Článek
Vycházím zde z osobní zkušenosti, která pro mě byla kupodivu překvapivá. Když jsme se přestěhovali z bytu do rodinného domu se zahradou, začal jsem si hrát na všechna možná řemesla. Na zedníka, na tesaře, na instalatéra, na zahradníka, na dlaždiče a podobně. Dřív nebo později si člověk ty různé manuální profese osvojí, co je horší, materiál začne jít hodně do peněz. Ze začátku jsem jako laik, blbeček z města kupoval vše nové, především stavební materiál a všemožné nářadí.
Když peněženka po čase začala brečet a nešla utišit, všiml jsem si na různých inzertních portálech, že jde hodně věcí sehnat od lidí podstatně levněji, doslova za hubičku nebo zcela gratis. Většinou jsou to zbytky ze stavebních projektů, tu pár metrů čtverečních dlažby, tu několik trámů, tu zahradní nářadí po dědečkovi z kůlny a tak dále. Jen pro zajímavost, vůbec největší oblastí z kategorie zdarma „věcí“, které se lidi snaží udat, jsou domácí mazlíčci, těch je opravdu hodně a většinou jde o pouliční směsku bez papírů. Předloni jsem na inzerát „za odvoz“ sehnal dětem na zahradu velkou trampolínu. Bylo mně hloupé si pro ni jet s prázdnýma rukama, tak jsem paní alespoň cestou koupil slušné víno.
Po této zkušenosti jsem se i já rozhodl, že několik věcí, ležáků z garáže věnuji za odvoz. Dětské jízdní kolo, kočárek s autosedačkou takzvanou trojkombinaci, nějaké kusy nábytku a další vybavení domácnosti. Nic za ně nebudu chtít i když by se dalo vše zpeněžit.
„Ale co, pomohu lidem a třeba mně také někdo ze slušnosti šoupne nějakou lahvinku vína nebo sladkosti pro děti,“ říkal jsem si.
Tak jsem vše nafotil, sepsal inzeráty a čekal. K mému překvapení se pár dní nic nedělo. Pak začali volat lidi z druhé strany republiky, jestli bych jim to nemohl poslat poštou nebo odvézt do města na nádraží, kde by si to někdo vyzvednul. Po mém odmítnutí a odpovědi, že to dávám zdarma za odvoz právě z důvodu, abych s tím neměl žádné starosti, jsem byl většinou označen za nelidu, zlého člověka a jedna paní mě dokonce proklela.
Asi za týden nakonec přijel někdo osobně pro nabízené dětské kolo. „Hurá, no konečně, to je on, na toho tu čekám, můj první zákazník,“ pomyslel jsem si.
Dojel tatínek s dceruškou, že si kolo napřed vyzkouší. Zprvu mě to zarazilo, ale pak jsem si řekl, že asi nechtějí domu tahat zbytečnou věc, tak ať se na kole projedou po ulici. O nic nejde, ukrást ho nemohou, když je zdarma, to by byl opravdu majstrštyk. Překvapením bylo, když oznámili, že ho nechtějí. Chybí jeden blatník, sedlo je prý pro dcerušku tvrdé a kolo nemá seřízené brzdy. Tatínek ještě naznačil, co jsem za hovado, když nechám jezdit jeho dítě na kole, které nemá v pořádku brzdy. Ale když se nic nestalo, nechá to být a ani ze mě nebude mámit úhradu za zbytečně projetý benzín. Kolo si mám každopádně strčit někam, zpět do garáže. Říkal jsem si, jakou mám smůlu, že ze všech normálních lidí, zrovna já musím natrefit na takového blba, že to byla určitě ojedinělá náhoda. Nebudu dále napínat, náhoda to nebyla, takových případů bylo víc.
Další zájemce si měl dojet pro kočárek, který byl podle mě v dobrém stavu, podobné jsem viděl prodávat na inzerátech za několik tisíc. Abych podpořil jeho neziskový „prodej“, celý jsem ho otřel od prachu, našel k němu veškeré příslušenství, co bylo k dispozici a vypulíroval i autosedačku, která k němu byla. Myslel jsem si, že to bude pro někoho kup jako víno a doufal jsem, že udělá dotyčnému radost.
