Raději vychovám dítě jako sebevědomého hajzlíka, než poslušného robota

Pokud hledáte radu, jak vychovávat své dítě, tak tu se zde nedozvíte a nemá smysl číst dále. Raději si sedněte s kamarádem či kamarádkou a jejími dětmi do kavárny s hernou, kde si o tom v klidu můžete poklábosit, a děti si alespoň užijí. Vždyť o to jim jde nejvíc, aby si své dětství pořádně užily. Anebo si projděte weby dětských psychologů, kterých je na internetu přehršel, nebo přímo navštivte nějakého psychoterapeuta.

Erudované rady ohledně výchovy dětí si netroufám nikomu dávat, i když vím, že se to v podobných článcích běžně dělá.

Kdekterý rodič nebo pouze osoba, která na chvilku pohlídá dítě své švagrové, se z nějakého záhadného důvodu cítí přímo předurčena k předávání svých fundovaných mouder. To, co vyzkoušela na jednom dítěti, hned univerzálně podsouvá širokému rodičovskému publiku jako osvědčené metody vyzkoušené praxí, které prokazatelně zaberou. Já jen nabízím svůj pohled na věc, jakožto rodič-amatér dvou dětí, 3letého syna a 9leté dcery. Netvrdím však, že je to pohled správný.

Naše dcera má, na svůj věk, poměrně slušnou vyřídilku. Sice všechno každému vykecá, ale zároveň se nebojí kdykoli ozvat a také se všude prodrat mezi prvními. A já jsem za tu její vlastnost nebo lépe řečeno přednost, strašně rád, protože jsem ji o to málem připravil. Ano, je to tak. Když byla ještě mladší, tak jsem bezhlavě, jak už to bývá, automaticky podvědomě najel na program, který jsem se naučil od svých rodičů. Program obsahující pouze sled direktivních příkazů, kde jakákoli svévolná aktivita je nežádoucí a je potlačována. Dost to připomínalo první programovací jazyk z 80. let minulého století, kterému se říkalo Karel a který pouze 5 základními příkazy (vpřed, vlevo, polož, zvedni, vypni se) ovládal robota.

Když o tom tak přemýšlím, v podstatě jsem nevychovával dceru, ale robota Karla.

A nutno říci, že Karel byl za několik let slušně vycvičený. Dokázal si sám sestavovat ze základních příkazů celé bloky instrukcí, které byl schopný sám opakovat ve smyčce pořád dokola, aniž bych ho musel povelem pokaždé startovat. Ale ještě se nedokázal pořádně poučit ze svých chyb a nedokázal se samostatně rozhodovat, takže např. k umělé inteligenci měl ještě daleko. Jak já byl tenkrát na svého robůtka Karla pyšný.

Chvíli mně to ještě trvalo, ale nakonec jsem si uvědomil, že nechci mít doma robota, ale dceru.

Dnes se za to velice stydím a sypu si popel na hlavu. Robotovi vymažete paměť a resetujete ho raz dva, ovšem u mé dcery ten proces trvá popravdě dodnes. Manželka mně v tom hodně pomáhá a já jí za to velice děkuji. Když jsem byl já v dětství vycvičeným robůtkem, neznamená to, že budou roboti i moje děti.

Raději budu složitě vychovávat sebevědomého hajzlíka a nadřu se u toho než jednoduše poslušného robota.

V současné době je na tom dcera tak, že zachraňuje spolužáky, kluky, když se rozbrečí, nebo jde seřvat souseda, když má nahlas rádio, nebo se dokáže ozvat v obchodě, když jí špatně vrátí drobné a podobně. No vážně, níže o tom bude ještě řeč. Když si já vzpomenu, na svojí třetí třídu základky, jak jsem se bál na cizího člověka vůbec promluvit, nedej bože, mu snad i něco vytknout. Neměl jsem na to v hlavě programové instrukce, bylo to mimo mých 5 základních příkazů.

