Článek
Život vám může naservírovat spoustu zajímavých překvapení. A je neuvěřitelné, jak často si k nim nakonec dopomůžete sami. Ale hezky popořadě.
Začalo to léta Páně 2021. Svět se pomalými kroky dostával z průšvihu, na jehož samém počátku Čína zjistila, že konzumace restovaných netopýrů nepatřila zrovna mezi nejlepší nápady století. Společnost se dělila na dvě skupiny – na ty, kteří se báli, že skončí na JIPce s posledními předsmrtnými záškuby, a na ty, kteří v této situaci už byli. Zároveň se kdekdo v něčem předháněl. Vláda se předháněla v tom, co ještě zakáže, politici v tom, kolik z těchto vlastních nařízení poruší, a obyčejní lidé zase soutěžili, kdo bude mít originálnější motiv na roušce. Tohle vám usnadním – samozřejmě jsem to na celé čáře vyhrával já se symbolem radioaktivního spádu.
V čem jsem ale rapidně prohrával, byl můj život.
Nutno dodat, že v izolaci jsem byl ještě předtím, než to bylo cool. Život v rutině „z práce domů k počítači a zase zpět“ byl něco, čeho se mí rodiče obávali už od mého útlého dětství a snažili se mě od toho všemožně držet. Ve chvíli, kdy jsem ale vyletěl z hnízda a zjistil, že mi do toho nemá kdo co kecat, úplně jsem tomu propadl. Nechápejte mě špatně. Prosedět celé hodiny u fiktivních světů, sbírat ranky v Counter-Striku nebo šikanovat polské děti v League of Legends, které vám následně slibují krevní mstu a vaší již dávno zesnulé babičce prorokují rakovinu děložního čípku, je svým způsobem zábava. Vášeň. I když uznávám – dost morbidní.
Ve chvíli, kdy planeta začala hromadně chrchlat a všichni byli zavření doma, měl jsem aspoň škodolibou radost z toho, že konečně nejsem jediný asociál, přestože já jsem jím byl dobrovolně.
Jak se mi ale blížila třicítka, uvědomil jsem si, že je přeci jen něco špatně. Ve svém životě jsem měl všehovšudy přítelkyni jenom jednu – jistou Dášu na základce, která hodila psaníčko „Budeme spolu chodit?“ mému spolužákovi, ale smůla, chytil jsem ho já. Tenhle krátký, snad pětiminutový vztah, kdy jsme s Dášou strávili na hanbě, mě příliš neoslovil a ani mi toho příliš nedal. Prostě to byl omyl, chápete? Takže jsem na vztahy zanevřel.
Jednoho večera jsem se ale ohlédl po svém pokoji a viděl naprostý obraz zkázy. Prázdné a nesešlapané PET lahve měly datum spotřeby zhruba stejně staré jako moje prošlá občanka, pod prsty mi křupal archivní popcorn a pohled na sebe samotného v zašlém zrcadle nebyl taky příliš pozitivní. Viděli jste někdy panáčka od firmy Michelin po botoxu? Já tehdy ano a řeknu vám, nebyl to hezký pohled. Náhle přišlo uvědomění. A z toho uvědomění naprosto šílený nápad, který mě nakonec dovedl k nejšílenějšímu dobrodružství mého života. Rozhodl jsem se, že se sebou něco udělám a najdu si přítelkyni.
Zatímco jsem si to v hlavě maloval jako Piráti politické výsledky na LSD, kohoutek, několik týdnů nepoužitý, chrchlal vodu a já s hrůzou sledoval, že moje osobní váha už dávno došla k situaci „od 120 kg jsem to přestala počítat“. Naštěstí jsem po svém otci zdědil naprosto unikátní geny. Ne, nebyla to přitažlivost. Ne, nebyla to potřeba okolo sebe vytvářet harém. Byly to dobré geny. Stačilo přes jedno léto prošlapat pár bot, ujít několik kilometrů a já byl za pár týdnů připraven na svou další fázi – s někým se seznámit.
Přítelkyně, potažmo manželka, by přišla vhod. Člověk nesmí být sám na nájem, posléze hypotéku, a určitě by bylo dobré si pořídit jedno, nanejvýš dvě antikoncepční selhání, aby se o vás v důchodu měl kdo postarat. Bylo proto logické, že tahle investice do budoucnosti mě přivedla k seznamovacím aplikacím. A proč ne rovnou k té největší – Líbímseti. Hehe, dostal jsem vás, co? Samozřejmě, že to byl Tinder.
