Valencie: vznešená a obyčejná

Stejně jako Málagu a Mallorcu, i Valencii jsem bez jakéhokoliv takového záměru či plánu navštívila třikrát. Zcela předvídatelně byla každá návštěva úplně jiná.

Valencie poprvé

Za seznámení s tímhle městem vlastně vděčím kamarádkám. Krista je Pardubičanda a tehdy nás nalákala vyzkoušet nově zprovozněné pardubické letiště výletem do Alicante. Samozřejmě jsem nadšeně souhlasila. Péťa nadhodila, že by se ráda podívala do Valencie, jezdí tam z Alicante přímý vlak. Podruhé jsem nadšeně kývla. A tak jsme my tři holky letěly.

Potom, co jsme proběhly Alicante, nastal den výletu do Valencie. Pamatuju si, jak jsme na nádraží kupovaly jízdenky… A pak si pamatuju, jak jsem ve Valencii na nádraží Estacio del Nord vystoupila. Už tam a už tehdy mě zavalil ten pocit obrovského vzdušného a světlého prostoru všude kolem mě. Jako bych tady mohla víc dýchat. Jako by tu byl svět lehčí. Kromě toho mě zaujala i daleko přízemnější věc. Reklama na už-nevím-jakou značku auta. Byl to dlouhý úzký plakát a na něm nápis „Tu mejor día es cada día.“  Byť to byl reklamní slogan, jeho smysl se mi vryl hluboko pod kůži. (Holt dobře odvedený marketing)

Ulice Valencie nás přivítaly lehkým jarním deštíkem a oblačnou oblohou. Nezalekly jsme se, a i tak se vydaly město prozkoumat. Velitelkou byla tehdy Péťa a já se jen „vezla“. Prošly jsme kolem býčí arény, vyfotily pár extra povedených selfíček na náměstí u radnice, pokochaly se fialově kvetoucími stromy, které dodnes neumím pojmenovat, a dorazily kam jinam než na centrální tržnici. Pohled na španělské dobroty se nikdy neomrzí. Tehdy jsme si vystačily s nějakou lehce obloženou bagetkou a ovocným smoothie. Spokojeně jsme dlabaly na lavičce blízko tržnice, deštík nedeštík.

Jako lusknutím prstu se začalo vyjasňovat (zas mě jednou Španělsko přesvědčilo, že není kam spěchat…), a tak nám už opravdu nic nebránilo v pokračování naší exkurze. Po obhlédnutí „burzy hedvábí“ (Llotja de la Seda) jsme vyšplhaly na věžičku El Micalet. Valencie se rozprostřela pod námi a četné modré glazované stříšky na nás mrkaly ze všech stran. Pak už nás čekalo neuvěřitelně fotogenické náměstíčko Plaza de la Virgen. Kromě výhledu (nebo spíš přímého pohledu) na katedrálu je tu i fontána (Fontana del Túria), bazilika (Real Basílica de Nuestra Señora de los Desamparados) a samozřejmě spousta restaurací, kaváren a obchůdků. Jako správné turistky jsme neodolaly, sedly si na zahrádku jednoho z podniků, objednaly si džusíky a užívaly si skvostný pohled na náměstí. Ten se během pár minut ještě vylepšil, protože právě začala taneční vsuvka. Kde se vzali, tu se vzali tanečníci a ukázali všem turistům, co umějí. Pro mě zlatý hřeb města nás ale stále čekal. Cestou k němu jsme prošly ještě brány Torres de Serranos, které jsou pozůstatkem městských hradeb a nabízejí opět pohled na město z výšky. Pak už jsme vyrazily do Města umění a věd.

Ciudad de las Artes y las Ciencias je úžasný komplex moderních (oficiálně asi neofuturistických) budov na opravdu velké ploše. Je to i jeden z důvodů, proč jsem se do Valencie tak zamilovala. Jen jak jsem tento „areál“ zahlédla, moje (stále ještě dost hluboko skryté) umělecké srdce zaplesalo. Zhmotnilo se tu všechno, co jsem ve Valencii cítila. Prostor, světlo, barvy, vzduch, nápad, pokrok a obrovská svoboda projevu. A samozřejmě je to skvělé místo pro focení, byť byl zápřah budovy do hledáčku napasovat. Hemisférico, Museo de las Ciencias Príncipe Felipe, Umbráculo, Oceanográfico, Palacio de las Artes Reina Sofía, Puente del Azud del Oro a Ágora - tyto stavby dohromady tvoří Město umění a věd, jehož kouzlo je ještě podtrženo všudypřítomnou mozaikou nebo mělkými bazénky kolem, které slouží buď jako výstavní plocha pro další umělecká díla, či prostor pro projížďku na loďce. Tomu říkám spojení krásného s užitečným, aneb multifunkční koncept.

