Článek
Hodně mých článků začíná tím, jak jsem se přestěhoval z města na venkov, na vesnici. Předem se omlouvám, ani nyní tomu nebude jinak. Jako řidič jsem byl zvyklý na provoz velkoměsta, kde všichni na silnici chvátají v několika pruzích, chodci přebíhají na zastávkové ostrůvky dle libosti, cyklisti se všude motají jak špína v kýblu, motorkáři se pohybují vpřed zásadně po slalomové dráze mezi auty a šoféři MHD honí jízdní řád hlava nehlava.
Jedno mají společné. Jsou barvoslepí na jednu barvu, oranžovou. Nedivme se jim, ruch velkoměsta je připravil o možnost vnímání té nádherné barvičky. Na semaforu ji tedy nikdo nevidí, pouze červená a zelená, stop a start na plný plyn, žádné zdržování tím mlhavým flekem, co občas svítí mezi nimi, stejně ho nikdo nemá šanci spatřit. Taktéž blinkry, ty malé oranžové potvůrky, které akorát píchají do očí, vidí je snad někdo? Ne, protože skrz barvoslepecké postižení ani nemůže, tak proč by je někdo používal? Akorát by mátl řidiče blikajícím nerozeznatelným bodem, který nemá žádnou barvu. Vždyť by mohl způsobit dopravní kolizi, když na to řidiči nejsou zvyklí. Plynulost provozu především a žádné novoty prosím, mohlo by to být nebezpečné. Těmi nepsanými pravidly jsem byl jako řidič velkoměsta odkojen.
I stalo se, že jsme se přestěhovali na vesnici, do domu se zahradou, kde jsme chtěli mít pro děti čerstvý vzduch, blízko přírodě a celkově klid od městského shonu. Slepá ulice, obytná zóna a školka na dohled, značka ideál.
Říkali jsme si, že na venkově bude i určitě bezpečnější provoz, ohleduplnější řidiči a žádný shon. Po třech letech už to můžu zhodnotit. Byla to blbost, naivní představa, opak je pravdou. Ve městě je samozřejmě hustší provoz a více aut, ale řidiči umí jezdit. Asi se mnou nebudete souhlasit, moje zkušenost je však taková.
Městský šofér je na ledacos zvyklý, umí reagovat na všechny možné situace, je ostražitý, registruje chodce, tramvaje a podobně. Jako aktivní člověk z města chce stihnout hodně věcí a jede podle toho, ne pomalu, ne rychle, ale plynule. Navíc je vychován radary, měřiči rychlostí, kamerami a policií. Po několika pokutách a botičkách také ví, kde parkovat může a kde ne. Je zvyklý na noční život, umí řídit za umělého osvětlení, a když něco popije, nebojí se zavolat taxíka nebo drink & drive. Takhle je vychováván již od autoškoly.
Řidič vesnický, v podstatě už jsem to i já, má v tomhle ohledu o poznání jednodušší život. Nemá oční vadu, zná oranžovou barvu, ale svou schopnost nemůže naplno uplatnit, protože na vsi semafor prostě není. Neřeší tramvaje, jediné cinkání, co zná, jsou krávy, když jdou ráno na pastvu, a když večer zvoní klekání.
Parkuje, kde chce. Zkrátka, kde mu ty pomyslné opratě upadnou, tam to nechá. Co na tom, že hned vedle je parkoviště nebo místo k stání. Zavolá-li na něj kamarád Venca, zastaví klidně na hlavní a začne vést s Vencou dlouhý rozhovor a nejlépe vypne i motor a zhasne světla. To sprosté slovo „policie“ zná akorát z televize, a proto si užívá silniční svobody opravdu naplno.
Jezdí, čím chce. Co na tom, že dopravní prostředek nemá SPZ, platnou STK, osvětlení a povinnou výbavu, vždyť on jede jen na pole nebo pro dřevo do sousední vesnice a veze po silnici i celou rodinu na vlečňáku stylem: „To je dost táto, žes nás taky vyvez!“ Někdy zas jeho vozidlo kouří jak uhelná elektrárna nebo je složené ze všemožných dílů z vrakoviště. Stará stříbrná Octavia repasovaná červenými díly z Passata, protože jiné zadarmo nebyly. O nic přece nejde, zde jsme na vesnici, tady si musíme všichni pomáhat.
