Článek
Pár fotek se našlo, krátký popisek se snadno vymyslel, a tak hurá appku otestovat. Jenže jsme s kamarádkou už tak nějak neřešily, jak se appka ovládá. Dopadlo to tak, že jsme nechtíc olajkovaly všechny pány, kteří za těch pár testovacích minut naskočili. Rychle jsem zjistila, co je to „match“ a že po tomhle matchi mi všichni můžou napsat. Než jsem dojela autobusem domů, jen jsem kulila oči, jak se mi telefon plní zprávami od cizích chlápků. Ne úplně od všech jsem nějaké zprávy měla zájem číst. Takže jsem rychle objevila i zrušení propojení - trochu zbabělý, ale účinný úprk.
Tindrování byla zpočátku skvělá zábava, protože každý match člověku zvýšil sebevědomí. Fakt jsem byla mile překvapená, že se někomu moje fotky líbí. Žádné retuše jsem nenahrála, jen standardní fotky z cest (a hlavně v oblečení!). Nicméně po čase člověk zjistí, že match není žádná výhra, protože jen málokdo se ozve. A já nejsem zrovna ledoborec, abych psala první. Není to nafrněnost, ale plachost, stydlivost a asi i zastaralá představa, že chlap by se mohl ozvat první. Jo, ještě pořád je ve mně kousek princezny.
Moje Tinder skóre je zhruba co rok, to jeden pokus. Objektivně tristní, subjektivně na mě velmi dobrý výkon - několikrát jsem se zvládla hecnout a vidět se s cizím člověkem.
První pokus byl tehdy opravdu pokus, jestli to zvládnu. Dojít na místo a překonat stres z toho, že absolutně netuším, kdo přijde. Scénáře člověku nabíhají různé. Od happy endu až po Noční můru v Elm Street. Jak jsem psala výše, nejsem žádný ledoborec, small talk mě vyloženě obtěžuje, tudíž mi ani moc nejde. S lidmi, se kterými si to nesecvakne na první dobrou, nemám moc potřebu dál mluvit a vlastně ani pobývat s nimi na jednom místě. Ukázat svoje 100% já umím až po několika schůzkách, možná měsících a určitě až po nabytí velmi vysokého stupně důvěry. A s touhle výbavou se jděte seznamovat na rande naslepo…
Nicméně mám svou čest, takže na první setkání jsem dorazila. Kluk byl chytrý, normální (což se cení), jen nebyl můj „typ“ (= prostě to tam nebylo). Povídali jsme si asi hodinu, vypili džus, a pak jsem usoudila, že to stačilo. Moje celou dobu zkřížené ruce na prsou vypovídaly vše o tom, jak příjemně jsem se v této společenské situaci asi cítila. Se slovy o nemocné babičce (což byla pravda!) jsem se zvedla, zaplatila si drink a zmizela ze dveří. Takže jak správně tušíte, z tohohle nic nebylo.
Pokus číslo dva byl, tuším, o rok později, také v létě. S notnou dávkou dobré nálady získané na dovolené ve Španělsku jsem zřejmě usoudila, že je potřeba zažít nějaké to dobrodružství i v Česku, a tak jsem olajkovala poměrně světlovlasého (!), modrookého (!) kluka. A ještě jsem za ním jela na Hlubokou s in-line bruslemi v kufru! Kluk to lehce pokazil svým asi čtyřicetiminutovým zpožděním. Měl fakt kliku, že mi to bylo tak nějak jedno a navíc bruslit umím sama… Navzdory tomu, že byl mimo můj standardní tmavovlasý a hnědooký záběr, musím uznat, že to byl vlastně fešák. A uměl jezdit na kole! Docela milý překvápko. Jenže dvakrát zopakovaná historka o „kreténovi řidičovi“ ze sídliště mě moc nezaujala stejně jako rádoby vtípky na účet můj a mých rodičů učitelů. Ačkoliv zpětně to žádná hitparáda nebyla, tehdy jsem byla ráda, že jsem to zvládla. Zamilování na první pohled to nebylo, ale tragédie taky ne. Ale přece jen mi něco nesedělo… Modroočko byl se mnou asi relativně spokojen, vzal si kontakt, a kdybych nebyla vládkyně ledového království, asi by si troufl i na nějakou pusu či co. Zřejmě ho zaujalo, že jsem si na štěrku na bruslích nerozbila čumáček a že jsem nekňourala, když jsme se probírali roštím ve snaze najít vyhlídku na řeku.