První setkání s Valencií bylo letmé, nicméně zanechalo hluboký dojem. Ani jsem tehdy netušila, jak moc se sem budu chtít vrátit…

Valencie podruhé

Druhá cesta do Valencie byla na můj vkus poněkud karambolní. Karambolní bylo i dost dlouhé období před ní. Stihla jsem se rozejít s mnohaletým přítelem, odstěhovat se do podnájmu a z podnájmu zpátky k našim. Pěkně začít úplně znovu. Mezitím začala covid éra, která člověku taky úplně nepřidá. Navalila se na mě spousta (potlačených) emocí z minulosti, které jsem do té doby prostě přecházela, protože se přece „nic neděje“ a protože to všechno „musím zvládnout“. Tlak, stres a úzkost zaútočily. Po roce, kdy se můj osobní vnitřní svět otřásl v základech (aby se mohl začít přestavovat do mnohem zdravější podoby), jsem se opovážila naplánovat si letní dovolenou ve Španělsku. Navzdory opět narůstající covidové panice. Tentokrát jsem byla ale rozhodnutá, že mezi mě a Španělsko nenechám nic a nikoho vkročit.

V práci jsem byla termínově opět vázaná celofiremní odstávkou. Zase jsem si nepohlídala rozumný interval mezi volny, a tak byla plánovaná dovolená po víc než půl roce těžce vydřená. Můj záměr byl zcela jasný. Španělsko, Valencie a Barcelona. Barcelona, protože už jsem si ji z dětství nepamatovala a protože jsem nutně potřebovala doplnit trochou krásy a barev. Valencie, protože jsem na ni měla pěkné vzpomínky a chtěla jsem si ji pořádně doprohlédnout.

Už samotný proces „příprav“ stál za to. Snad stihnu do termínu odletu očkování a všechny ty lhůty s ním spojené. Covid cestovatelská mapa Španělska? Z oranžové „jakžtakž v pořádku“ barvy se podezřele rychle dostává do červené a tmavé rudé! Hm, super. Jestli mi to kvůli covidu krachne, tak už krachnu psychicky i já! Nic, seberu ten zbytek síly, co v sobě ještě někde mám, a pojedu tak nebo tak. Moje psychický zdraví je poměrně v troskách a nutně potřebuje španělský balzám.

V sobotu dopoledne letím.
Očkovaná? Jsem. 14 dní to bude v úterý.
Certifikát? Mám. V telefonu i vytištěný.
Appka Tečka? Mám.
Začekovaná na let? Jsem.
Boarding pass? Mám vytištěný i v telefonu.
Appka Vuelingu? Mám.
Appka na španělský příjezdový formulář? Mám.
QR kód příjezdu do Španělska? Mám v mobilu, v mailu i vytištěný.
Ubytko v Barceloně i ve Valencii? Booklý pro oboje.
Jízdenky na vlak mezi Barcou a Valencií? Zatím nemám, co kdyby něco…
Vstupenky do Sagrady a parku Güell? Vyřeším až ve Španělsku.
Pojištění? Mám, včetně covid all risk. Snad ho nebude potřeba.

A protože jsem byla ultra poctivá, rozhodla jsem se, že si v pátek před odletem dojdu ještě na antigenový test. Co kdyby ho chtěly aerolinky, už jsem takové příběhy slyšela… Díky bohu jsem covid-negativní! Zítra letím! Jak to asi vypadá na letišti? Už si vůbec nepamatuju, jak to tam probíhá!

