Článek
Rozhodl jsem se podělit o příhodu, která se mně stala před několika lety. Bylo léto, začínal večer a já, manželka a naše čtyřletá dcera, jsme se ještě ten den chtěli vydat na krátkou procházku k rybníku za naše městečko. Na chvilku do přírody, aby se dcerce v noci dobře usínalo. Protože jsem byl už ten den unavený, anebo přesněji řečeno líný, jeli jsme ty dva kilometry autem. Vzali jsme ztvrdlé pečivo pro kačeny, golfový kočárek pro malou a doufali jsme, že by mohla usnout po cestě domů. Když jsme dojeli k rybníku, byl tam čerstvý chladný vzduch. Nikde nikdo, byl klid, panovalo bezvětří. Vodní ptactvo sežralo na hladině všechno rozmáčené pečivo a dcerka začínala zlehka podřimovat. Venku bylo příjemně, tak jsme ještě chtěli rybník dokola obejít, když se nám nabízel takový pěkný procházkový večer. Když jsme byli na druhé straně rybníku, začal jsem slyšet nějaké slabé zvuky, možná lidský hlas, možná nějaké zvíře. Šel jsem tedy napřed, abych nebojácně prozkoumal terén před námi, já, statečná hlava rodiny, a v tom jsem to zaslechl.
„Psst, haló pane, tady, nebojte, můžu s vámi mluvit, máte chvilku?“ zaznělo z houští.
Musel jsem se nejprve trošku soustředit, ale pak jsem ho uviděl. Vážně tam někdo byl, schovával se v křoví a zjevně byl celý nahý, jen před rozkrokem svíral noviny. Hlavou mně proběhlo: „Co teď, nějaký naháč, beztak úchylák, se mě večer ptá, jestli mám čas? Jako na co? Chce si se mnou zaplavat při západu slunce a pak mě pozvat domů na skleničku? Asi si nevšiml, že tu nejsem sám. Vždyť já si chtěl dát večer skleničku s mojí ženou, a ne s nějakým teplým nudistou a vůbec, je docela zima.“ Do toho jsem uslyšel hlas manželky, jak se ptá, jestli tam někdo je.
Vtom chlap vyskočil na cestu: „Paní, dobrý večer, nelekejte se, já vám nic neudělám, já potřebuju jen vašeho manžela.“
„A co byste potřeboval? Pane, nepřibližujte se už. Co vlastně chcete?“ vyhrkl jsem a proklínal jsem se, že jsem nechal pepřák v autě. Naháč z křoví byl věkem přes padesát a malého vzrůstu. Jestli vám říká něco jméno herce Danny DeVito, tak je to přesně on, jako by mu z oka vypadl. Letmo jsem pohledem zachytil jeho noviny, které připomínaly erotické inzeráty. Načež chlap zpozorněl a zeptal se mě:
„Pane, vy jste na kluky? Že na mě dolů tak civíte.“
Musel jsem pána poučit, že na kluky nejsem, že ta žena je má manželka a to dítě je mé vlastní. Z naháče nakonec vylezlo, že si na kraji rybníka zabouchl klíčky v autě a jestli bych mu ho nepomohl otevřít. Skutečně za hrází nějaké auto stálo. Černá limuzína BMW s tmavými skly, docela luxusní a drahý kousek. Chlap se začal dožadovat toho, abych si ze svého auta vyndal nářadí a šroubovákem se pokusil vypáčit zámek u dveří. Říkal jsem si: „To si skutečně myslí, že jsem takový blbec a budu se dobývat do auta, které ani nevím, čí je. Je to vůbec jeho? Není to jen prachsprostý zloděj aut, za kterého bych měl odvést špinavou práci? A to jako vážně jde otevřít bavorák šroubovákem?“ Začal jsem si myslet, že naháč lže nebo je úplně blbej. To druhé bylo správně. Svěřil se nám, že si všechny věci včetně šatů, dokladů a klíčků od auta schválně nechal v kufru auta, aby mu je někdo na břehu neodcizil. Vážně nevím, proč mu nedošlo, že nechal své auto jakémukoli zlodějíčkovi k dispozici, nebýt toho, že safety lock po několika minutách automaticky auto uzavřel. Začal jsem se toho chlapa bát ještě víc, pravděpodobný úchylák, nahý a ke všemu idiot.