Další písemný kontakt nebyl nic moc. Písmenková chemie se nekonala. Říkala jsem si ale, že v tomhle věku nemůžu být tak náročná a že zamilovanost jako úderem blesku se asi už jen tak nepřihodí. (O pár let a zkušeností později si zase už myslím, že se přihodit může.) A tak jsem souhlasila s druhým setkáním, hlavně abych si na dotyčného dotvořila názor. Přiznávám, že velkým lákadlem byl i paddleboard, který jsem dlouho chtěla zkusit. (Vím, bylo to trochu oportunistický, ale na moji obhajobu bylo potřeba se obětovat, obrnět a jít do plavek.) Začalo mi být poměrně jasné, že ani z tohoto pokusu nic nebude, když jsem na druhé setkání jela tak trochu jako mučednice a ne s nadšením a motýly v břiše. Takže opět stačilo a finito. Modroočko se snažil ještě nějak psát, ale konverzace drhla. Hřebíček do pomyslné rakve si zatloukl dlouhou sérií ubrečených smajlíků, když jsem mu oznámila, že jedu na dva měsíce pracovně do Německa. Sedmnáctiletá dcera mojí kolegyně to okomentovala slovy: „Vždyť se choval jak třináctiletá holka.“
Třetí pokus jsem zahájila další rok na jaře. Opět nabitá po dovolené (tentokrát v Portugalsku) jsem se vrhla do adrenalinové aktivity seznamování. Po asi čtyřech týdnech od jejího odeslání jsem přišla na to, že mám na IG zprávu od nějakého týpka. Viděl mě na Tinderu, tak mi napsal a nabídl setkání. Protože jsem (snad pořád ještě) poměrně slušná holka, týpkovi jsem odepsala, že se omlouvám, že jsem si zprávy všimla až teď. A začalo vypisování, naštěstí v rozumné míře. Body navíc měl za smysluplné texty, dobrou gramatiku, akorát to občas přehnal s množstvím zaslaných fotek (sekání zahrady, pečení buřtů, krajina podél bruslařské stezky). A potom s uháněním mě k telefonátu. V té době jsem telefonovala docela nerada a kor s cizími lidmi. Ale v rámci seberozvoje a občasného vystupování z komfortní zóny jsem s pomocí deci bílého k telefonnímu hovoru svolila. Alespoň zjistím, jestli má smysl se s ním vidět. No, bílé víno zabralo a s klukem jsme kecali dvě hodiny. Měl fakt příjemný hlas a působil docela normálně. Podívala jsem se teda na fotky, jak zhruba vypadá. Takový normální kluk z Čech, třeba bude mít charisma. Kývla jsem na setkání o víkendu a vydala se v sobotu vlakem ještě více na jih, než bydlím. Ano, zase jsem jela já za chlapem…
Abnormálně vysoký tep (vzala jsem si na to chytré hodinky, aby mě případně varovaly před infarktem) značil, jak moc komfortně a v pohodě se zase cítím. Kluk mě vyzvedl na nádraží a následovala procházka po městě. Po chvíli mi bylo jasné, že láska z toho nebude. Jiskra (ode mě) nepřeskočila a žádný žár a zapálená lýtka nezpůsobila. Čím déle jsem svého průvodce poslouchala, tím víc to bylo zřejmé. Byla jsem pro něj jako doplněk. Vlastně jsem nemusela moc mluvit, a když jsem se občas dostala k řeči, nějaké reakce jsem se nedočkala, došlo jen k návratu k jeho původnímu monologu. Moji teorii o doplňku podpořila jeho snaha za každou cenu a přes můj nesouhlas mě vyfotit. Cožpak jsem nějaký motýl do sbírky na nástěnku? Pominu jeho výrazné snahy o jakýkoliv fyzický kontakt, chudák netušil, jak moc velká moje sociálně-bezpečnostní bublina je… Takže sexy hlas a ani poskytnutá káva s dortíkem nestačily. Finální tečka byl pak jeho nátlak na další setkání před odjezdem domů a celý druhý den po telefonu, přes všechny možné sítě i nesítě. Nemám ráda nátlak a navíc chci být občas poslouchána. Vztah přece tvoří dva.