Jak jsem záhy zjistil, byla to fakt čupr věc. I když jsem všehovšudy nebyl žádný fešák, je neuvěřitelné, co s vaším obličejem dokážou všemožné filtry. Nebylo tedy divu, že jsem dostával jednu nabídku za druhou. Co na tom, že většina z nich byly pohledné Asiatky. Musel jsem přece rozvíjet mezinárodní vztahy! Potíž byla v tom, že všechny tyhle krásky měly jedno společné – rády totiž posílaly zprávy typu: „Hey Honey, would you like to see my pictures?“ – načež přiložily i odkaz, který vám okamžitě vyluxoval z účtu všechny vaše tři koruny.
Po několika těchto zkušenostech jsem začal být s navazováním vztahů mezi Čínou, Vietnamem či snad Severní Koreou poněkud skeptický a raději jsem nastavil zájem lovit jen v českém rybníčku. Jenže ouha – zájem úplně opadl. Nejspíš se naše české holky dozvěděly od těch asijských výši mého konta. Po pár týdnech, kdy mi jen chodily upomínky od banky na zaplacení účtu v mínusu, jsem už ze samého zoufalství začal vyřizovat registraci na OnlyFans, když v tom náhle telefon pípl znovu. Jinak. Tinder se ozval. A ejhle, já měl shodu. A dokonce českou.
Vlasy jak andílek, nos jako okurka – no prostě, jmenovala se…to vám neřeknu, protože víte…GDPR. A taky naštvaná, spoiler alert, bejvalka, pokud by se k ní tento článek dostal. Její profil každopádně odpovídal přesně mým požadavkům – rodina? V budoucnu ano. Děti? Taky! Chtěla dokonce i psa. První, co mě zarazilo, bylo místo, kde bydlela – Praha.
Vyhlédl jsem z okna mého bytu na malém městě a zadíval se do dálky. Praha. Kde jsem to jenom slyšel? Ach, už vím – „Vidím město veliké a všechny fastfoody jsou v něm!“ prohodila jednou kněžna Libuše v opojení výtažku z makovic. Nebo to bylo jinak? Já si Prahu pamatoval z jednoho školního výletu. Krásná, fotogenická. Přeplněná. Hlučná. Ano, to si pamatuju ze všeho nejvíc. Místo, kde uslyšíte turisty. Troubící auta v kolonách. Tramvaje. Psi. Opilce. Opilé psy a dalších hafo zvuků, které nedokážu úplně zařadit.
Samozřejmě jsem svou novou společnici oblažil svými znalostmi copy+paste z Wikipedie o Praze, načež jsem, protože jsem zabodoval, dostal nabídku na rande. A proč ne rovnou v místě, o kterém toho tolik vím? V Praze. Mí dávní divocí předci – odpusťte mi – já souhlasil.
V osudový den jsem nasedl do našeho malého motoráčku, který mě odvezl na vlak s přestupem do Prahy. To vám byla věc. Poprvé jet v takovém vlaku, ve kterém si můžete dojít na záchod i ve stanici, to byl jeden z mých prvních zážitků na této velké, životní cestě.
Cestu jsem si krátil posloucháním tematických skladeb, kterými jsem se chtěl na Prahu navnadit, abych věděl, do čeho jdu. Do uší mi pronikaly podmanivé tóny Ivety Bartošové – Ku Praze jede vlak (doufejme, že v mém případě s lepším výsledkem), Praha už volá (sluchátka jako Otík jsem neměl), nebo také drsná skladba od jistého pána, který nejspíš v návalu bezradnosti, jaký pseudonym si vymyslet, vzal své první jméno z občanky a pak praštil holou hlavou do klávesnice. Jakže to jen bylo? Ha, Vladimir 518. Ve své skladbě zpíval mimo jiné: „Praha je planeta, je to absurdní svět…“
Vláďo, pokud čteš tyto řádky – děkuji ti. Sice se neznáme, ale ze všech možných lidí jsi mě ty nejvíc připravil na to, co mě čeká. Ale o tom až v další části, ve které si povíme, jak mě ulice Prahy pohltily a – na nějakou dobu – už nenavrátily.
