Článek
Pozdě. Už se stalo.
Když jsem ale poprvé stanul na peronu pražského Hlavního nádraží, takhle dramaticky jsem to ještě neviděl. Coby zkušený introvert jsem sice ze své sociální bubliny o tomto místě slýchával ledascos, ale realita předčila očekávání. Kde bych jenom začal?
Ach, už vím – u těch názvů. Původně neslo jméno císaře Františka Josefa (protože jak líp vytočit české obrozence než pojmenovat hlavní nádraží po Habsburkovi, kterého tu nikdo nechtěl). Po založení republiky se přejmenovalo na Wilsonovo (podle prezidenta USA Woodrowa Wilsona) a nakonec z toho zbylo prostě jen Hlavní nádraží.
Evidentně se zdráháme pojmenovat náš nejdůležitější dopravní uzel po nějaké slavné české osobnosti. Abych tedy ctil tradici, navrhuji ho přejmenovat na Nádraží Myxococcus llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogochensis.
Ne, neklepla mě pepka a nepadl jsem obličejem na klávesnici. Skutečně mluvíme o existující bakterii. A sedí to perfektně. Nejen proto, že hemžení cestujících v nádražní hale vypadá přesně jako vzorek eboly pod mikroskopem, ale hlavně kvůli pověsti, kterou si náš drahý „Hlavák“ udržuje.
Jakmile se totiž vymotáte z přeplněné haly, čekají na vás Vrchlického sady, kterým se v místních kruzích neřekne jinak než Sherwood. Bodrého Robina Hooda v zelených punčochách ale nečekejte. Místní zbojníci vás sice okradou se stejnou ochotou, ale místo luku na vás vytáhnou spíš krabicák, nebo – pokud zrovna nebudou při smyslech – pěst a kudlu.
Zpátky ale k mému příběhu. Jakmile jsem se coby vyjukaný vesničan jakžtakž vzpamatoval z davů spěchajících cestujících a posedávajících existencí, začal jsem vyhlížet svou domluvenou společnici. Měl jsem fotku, v duchu jsem si přehrával její hrubý popis a naivně jsem si myslel, že jsem naprosto připravený ji v tom chaosu na první dobrou poznat.
Problém spočíval v tom, že definice „prsatá blondýna“ představuje v Praze dost široký pojem. Pánové z krajů, klid a žádné horlivé objednávání jízdenek – ne, opravdu tu nestojí na každém rohu. Praha je totiž nesmírně rozmanitá a samotný Hlavák vám to dá patřičně najevo.
Naštěstí si mě má společnice našla sama. Vlastně jsem se jí nikdy nezeptal, jak se jí to v tom mumraji povedlo, ale hádám, že jsem do místního koloritu zkrátka nezapadal. Anebo jsem uprostřed haly vypadal jako vyplašená srnka chycená ve světlech reflektorů, což je mnohem pravděpodobnější varianta.
Po úvodním, jak jinak než rozpačitém seznámení jsem ze sebe vykoktal dotaz, kam vlastně půjdeme. Praha coby město neomezených možností totiž nabízela až nepříjemně mnoho variant.
Jakkoliv si občas připadám jako pravý alfa samec, který by měl situaci pevně třímat v rukou, jsem zároveň respektující muž ctící ženskou emancipaci – nechal jsem se tedy vést. Má společnice chvíli těkala očima, a než jsem stihl pojmout podezření na fatální poruchu jejího vnitřního softwaru, vypískla něco, co vzdáleně znělo jako „Petřín“. To ovšem znamenalo podstoupit delší cestu s využitím dopravního prostředku, o kterém se v takovém Brně dodnes vyprávějí jen divoké legendy – metra.
Zářící displej telefonu jí ozařoval tvář. Zničehonic strnula. V očích se jí mihl čistý děs a dřív, než jsem se stihl zeptat na důvod, popadla mě za ruku a začala mě vláčet ke schodišti do podzemí. Její panika se rychle přenesla i na mě, protože do temných hlubin eskalátorů se s námi hnali i další lidé. Vzduchem létaly nadávky, do žeber narážely ostré lokty a na tvrdou dlažbu padaly kufry i příliš pomalé stařenky. Kdyby se do toho rozezněly sirény, uvěřil bych, že nastal Soudný den (a to bylo, prosím pěkně, rok předtím, než byl spuštěn Skyne… teda, ChatGPT).
Když jsme konečně vpadli na nástupiště, z temného tunelu už se ozýval jen slábnoucí hukot odjíždějící soupravy. Blondýnka vztekle zaklela, což vzápětí sborově zopakovalo i několik dalších udýchaných cestujících.
„Co se sakra stalo?“ vyhrkl jsem.
„No co asi?!“ vyštěkla. Zrudla, až jí na tvářích naskočily fleky. „Ujelo nám metro!“
Polkl jsem. Nakazila mě svou nervozitou, takže jsem jen úzkostlivě zíral do prázdné roury, v níž zmizela naše jediná záchrana. Bylo to zlé. Fakt zlé. Celé rande asi budeme muset odpískat, protože jsme tu uvízli. Přesto ve mně zablikala malá jiskřička naděje. Opatrně jsem se zeptal:
„A kdy jede další?“
Vraždila mě pohledem, její bezradný hněv zjevně dosáhl bodu varu. „Za tři minuty.“