Když viděl, že se mnou nepořídí a zloděj aut ze mě nebude, navrhl, abych ho odvezl 30 km do Brna, kde by si doma vyzvedl náhradní klíče a pak ho zavezl zpět k jeho autu. „Tak jsem měl přece pravdu, chce mě zatáhnout k němu domu, opít a zneužít, já to věděl.“ Nakonec jsem se nechal ukecat od své ženy, že bych měl pomoci bližnímu svému, že ona dojde s dcerou v kočárku pěšky domů a já se mohu projet do Brna. Otočila se na podpatku, vzala kočárek pevně do rukou a uháněla pryč. Chlap začal slibovat hory doly, že vše zaplatí, tak jsem pod něj hodil deku a posadil ho k sobě do auta. Cestou jsem se ujišťoval, že mám ve dveřích pepřový sprej a teleskopický obušek a takovému prckovi, že bych se měl ubránit. Pak jsem si vzpomněl, že chlap je idiot a jel jsem raději pomalu, kdyby snad chtěl strhnout volant nebo se na mě nějak sápat. V Brně mě začal navigovat ulicemi směrem do, řekněme vyloučených lokalit. Říkal jsem si, že nebudu nikde vypínat motor a kdyby něco, prostě ujedu a toho mého pasažéra z auta někde vypakuju. Zastavili jsme před oprýskaným pavlačovým činžákem a chlap mě začal ponoukat, ať projedu otevřenými vraty až do dvora. „Ani za zlatý prase, ty vole,“ projelo mi hlavou. Nicméně zůstal jsem stát s běžícím motorem na ulici. Všiml jsem si, že z oken začaly vykukovat hlavy a zjišťovaly, co za cizáka stojí před jejich barákem, načež můj naháč nahlas prohlásil:
„Toho nechte, ten mě zachránil!“
Doteď si říkám, jak jsem mohl být tak pitomý, že jsem nejel domů hned poté, co jsem ho vysadil. Vždyť nyní si mohl pozvat své kumpány nebo si s sebou vzít zbraň. Minimálně mé auto by se ještě dalo dobře zpeněžit. Na ulici přede mnou stálo navlas stejné auto, jako to u rybníka s klíčky zabouchnutými uvnitř a za mnou parkoval černý luxusní mercedes. Inu, auta tu neměli špatná. Vracel se ke mně můj naháč, který konečně přestal být naháčem a naštěstí byl sám. Ukázal mi náhradní klíčky a pokynul:
„Šéfe, můžeme jet.“
Rozjížděl jsem se raději zlehka a pomalu, nebyl jsem si jistý, jestli mám všechna kola nebo alespoň povolené šrouby anebo propíchnuté pneumatiky. Cestou zpět chlap několikrát děkoval, ale ne mně, nýbrž Panence Marii, že mu poslala do cesty hříšníka, který se tímto skutkem jistojistě zbavil všech svých hříchů a on mu to milostivě umožnil. „Tak já mu mám ještě líbat ruce za to, že mu můžu zachraňovat holý zadek? Nezbláznil se náhodou? Nezbláznil, vždyť je to idiot, jak jsem na to mohl opět zapomenout.“ Rozmýšlel jsem se, jestli ho mám dovézt až k jeho autu nebo se nějak vymluvit a vysadit ho jen opodál, abych mohl v klidu nesledován zmizet. „Co když má v autě zbraň? Co když mně pak bude chtít ublížit, sebrat mi auto, co já vím, třeba mě i znásilnit? Nebo mě pak může sledovat až domů, zjistit si kde bydlím nebo může znásilnit manželku, v případě, že tedy opravdu není na kluky.“ Můj spolujezdec musel nějak vytušit tok mých myšlenek a začal se ujišťovat, jestli ho dovezu až k autu atd. A já vůl, ho tam fakt dovezl. Nakonec se nic nestalo, všichni jsme to ve zdraví přežili. Když mělo dojít konečně na mou odměnu, chlap začal přepočítávat v rukou bankovky:
„Tohle potřebuju na dluhy, tohle musím dát večer starý na stůl, tohle je do hospody… Omlouvám se, ale moc peněz nemám, to víte, zrovna jsem bez práce na podpoře, tumáte dvě stovky a užijte je ve zdraví.“
Nejdřív jsem mu chtěl něco říci, ale uviděl jsem v kufru jeho auta pohozeného boxera a vystřelovací nůž, tak jsem to nechal být. Nyní už v tom městečku stejně nebydlíme, takže šance, že bych znovu někde potkal svého nového kamaráda je téměř nulová, a to je super.
Nejlepší nakonec
Celý příběh má ještě dva dovětky o tom, že asi vážně musí existovat nějaká boží spravedlnost, vesmírná rovnováha, jing a jang anebo jen náhoda. Pár dní nato jsme si udělali rodinný výlet spojený s prohlídkou jednoho hradu. Jen co jsem zastavil na parkovišti, přiřítil se ke mně jeden mladý muž s prosíkem, že nemůže otevřít auto, protože se mu asi vybila baterie v dálkovém ovládání a mechanické odemykání jeho auto nemá nebo alespoň on ho jinak odemknout neumí. Jestli tedy nemám čas, s ním zajet na benzínku, kde by ji snad mohl sehnat. A já zvíře s ním jel. Najezdil jsem s ním asi 15 km a na třetí zastávce potřebnou baterii opravdu sehnal. Byl tak nadšený, že naší rodině zaplatil hradní prohlídku, a ještě mi dal něco od cesty na občerstvení.
A závěrečný dovětek je situace z kempu, kde jsem na parkovišti montoval jízdní kola na střešní nosič auta a pak jsem vyjížděl na hlavní silnici. Byl hustý provoz, proto jsem stál na křižovatce a čekal až budu mít příležitost se zařadit do kolony. Auto za mnou na mě neustále troubilo, i když jsme se nemohli pohnout z místa. Ten klakson začínal být nepříjemný, tak jsem si říkal: „Co na mě furt troubíš, dobytku. Co je tohle za vola?“ Vystoupil jsem z auta, že se na toho řidiče za mnou tedy podívám. Byla to paní a její reakce mě do písmene vyrazila dech:
„Pane, máte na střeše peněženku.“
Z toho jsem si vzal ponaučení, že když na vás někdo za vámi v autě troubí, nemusí to být notně psychopat. Ta pravděpodobnost je sice malá, ale je! Jo a když je někdo v úzkých, tak mu většinou pomozte, vyplatí se to!
PS: Záměrně nedávám k dispozici komentáře. Pokud to potřebujete s někým prodiskutovat, proberte si to v rodině, na pracovišti, ve škole, v hospodě nebo v cukrárně (každý dle svých preferencí), na nádraží, se svým daňovým poradcem, cvičeným papouškem, urologem, psychiatrem anebo se svým svědomím, je mně to jedno. A pokud k tomu máte vážně co říci, napište si o tom svůj vlastní článek.