Moje skóre v Česku? Faily vedou. Ale došlo i na jednu remízu.
Remíza se udála letos na začátku roku. Dostala jsem zprávu od kluka, že si mě všiml na Tinderu. Odepsala jsem a rozběhla se písmenková debata na desítky a stovky zpráv. Vzhledem k tomu, že jsem byla tou dobou na neschopence s antibiotiky a na nic jiného než ležení na gauči jsem neměla sílu, bylo psaní si s někým zatím docela rozumným a milým příjemné zpestření. Slovo dalo slovo a po skončení neschopenky jsme spolu šli na oběd, procházku a kafe. Ještě se mi nestalo, abych s někým mluvila sedm hodin v kuse. A navíc mluvila bez filtru, přesně tak, jak mi slova přicházejí na jazyk, v celé hloubce a šířce svých myšlenek. S velkou otevřeností, bez ostychu být naprosto sama sebou.
Jestli se z něj stal můj partner? Nestal. Nebylo to tam. Tohle setkání mi přineslo ale spoustu jiných důležitých věcí. Důvěru v sebe sama, důvěru v to, že moje představa života je reálná a realizovatelná navzdory „zajetým představám“ většiny mého okolí, motivaci jít si za tím, co mě baví, co mi dává smysl a v co věřím, a zjištění, že existují lidé, co mě „poberou“ tak, jak jsem. A za to děkuju.
Speciální kapitola je pak Tinder v zahraničí. Ne že by tam bylo moje skóre výrazně lepší.
Samozřejmě jsem pustila Tinder při mém tehdejším delším pobytu v Málaze, při záchvatu paniky, že tam budu sama, nevydržím to a budu chtít poraženecky utéct domů. Málaga je město hříchu a podle toho vypadaly začátky, prostředky a konce zpráv, které jsem dostávala. Takže ve výsledku nic moc pro mě.
Po perfektním dovolenkovém týdnu a půl jsem to prubla i ve Valencii. Tentokrát z toho bylo pohodové pivo se žirafákem, navíc byl British-Irish-German with siblings in Spain. Takže angličtina ve své plné kráse a od milýho (a fakt vysokýho) kluka. Fajn poslední večer dovolené. (Vážně to skončilo jen u toho piva.)
Následoval můj pobyt v Německu. Podívala jsem se sice, kdo je tam v nabídce, ale protože jsem se tam na rozdíl od Španělska necítila bezpečně, už vůbec mě nenapadlo se tam s někým scházet. Navíc začínal podzim, takže moje nálada vystačila tak akorát na to zachumlat se do deky na gauči. Německo prostě zero.
Další moje destinace bylo Portugalsko, měla jsem to štěstí, že rovnou dvakrát po sobě, v poměrně krátkém intervalu. Ani při jednom pobytu nebyl na nějaký podrobný průzkum Tinder-trhu čas, ale po pár dnech jsem ho přece jen spustila. Je mi jasné, že appka umí hodně kecat, přesto mě upozornění na opravdu enormní počet lajků zaujalo. Nicméně opravdu jsme měli pokaždé nabitý program, takže na nějaké urputné prohlížení fotek portugalských fešáků nedošlo. V realitě na ulici to vůbec počtu lajků neodpovídalo. Stěží bych si vybavila nějaký významný oční kontakt, cokoliv. Zjevně jsem nebyla jejich typ. Ani se nedivím, hnědooká bruneta pro ně asi není nic zajímavého, navíc v danou roční dobu ještě dost vybledlá a bez své letní jiskry v oku. A moje výška je tam na jihu možná trochu na škodu… Byť je Portugalsko sousedem Španělska, atmosféra ve vzduchu byla tehdy jiná a to kouzlo mezi námi tam prostě chybělo.
A závěr? Jsem prostě vybíravá a chci pro sebe přesně to(ho), co (kdo) mi absolutně sedí. Zkrátka to pravé ořechové. Tinder nabízí nekonečné šance na spojení. A já chci hloubku a propojení.
