Článek
Když v listopadu 2022 doposud vcelku nenápadná firma OpenAI vypustila do světa svou první verzi Skynetu (ačkoliv mu ti poseroutkové z opatrnosti dali ten krkolomný a nemastný neslaný název ChatGPT), málokdo v ten den tušil, jaká lavina se právě utrhla. Byla to totiž revoluce, která se dá svým zásahem do našich životů srovnat snad jen s momentem, kdy někdo poprvé nahodil servery Googlu nebo zapnul Facebook.
Tenhle chatbot, schopný skládat smysluplnější a gramaticky čistší věty než 90 % vašich přátel na zmíněném Facebooku, se stal okamžitým hitem. Rychle infiltroval nejen naše domácnosti, kde dal naprosto nový rozměr slovnímu spojení „imaginární kamarád“, ale zamořil i školy. Učitelé si tam najednou zoufale lámali hlavy nad tím, jak se z jejich průměrných žáků přes noc stala třída mladých Aristotelů.
Vzápětí se tahle digitální nákaza přelila i do kanceláří. V pracovním prostředí pro změnu nastalo neřešitelné dilema, koho vlastně povýšit na zaměstnance měsíce, protože díky tajnému užívání umělé inteligence raketově vzrostla efektivita práce zhruba o 60 %. A ne, nemám na to číslo žádný podložený zdroj. Prostě soudím čistě podle sebe.
V reakci na to se samozřejmě okamžitě vyrojily zástupy dalších chatbotů. Se svou troškou do mlýna přispěchal zmíněný Google (Gemini), firma Anthropic se svým Claudem a pochopitelně nesměl chybět ani Grok od Elona „to-přece-nebylo-hajlování-ale-mávání“ Muska. Rozpoutal se tak nelítostný konkurenční souboj a absurdní poměřování digitálních svalů v tom, čí křemíkový mozek toho zvládne víc.
U psaného slova ale pochopitelně nezůstalo. Stroje se postupně začaly učit generovat i obrázky a videa, což obzvlášť v samotných počátcích připomínalo výjevy z těch nejhlubších nočních můr – pokud si pamatujete na ta videa lidí se sedmi prsty a třemi řadami zubů, co pojídají špagety, víte přesně, o čem mluvím.
AI obrázky dokážou být hezké. Mají ale duši?
Každopádně dnes, v dubnu 2026, je už AI bezesporu naším prstenovým „miláškem“ a nevyhnutelně se blížíme do bodu, kdy jedna AI bude vládnout všem.
Tenhle článek ovšem nemá být nudnou rekapitulací technologického pokroku. Je spíše o tom, jak tahle armáda nástrojů vnukla spoustě jedinců naprosto zcestnou iluzi, že se z nich přes noc stali umělci. Získali pocit, že k velkolepému tvůrčímu procesu bohatě stačí do prázdného okýnka naťukat prompt ve stylu: „Napiš mi příběh o bábě pod kořenem.“
Začala tak vznikat bublina plná instantních umělců, která rostla, občas praskla, zase se přifoukla a tak pořád dokola. A právě tento týden splaskla dost nahlas, když celým, tentokrát tím knižním světem zarezonoval případ románu Shy Girl od mladé autorky Mii Ballard.
Než se dostaneme k jádru pudla, pojďme si ve zkratce shrnout děj tohoto literárního klenotu.
Hlavní hrdinka Gia má dluhy. Potká bohatého chlápka jménem Nathan, který jí nabídne, že za ni všechno zatáhne, pokud u něj bude žít jako jeho osobní zvířecí mazlíček. Postupně se do té zvířecí role tak položí, až se z ní začne stávat zvíře i psychicky. Zní to jako něco, co by vzniklo, kdyby se Padesát odstínů šedi srazilo v protisměru s příručkou pro chovatele zakrslých králíků. Ale budiž, proti gustu…
Knihu si loni autorka vydala sama a – světe div se – všiml si jí vydavatelský gigant Hachette. Plácli si, kniha vyšla v Británii a chystala se do Ameriky. Jenže pak do hry vstoupil ten nejneúprosnější literární kritik současnosti: znuděný čtenář na internetu. Lidé začali poukazovat na to, že text má zhruba stejnou emoční hloubku jako manuál k mikrovlnce. Prostě a jednoduše: čtenáři na sítích odhalili, že obrovské pasáže textu s největší pravděpodobností nenapsal člověk, ale umělá inteligence.
Následoval poprask, panika v redakci a nakladatelství Hachette knihu s ostudou stáhlo z britských pultů a americké vydání rovnou zrušilo.