Všechny děti základní školou povinné z naší vesnice jezdí busem do sousední dědiny, do školy. I stalo se, že na zpáteční cestě spolužák od dcerky zapomněl v autobuse tašku s tělocvikem. Vystoupili u nás v obci a její kamarád se rozbrečel, že nechal tašku v buse a utekl nejkratší cestou rovnou domů. Dcera ne, ta se rozhodla kamarádovi pomoci a vše vyřešit s ledovým klidem. Počkala, až autobus pojede další štaci směrem ke škole, stopla ho a řidiči vysvětlila, že bus dál nepojede, dokud nenajde zapomenutou tašku. Řidič prý něco brblal, ale opravdu čekal. Tělocvik se našel zapadlý pod sedačkou. Dcera nevěděla, kde spolužák bydlí, ale vzpomněla si, kde bydlí jeho babička. Tak k ní pelášila přes půl vesnice a pověděla jí zápletku se zapomenutou taškou, kterou jí předala. Doma jsme byli na naši dceru náležitě pyšní a večer bouchli rychlé špunty na oslavu té hrdinské akce.

Bydlíme v relativně nové ulici a některé domy a zahrady nejsou zcela dokončeny. To je případ i našeho souseda, který pořád ještě něco na zahradě buduje a dostavuje. Aby mu práce rychleji odsýpala a dokázal ze sebe podat maximální výkon, pouští si k tomu hodně nahlas rádio, rockovou muziku. Přes den nám to nevadí, někdy ho přehluším sekačkou a jsme si kvit. Jednou potřeboval dokončit nějaké betonování, které nemohl přerušit, takže pokračoval i do nočních hodin. Dcera se tou dobou už pokoušela usnout, ale přes to vyřvávání tvrdé muziky nemohla zabrat. Já jsem byl zrovna ve vaně a jen jsem slyšel dvakrát chvíli po sobě vrznout dveře na zahradu a hudba přestala hrát. Dcera nic neřekla a v klidu usnula. Druhý den se na mě soused obořil, že když mně vadí jeho rádio, mám mu to přijít normálně říct a neposílat na něj v noci své děti v pyžamu. Prý mu naše dcera něco pohrozila, ale jak je nahluchlý z toho rádia tak jí pořádně neslyšel. Pochopil to až z její gestikulace a nějakých neslušných gest. I když jsem byl ze začátku trošku v šoku, stejně jsme pak večer zase bouchli dětské šampaňské na počest naší malé hrdinky.

Jednou jsem u dcerky náhodou našel ve školní aktovce nějaké papírky od sladkostí, když jsem jí vracel podepsané sešity. Sice jí občas dáváme malé kapesné, ale něco se mi na tom nezdálo, protože se u toho celou dobu divně usmívala, jako kdyby něco provedla. Na dětech se to dá naštěstí dobře poznat. Když jsme na ní večer doma zatlačili, přišla s pravdou ven. Ve škole prý jednu svou kamarádku několikrát přátelsky obejmula, ale kamarádce se to nelíbilo a řekla dceři, ať přestane. Dcera jí odpověděla, že za 10 korun toho nechá. Kámoška dceři vydala raději požadované peníze, než aby se s ní dohadovala. Tentokrát jsme večer žádné rychlé špunty neotvírali a dcera od nás dostala školení. Ne to, že si měla říci o více peněz, ale že tohle se kamarádkám opravdu nedělá, protože by se s ní už nemuseli chtít kamarádit. Pokud bude potřebovat nějaké penízky, ať dojde za námi, za rodiči.

Netušil jsem, jak moc si dcerka vzala naše školení k srdci. Časem jsme začali slýchávat od rodičů jejich spolužáků, jak je naše dcera už několikrát zachránila a zaplatila za ně autobus ze školy, když si zapomněli průkazku nebo ztratili peníze. Vyšlo najevo, že si schovávala své kapesné a v případě něčí nouze mu pomohla, tu s lístkem na bus, tu s koupí sešitu nebo pravítka v papírnictví. Dokonce koupila i fixy na tabuli paní učitelce, když si ve třídě dětem stěžovala, že nemá čím pořádným psát. To jsem byl na paní učitelku trošku nazlobený, že něco takového před dětmi vytahuje a nenafasuje si ve školním skladu nové pomůcky. Dcera od nás dostala takové lehčí přátelské školení, že až se paní učitelka bude zase ve třídě litovat, ať jí raději koupí bonboniéru. Netrvalo ani týden a dcera nesla paní učitelce bonboniéru, a jak je taková drbna slepičí, tak paní učitelce vyzvonila, že jí tatínek zakázal kupovat fixy do třídy, že si je má paní učitelka obstarat ve škole. Na dceru jsem se v žádném případě nezlobil, vždyť řekla jen čistou pravdu, spíš jsem na ni byl pyšný.

