Článek
Vyrostla jsem v domnění, že úspěch je spojen hlavně s tím, jakou má člověk práci a kolik má peněz (v jakékoliv formě). Že úspěch znamená zastávat nějakou vysokou funkci ve firmě nebo vykonávat obecně uznávanou či obdivovanou profesi, jako je třeba právník nebo lékař. S takovými pozicemi se pak automaticky váže nějaký sociální status, prestiž a samozřejmě peníze, hodně peněz. A celý ten balíček dá dohromady nějaký ten úspěch. Ha ha ha. Netuším, kde jsem k takovým bludům přišla. Zřejmě moje dětství ovlivnila kultura workoholických podnikatelů devadesátých let víc, než jsem si uvědomovala. Jako kdyby měla čistě jen jeho práce udávat kvalitu člověkova života, natož pak jaký člověk je sám o sobě.
Vzhledem ke svým známkám ve škole a komentářům okolí jsem měla pocit, že když se nedošplhám na nějakou tu „vysokou“ pozici, budu vlastně totální lůzr a zklamu to neviditelné očekávání kolem sebe, nebo spíš v sobě. Že nenaplním svůj potenciál. Jenže na ten šplh jsem neměla lokty, žaludek a ani energii. Zásadní moje uvědomění přišlo vlastně nedávno. Hodnotila jsem si sama pro sebe svoje působení v poslední práci a přemýšlela nad tím, že se vlastně vertikálně nemám kam posunout. A že tedy nějak nenaplňuji ten potenciál. Musela bych odejít do Německa a tam jsem vážně nechtěla. Pak jsem se zamyslela nad tím, proč vůbec o tom vertikálním posunu přemýšlím. Chci vůbec po pomyslném kariérním žebříku lézt nahoru? Stojím o to já, sama od sebe, nebo se snažím někomu něco dokázat? Udělalo by mě to šťastnou? Dostavil by se pocit naplnění?
Představila jsem si sama sebe na pozici nějaké vysoké manažerky nebo ředitelky. Hodně rychle jsem zjistila, že by mi to absolutně nic nedalo. Tedy kromě možná vysoké výplaty a bleskového a hlubokého vyhoření. Viděla jsem sama sebe, jak jednám s lidmi, se kterými nic nesdílím, kteří mi nejsou ani sympatičtí ani blízcí ani cokoliv jiného pozitivního. Musela bych se často přetvařovat a předstírat. Představila jsem si, co bych řešila, a uvědomila si, že to řešit nechci. Že se zajímám o jiná témata a že mám jiné priority. Došlo mi, že bych byla ještě na kratším a silnějším řetězu. Být k dispozici 24/7 pro rádoby důležitá business témata? Ne, děkuji. (Chápu, že pro své představy jsem čerpala ze svých omezených zkušeností a že někde určitě existují vysocí manažeři, kteří fungují jinak, lépe, a hlavně spokojeně, v souladu se sebou samými.)
Když jsem tak nějak zjistila, co nechci a co mě šťastnou neudělá, začala jsem sama v sobě pátrat po tom, co mě šťastnou dělá. První, co mi přišlo na mysl, bylo cestování. Kdykoliv jsem byla někde, ideálně sama, na cestě, byla jsem šťastná. Ale proč? Jeden aspekt byl a stále ještě je poznávání, učení se novému. Nové kulisy, noví lidé, jiné kulisy, jiní lidé. S tím spojená svoboda. Nikdo mě neznal, a proto jsem měla prostor a šanci být kýmkoliv. A já byla sama sebou. Jako by to bylo v zahraničí jednodušší. Byla jsem totiž daleko od všeho. Jako by geografická vzdálenost mazala, alespoň na chvilku. Problémy, myšlenky, vzpomínky, ale hlavně všechny ty nálepky a masky, které jsem na sebe nalepila já sama, které jsem na sebe nechala nalepit a které na mě nalepili ostatní. Kromě možnosti být sama sebou bylo cestování většinou spojeno s dovolenou, tudíž s jiným než klasickým pracovním režimem. To pro mě opět znamenalo svobodu a mnohem větší prostor obecně.