A teď přichází ta nejlepší část – autorčina obhajoba. Mia Ballard se totiž zapřisáhla, že ona sama se umělé inteligence ani nedotkla. Její verze příběhu zní tak, že si najala „nezávislého editora“, aby jí text trochu učesal a naformátoval. A tenhle záhadný zloduch do toho zřejmě tajně napustil ChatGPT, přepsal jí rozsáhlé pasáže a ona si toho prostě… nevšimla.
Chápete tu absurditu? Představte si, že napíšete knihu, potíte u toho krev, pak to dáte někomu přečíst, on vám to z poloviny přepíše robotem, vy to vezmete, aniž byste si všimli, že vaše hrdinka najednou mluví jako zákaznická podpora e-shopu s elektronikou, a ještě s tím sebevědomě podepíšete lukrativní smlouvu u nadnárodního vydavatelství. Stará dobrá výmluva „pes mi sežral úkol“ právě dostala luxusní upgrade. Nejvíc fascinující na tom ale vůbec není ta autorka. Je to samotné nakladatelství. Sedí tam armáda profesionálních redaktorů, kteří berou těžké peníze za to, že poznají dobrou literaturu. A těmhle lidem projde rukama text vygenerovaný strojem, oni ho schválí, zaplatí za něj zálohu, natisknou ho, a že je něco špatně, zjistí až ve chvíli, kdy jim to vmetou do tváře čtenáři na internetových fórech.
Celá tahle bizarní kauza tak s největší pravděpodobností nakonec skončí u soudu, kde se bude hrát ohraná písnička v podobě obhajob „já to nebyla“. Ať už to ale dopadne jakkoliv, obnažilo to jeden zásadní problém, se kterým se tu už pár let potýkáme. A pro všechny drahé zvěstovatele digitálního Soudného dne mám jednu špatnou zprávu – bude hůř.
I kdyby byla Shy Girl skutečně stoprocentním dílem chatbota, rozhodně v tom nejede sama. A platí to plošně, protože nejen ten knižní segment je dnes neprostupně zaplevelený syntetickým obsahem.
Vezměte si takový Amazon. Na tomhle gigantickém e-shopu už je naprosto běžnou praxí, že tam na každém kroku zakopáváte o tisíce pofiderních knih od „autorů“, kteří svá hluboká veledíla zkrátka jen rychle spíchli přes promptovací okénko za jedno deštivé nedělní odpoledne.
A pochopitelně nezůstalo jen u písmenek. Na Spotify se pro změnu nedávno zjevila záhadná umělkyně jménem Sienna Rose. Prakticky okamžitě nabrala obrovskou masu oddaných posluchačů, jenže poměrně brzy leckoho trklo do nosu, s jakou nadlidskou kadencí dokáže tahle hvězda chrlit jeden nový song za druhým. Že by za tím stály chladné servery umělé inteligence generující popíkové melodie na běžícím páse? Ale kdepak, to bude určitě jen čirá, nefalšovaná a neúnavná tvůrčí múza.
Můžeme se jen dohadovat, nakolik ti takzvaní tvůrci do vygenerovaných textů či písniček reálně zasahují a jestli do nich vkládají alespoň zlomek vlastní duše (což se občas, překvapivě, vážně děje). Faktem ale zůstává, že všechny tyhle chytré hračky se s každým měsícem neskutečně zlepšují. Už dnes balancujeme na hraně, kdy mnohdy nemáte šanci bezpečně poznat, jestli dané dílo stvořil chybující člověk z masa a kostí, nebo nějaká přehřátá serverovna v Sillicon Valley.
Nezadržitelně se tak blížíme do bodu, kdy se „umělcem“ stane prakticky kdokoliv, kdo si zvládne zapnout notebook a trefí se kurzorem myši do prohlížeče. Otázka zní: poznáme vůbec ten rozdíl?
Dovolte mi na úplný závěr jednu malou filozofickou úvahu, ze které se vám dost možná trochu zpřeházejí obvody. Není celý tenhle hon za instantním uměním vlastně začátkem cesty k tomu, že pomalu poztrácíme vlastní duše a nakonec z nás zbudou jen plně syntetické bytosti?
Poznámka autora: Tento text v žádném případě nevygenerovala AI. Fakt. Opravovala mi ho moje bývalá češtinářka ze základní školy. Tři dny kvůli tomu nespala, protože vyžehlit všechny moje hrubky, stylistické kotrmelce a další zvěrstva jí dalo docela zabrat. Takže tu její životní oběť koukejte ocenit aspoň jedním ubohým lajkem!