Den D, hodina H a přijel bílý mercedes. Vystoupil pár ve středních letech a že hledají kočárek pro jejich mimčo, které se jim brzy narodí. Když spatřili kočárek, nahodili ksichty, jako kdybych jim dal žvýkat kyselou okurku. Problémem byly sjeté pláště pneumatik a pláštěnka, která už nebyla popravdě perfektní. Vše se dá za pár kaček dokoupit. Nejlepší ale ještě přišlo vzápětí. Pán se rozhlížel po garáži a začal nabízet, že když mu k tomu přidám dětské odrážedlo a skládací koloběžku, tak si ten kočárek vezme.
Chvíli jsem přemýšlel, kdo z nás je větší blázen.
Když pán viděl, že stojím jako tvrdé Y a asi se mnou nic nebude, začal smlouvat jak na arabském trhu. Nejdřív, že se vzdá té koloběžky, pak že si místo odrážedla vezme klubko zahradní hadice a kdesi cosi. No, nakonec jsem je oba vypakoval zpět do bílého mercedesu a kočárek prozatím zůstal na ocet. V podobném duchu proběhla ještě jedna taková návštěva a raději jsem mého „byznysu“ na nějaký čas zanechal.
Pak mně poradil kamarád. Řekl, ať všechno regulérně prodám a nasadím normální bazarovou cenu. Říkal jsem, že není přece možné, když to lidi nechtějí zadarmo, proč by měli dávat peníze, byli by padlí na hlavu. Šance jsem viděl pramalé, ale nechal jsem se ukecat a obměnil inzeráty. K mému překvapení po půl hodině začali volat zájemci a nebylo jich málo. Jako první dojela mladá maminka pro kočárek. Jakmile ho spatřila, úsměv od ucha k uchu a děkovala, že za ty peníze to bude super kšeft. Nějaké už si byla prohlédnout, ale prý to byl samý drahý šrot a lidi podle ní neví, co by si za takový brak řekli.
A víte, co jsem nakonec udělal? Dal jsem jí ho zadarmo
Vzpomněl jsem si, jakou radost jsem měl kdysi já a mé děti z trampolíny a chtěl jsem nyní udělat já radost někomu jinému, navíc, když ze začátku se to s tím darováním vůbec nepovedlo. Maminku jsem dojal k slzám, naložil jí kočárek se vším do auta a myslím, že ještě dodnes mně v duchu děkuje. Nebo si možná říká, jak perfektně se mnou sehrála divadélko, aby dostala kočárek zadarmo, nevím. Každopádně ten skvělý pocit z dobrého skutku, který ve mně zůstal, už mi nikdo nesebere. Podobně jsem dopadl i se všemi ostatními věcmi, které jsem také rychle udal.
Pro sebe jsem si to podivné chování lidí, kteří sjíždějí inzeráty „za odvoz“ rozklíčoval následovně:
Když vidí, že je něco zadarmo, automaticky předpokládají, že jde většinou o nějaký šmejd a s tou myšlenkou pro něj i jedou. Nebo myslí, že nabízející nemá možnost něco jako třeba nábytek, jak odvézt vyhodit do ekodvora, tak ho dává za odvoz a oni, kupující, mu poskytují službu tím, že mu ho odvezou. Takže se chovají s despektem, s pocitem, že konají dobro, když si „zdarma věc“ odváží a že druhá strana jim za to musí být neskonale vděčná. A přitom, kdo psal ten inzerát „tohle věnuji“, chtěl jen někomu udělat bláhově radost.
K dnešnímu dni je například na Sbazaru 7355 nabídek na něco zdarma. Nevím, jak moc se ty nabídky hýbou a zda je o ně vůbec zájem, takže rada na závěr:
Nenabízejte nic zdarma! Nasaďte k tomu cenovku a lidi vám utrhnou ruce a třeba se i zbavíte těch domácích mazlíčků, kterých je tam „za odvoz“ přehršel.