Milým překvapením pro mě bylo, že moje pravé (nicméně stále ještě dost stydlivé) já bylo lidmi přijato. Našla jsem si nové přátele, mnohem snadněji jsem se seznamovala s novými lidmi. Oboje, aniž bych se musela snažně napasovávat do nějaké krabičky, která mi nesedí. Aniž bych si to musela, jakkoliv zasloužit. Paradoxně jsem byla v angličtině vždycky upřímnější než v češtině. Jako by mi cizí jazyk dodával odvahu (anebo jsem si myslela, že se v něm ta moje upřímnost nějak schová). Líbilo se mi, že na dovolené jsem svým vlastním pánem já. Já rozhoduju, jak svůj čas využiju podle toho, co chci a potřebuju. Žádný pevný rozvrh, který nebere v potaz moje aktuální rozpoložení.
Postupně jsem začala věnovat pozornost tomu, které konkrétní aspekty mého běžného pracovního dne doma, v Česku, mi vyhovují, a které mě ničí. A tím se začala kompletně přebudovávat moje představa o úspěchu. Stal se vícedimenzionálním. Úspěch pro mě aktuálně znamená, že můžu žít sebe. Že můžu žít to, co potřebuju, dělám to, v co věřím, co mě naplňuje, dělá mi radost a dává mi smysl. Úspěch je pro mě být šťastná, mít dobrý pocit ze svého života a zažívat klid v duši. Úspěch je vlastně i naplňování toho svého (nejen pracovního!) potenciálu, který v mém případě ležel úplně jinde, než jsem si myslela. Jasně že každý den není stoprocentně bez mráčku a kompromisy se dějí, důležitý je ale ten vnitřní pocit, který převládá.
Úspěch je pro mě mít pomalý rána, kdy se můžu beze spěchu nasnídat a ve svém vlastním tempu a v klidu přivítat nový den.
Úspěch je spát aspoň osm hodin.
Úspěch je mít co nejvolnější den, bez pevných, nabitých rozvrhů.
Úspěch je naplnit den podle aktuální energie, potřeby a nálady.
Úspěch je trávit spoustu času v přírodě, na vzduchu.
Úspěch je sledovat podvečerní oblohu, když se každý den převléká do jiných barev.
Úspěch je mít dost času a prostoru prohlížet si okolí, poznávat, učit se a všímat si detailů.
Úspěch je vnímat chuť kávy nebo čaje.
Úspěch je vnímat, že jím a co jím.
Úspěch je tvořit, realizovat svoje nápady.
Úspěch je bez výčitek odpočívat, kdykoliv to potřebuju.
Úspěch je několikahodinový upřímný rozhovor jeden na jednoho s blízkým člověkem.
Úspěch je opravdu vnímat druhého člověka, naslouchat mu, věnovat mu nerušenou pozornost.
Úspěch je být vědomá, slyšet sama sebe a svoje pocity, nejet na autopilota.
Úspěch je dívat se na sebe do zrcadla a vědět, že jsem sama k sobě upřímná.
Předpoklad úspěchu? Znát sama sebe, svoje potřeby a respektovat je. Může to znít jako luxus, ale pro žití svého potenciálu je to luxus naprosto nezbytný. (Btw. mít tři jachty a pět mercedesů nepovažuju za životní potřebu…)
Jsem si vědoma, že úspěch se může dostavit, až když jsou zajištěny základní potřeby jako bezpečí, jídlo atp. A jsem si taky vědoma toho, že jsou v životě období, kdy jdou vlastní potřeby stranou… A taky vím, že i peníze jsou důležité… Nicméně si myslím, že není od věci zamyslet se upřímně nad tím, co pro mě osobně znamená být úspěšný/á. Člověk se pak vyhne honění se za beztvarou chimérou nějaké všeobecné, navnímané definice a místo toho se soustředí na to, co je důležité a smysluplné pro něj. Co tím získá? Spokojenost, radost, dobrý životní pocit a konec zbytečného srovnávání se s ostatními.
A co vy, co pro vás znamená úspěch?