Ze všeho, co jsem zde uvedl, mně pořád vyplývá to stejné, takže se budu opakovat. Raději vychovám sebevědomého hajzlíka než poslušného robota, a to i za cenu, že to ten hajzlík někdy přežene. No, a co? Když ho vychovám dobře, tak se ze svých chyb poučí a ve finále se zachová správně. Jak byste chtěli po poslušném robotovi, aby někoho v konkrétní situaci sám od sebe zachránil, když na danou situaci nebude mít potřebné instrukce? Hm? Bez konkrétního programu se bude točit v koutě a bude dělat, že tam není. Takhle své děti vychovat nechci, to by mě hanba fackovala do konce života. To by byla životní prohra. Game over, mission failed!

Abych byl úplně férový, musím říci, že také chci, aby moje děti byly sobci, a to doslova.

Je hezké myslet na ostatní a pomáhat jim, ale chci, aby též myslely v první řadě na sebe. Podle mě je obětavost a sobectví v přímé rovnováze. Všude se uvádí, že sobeckost je špatná vlastnost, kterou je třeba potlačovat. Já si to nemyslím. Naopak, zdravá míra sobectví je nejen prospěšná, ale i nutná pro správné sebevědomé uvažování a chování.

Když jsem byl předloni na kurzu první pomoci, který pořádala záchranná služba ČR, tak nám vštěpovali do hlavy, že na prvním místě je bezpečí a ochrana zachránce, a až potom přichází na řadu pomoc zraněné osobě. U zdravotníků je to zásada číslo jedna, přes kterou nejede vlak. Ano, může se to zdát sobecké, ale zároveň to asi každý z nás v tomto kontextu vnímá pozitivně. Tak proč sobeckost potlačovat? Letěli jste někdy letadlem? A věnovali jste pozornost bezpečnostní instruktáži před startem? Doslova se uvádí:

„V případě poklesu tlaku v kabině vypadnou kyslíkové masky z panelu nad vašimi hlavami. Přívod kyslíku aktivujete zatáhnutím za masku. Masku si nasaďte na hlavu a v klidu dýchejte, i když se vak nenafukuje, kyslík stále proudí. Vždy nasaďte jako první masku sobě, až poté pomozte dětem, či ostatním cestujícím.“

Je to logické, pokud chci někoho zachraňovat, musím být nejdříve sám v pohodě. Jinak se mně může stát, jako obětnímu beránkovi, že se v tom letadle nejprve udusím a nikoho dalšího nezachráním. Čili, odnesou to všichni. Dle stejného principu chci vychovávat i své děti. Po fyzické i emoční stránce. Pokud já nebudu v psychické pohodě, tak koho chci vychovávat? Leda sebe. Když budu rozhozený, nevyspalý, hysterický, podrážděný nebo nas*aný, moc mně ta výchova nepůjde. A vím to, protože mně skutečně nejde tak, jak bych si představoval. Sice už neprogramuju robota Karla, ale pořád to není, to pravé ořechové. Dlouho jsem na to nemohl přijít, co mě tak brzdí. Teď už to vím. Nejsem v pohodě. Takže momentálně pracuji na tom, abych v pohodě byl. A jsme zase u toho, jsem taky sobec, myslím na sebe a své pohodlí.

Aktuálně se snažím řešit výchovu dětí, dle obligátního sloganu: „Abych změnil tebe, musím změnit sebe“.

Narovinu, je to těžké, dře to, ale výsledky jsou hned viditelné, pokud si člověk uvědomuje, co dělá. O co snadnější bylo ovládat robůtka, jako maňáska na provázku. To šlo samo a člověk se u toho ani moc nezapotil. Ale já to nevzdám, tu výchovu, chci ji dohrát do vítězného konce. Třeba se jednoho dne někdo podívá zpětně a řekne mi (nebo si to řeknu sám): „Mission complete, congratulations!“

Třeba jsem někoho inspiroval, třeba ne. Jak jsem psal na začátku, nikomu nedávám žádné rady a článek neslouží, jako návod k výchově dětí. Kdo máte doma sebevědomé hajzlíky, tak vám upřímně gratuluji. Kdo máte poslušné roboty, sobecky říkám, nechte je tak, moje děti budou mít alespoň, koho ovládat.