Jezdí tak rychle, jak jen chce. Když má čas a dobrou náladu, jede třeba 40 nebo 30 km/h, a že za ním někdo chvátá do práce? Buď ho to nezajímá, nebo o tom ani neví, vždyť na venkově je tak hezky, proč pospíchat. Když ale chytne nerva, což se může stát jedna dvě, stane se ze šneka bestie. Plynový pedál rychle najde podlahu a nepřejte si být někde poblíž takového řidiče, nedej bože před ním, protože se z vás automaticky stává lovná zvěř. Nezáleží, jak rychle jedete nebo kolik aut je před vámi, bestie vás musí odstranit z cesty, v nejlepším případě pouze předjet. Zkrátka jste ve špatnou dobu na špatném místě. Když se necháte v klidu předjet a nedivte se, že třeba i v zatáčce, máte vyhráno. Jakmile ale začnete s bestií poměřovat síly, nebo jí jakkoli bránit v předjetí, dá vám to pěkně sežrat a kromě toho, že vás nakonec předjede (jestli se nevybourá), ještě vás prudce vybrzdí.
Nejtěžší pro mě byla ze začátku interakce mezi městským a vesnickým řidičem motorového vozidla.
Buď se na mě někdo lepil, nebo se já lepil na někoho jiného. Jezdím do práce na osmou hodinu, což je na vesnici hrozně pozdě, už po ranní špičce, přitom město se teprve probouzí. Všichni chvátající do práce už jsou dávno pryč, a kromě mě jezdí na osmou akorát důchodci na začátek otvírací doby obchodů, nezkušení řidiči, kteří čekali až opadne ranní shon, popeláři, výletní turisti a všichni, co se kochají výhledem na krajinu a motor jejich auta běží stylem kadla, kadla, kadla.
Na druhou stranu tu máme rychlé frajery a jejich vesnický tuning lépe řečeno tuzing. V obci za mnou jezdili na centimetry za nárazníkem, problikávali a pak mě za velkého dunění předjeli na přechodu osmdesátkou. Nevím, jestli se chtěli kamarádit, ale měl jsem velkou chuť si dát dozadu tu samolepku „nelep se mně na prdel, nejsem tvoje stará“. Jak skončila obec, tak zase oni brzdili mě, protože jejich laděnému výfuku jaksi došel dech. Jenže tito závodníci vás z principu prostě předjet nenechají, blokují vás a prostředníkem na vás mávají, že jsou jedničky. Když na ně zatroubíte, tak vás akorát vybrzdí.
Proti blbečkům, kteří se za vás zavěsí v jakékoli rychlosti a v noci vás oslňují, jsem vypiloval tuhle techniku.
Čím blíže se zezadu přibližují, tím jedu pomaleji. Mohou mě pohodlně předjet a všichni jsme spokojení. Většina řidičů však v těchto situacích začne zrychlovat, protože se obávají toho blázna za nimi a celou situaci nebezpečně a zbytečně vyhrocují. Co já bych za to dal, kdyby mě každý šnek na rovince pustil před sebe. On místo toho raději zrychlí a v první zatáčce se opět vrací ke svému šnečímu tempu. Na rovince závodník, jinak šnek.
Dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, proč je na venkově, na silnicích nepoměrně více různých exotů, neumětelů, svátečních řidičů a zmatkařů než ve městě. Přitom je to prosté. Oni do auta sednout zkrátka musí. Ve městě, pokud člověk řídit nechce, nemusí. Všude dojede pohodlně busem nebo tramvají, někdy je to i rychlejší a nemusí řešit žádné parkování a podobně. U nás na dědině, kde ráno jede jeden bus za svítání a druhý za soumraku, je to problém. Je spousta lidí s platným řidičským průkazem, kteří se jezdit bojí nebo jedou jen dvakrát do roka nebo se jim narovinu nechce, protože to prakticky neumí. Někdy jim však nezbývá nic jiného než překonat svůj strach, rozklepaní nasednout do automobilu a dopravit se z bodu A do bodu B.
Takového řidiče poznáte snadno. Rychlost vozu nikdy nepřesáhne 50 km/h a zvuk vytočeného motoru prozrazuje, že řadící páka zná maximálně stupeň číslo 3, vyšší hodnoty dotyčný ještě nenašel nebo ani neví, že existují. I když je silnice hodně široká, neustále kmitá od krajnice ke středové čáře a zpět. Pokud středová čára není, pozor, může jet i prostředkem silnice, hledajíc stále středovou čáru. Občas může skončit až u levé krajnice v protisměru v domnění, že konečně středovou čáru našel. Při jakékoli snížené viditelnosti zapíná ihned mlhovku, mlha být nemusí, stačí tma. Pokud vyjíždí v noci, svítí celou cestu z bodu A do bodu B dálkovými světly. V podstatě na každé křižovatce se zastaví, přemýšlí a čeká, co se bude dít. Je-li auto zasněžené, odhrne sníh jen v zorném poli řidiče, protože jinam stejně nikdy nekouká, vždy jen upřeně před sebe. A tak dále a tak dále.
Pakliže míříte autem na venkov, mějte prosím pro nás vesnické, řidičské exoty trošku pochopení. To víte, my ještě nejsme „zkažení“ městskou civilizací. Umíme se radovat ze života, a to i na silnici. Klidně nám říkejte balíci z vidlákova, ale my už jiní nebudeme.
