulinářské výhody konzumace stavebního odpadu. Nosánek se jí lehce nakrabatí odporem. „Proboha… A proč by to někdo pil?“
Pokrčím rameny. „Zoceluje to charakter. Z lógru se dá navíc na dně hrnku věštit budoucnost. A když ti náhodou na vesnici dojde cement, dá se s tím celkem spolehlivě vyspárovat koupelna.“
Tím ale kávovou osvětu raději utínám. Už tak jsem dal víc než jasně najevo, že jsem zkrátka obyčejný vesnický buran, a vážně nepotřebuju, aby ve mně začala vidět ještě ke všemu okultistu.
Pomalu se blížíme ke Karlovu mostu. A jelikož jsem v koutku duše ostřílený historik, okamžitě mi v hlavě naskakují dobové reálie. Původně se totiž na tomhle místě klenul přes řeku úplně jiný most. Nechal ho postavit král Vladislav II. a romanticky ho pojmenoval po své manželce Juditě.
Tak vidíte, pánové. A vy si dneska stěžujete, že musíte svým drahým polovičkám koupit k MDŽ ubrečený karafiát (případně ho ukrást na Dušičky z cizího hrobu). Tehdejší ženy zkrátka měly jiná měřítka a muži jim museli darovat rovnou inženýrské sítě.
Evidentně ale bylo Vláďovo manželství poměrně křehké, což se zjevně promítlo i do celkové statiky – Juditin most nevydržel ani dvě stě let a strhla ho povodeň. A protože se tehdejším Pražanům nechtělo plavat na druhý břeh kraulem a u moci zrovna seděl král, který po sobě pojmenoval takřka všechno (až se divím, že to neodnesly i jeho děti, psi a kočky), začalo se s výstavbou Karlova mostu. Kdo všechno přesně načrtl plány a míchal maltu, tím vás raději zatěžovat nebudu.
Traduje se ovšem legenda, že do zdiva byla přidávána syrová vajíčka. Tohle tvrzení sice historici suše vyvrátili, ale my konspirátoři víme své! Praha se zkrátka jen zarytě brání představě, že by její nejslavnější stavba byla ve skutečnosti jedna obří smaženice.
Spoiler alert! Karlův most sice smaženice není, zato zbytek Prahy poměrně ano. Most samotný však trpí úplně jiným neduhem než lidmi, kteří si na lžičce nad zapalovačem ohřívají kouzelný sirup. Tím neduhem jsou davy.
Pokud si současná, ale i budoucí náplava – jak se dnes láskyplně přezdívá devadesáti devíti procentům obyvatel Prahy – vysnila, že si dá romantický běh přes Karlův most, musela splakat nad výdělkem.
Ono to teoreticky jde. Praxe ovšem vypadá tak, že musíte asi pětkrát drasticky zpomalit kvůli zmateným cizincům, desetkrát dostanete selfie tyčí přes hlavu, dvakrát málem přepadnete přes kamenné zábradlí do Vltavy a třikrát zakopnete o klečícího bezdomovce. Případně rovnou o jeho psa, jehož hlavním pracovním úkolem je ždímat z kolemjdoucích soucit.
A nakonec stejně neprojdete přes neprostupnou hradbu turistů, kteří si chtějí mermomocí pro štěstí osahat sochu Jana Nepomuckého. Ten chudák světec už beztak jen útrpně hledí k nebi. Moc dobře totiž ví, že se zase bude muset přimlouvat u Všemohoucího, aby všechny ty zmutované bakterie z jeho ošmataného podstavce ublížily co nejméně lidem.
Jediné, co vám tedy reálně zbývá, je nařídit si budík na naprosto nekřesťanskou hodinu, anebo jít rovnou flámovat a spánek vynechat úplně. Z Karlova mostu tak chvatně prcháme s naivní lží na rtech, že „příště tu snad bude míň lidí“.
Pokračujeme k dalším památkám. O tom se ale rozpovídám zase až někdy příště.
Každopádně jedna menší cestovatelská poučka na samotný závěr: pokud v téhle džungli narazíte na to jedno bájné procento domorodých Pražanů, mějte se na pozoru. Karlův most není „Karlák“. Nepleťte si to, sakra!
V opačném případě se na vás tito endemičtí Pražané nebudou moct vůbec navnímat a dostanete hodně přísný feedback, protože to celé budou muset nejdřív složitě zprocesovat. A to až poté, co si dají call s kamarádem či kamarádkou a pohoršeně vás vyhlásí nad nedělním brunchem.