Mezi veškerou tou administrativou se Španělsko na cestovatelské mapě zbarvilo do brutální rudé (a tedy vysoce rizikové oblasti). Stejně tak se „dorizikova“ obarvila ČR pro Španěly. Mapa nemapa, JÁ PROSTĚ LETÍM! Jenže k letu potřebuješ letadlo, holka…

Na letišti to šlo (chvíli) jako po másle. QR kód prošel, já bezpečnostní kontrolou taky, a tak razím ke gateu. Ha, tabule hlásí asi hodinové zpoždění. Co se dá dělat, zbaštím další kus svačiny a budu (v respirátoru) čekat. A tak jsem čekala a čekala, až jsem snědla všechny svoje zásoby. Nicméně dlouho očekávaný boarding nakonec přišel. Letadlo je krásný, má na sobě nakreslených spoustu obrázků. Fotit si ho teď nebudu, mám plný ruce, vyfotím si ho až v klidu v Barceloně…

Ovšem krása není ani u letadel všechno. Pilot, kterému jsem kupodivu rozuměla líp španělsky než anglicky, se omlouvá za zpoždění. Museli ve Španělsku vyměnit letadlo. To je vlastně dobrá zpráva, aspoň máme to v pořádku. Nastalo další čekání. Asi na papíry. Další čekání. Teď není něco v pořádku s počítačema, systémem a asi motorem?! Uběhla hodina (s respirátorem na obličeji). Ale já to vydržím, když už jsem to dotáhla až sem! Alespoň sedím vedle Španěla a Španělky. Zato ten chlap vedle přes uličku mě točí. Co má furt co pochodovat sem a tam. A ať si tu roušku nasadí pořádně! A vůbec, má mít respirátor jako my ostatní!

Motory shozené a znovu nahozené, kapitán hlásí výsledky testů jako „satisfactory“. Mně to slovíčko „satisfactory“ uspokojivé rozhodně nepřijde. „Perfect“ by bylo mnohem lepší, vlastně zcela žádoucí. A vůbec, kapitál to celé říkal nějak divně… Nicméně couváme z našeho „parkovacího“ místa. Divnej zvuk! Ale letadlo přece dělá spoustu divných zvuků… a já jim vůbec nerozumím. Snad vědí, co dělají.

A asi věděli, protože se vracíme na původní místo. Kapitán nám oznamuje, že jedeme zpátky ke gateu. Sakra! (Nebo i horší nadávka…) Máme rozbitý letadlo. Dá se to spravit? Stihnou to spravit? Zvládnou to vůbec spravit?! To pak poletím opravovaným letadlem?! Co když to udělají špatně?! Já asi nechci letět rozbitým-spravovaným letadlem! Určitě nechci! Chci přežít! Moji strážní mou prosbu o přežití vyslyšeli (a já jim za to všem moc děkuji!), protože po dalším, asi hodinovém čekání nám bylo oznámeno, že dneska už se rozhodně nepoletí. Tečka. Nic dalšího nikdo neví, protože Vueling nemá v Praze vlastní zastoupení. A mně se tohle stalo poprvé, takže nevím taky nic.

Sotva koukám, sotva stojím. Mám hlad jako vlk. Zásoby došly a sendviče z letištních gastropodniků už nechci ani vidět. Mám málo kyslíku, v respirátoru jsem snad od šesti a jsou skoro čtyři odpoledne. Let v pr… Španělsko v pr… Dovolená v pr… A jen další stresík místo regenerace. Jediná instrukce, kterou jsme dostali, byla, ať se vrátíme na přepážku č. 200 (kudy vlastně?), kolem páté se otevře. Čekala mě další fronta a další čekání. Alespoň jsem ve frontě stihla stornovat (ještě nepromarněný) zbytek ubytování v Barceloně. Já totiž v tomhle stavu už dneska rozhodně nikam neletím.

Po tom, co jsem opřená o madlo svého kufru a s uboho-šíleným smíchem v obličeji vystála frontu na přepážku č. 200, jsem obdržela letáček s obecnými informacemi, jak si zažádat o refundaci. Tak snad na to pak někdy seberu síly… Kolem sedmé jsem se odebrala k cestě domů. Byl to vlastně solidně strávený den - pěkný výlet na letiště Praha, s exkluzivními gastronomickými zážitky a kyslíkovou (anti)terapií v respirátoru. Poměrně výlet za všechny prachy. V devět večer jsem doma v posteli zkoušela vymyslet, co dál. Únava a nově nabitý strach mi ale nedovolily vrhat se na jakékoliv nové plány. Hlavně se teď musím vyspat. Pak se s chladnou hlavou rozmyslím, co podniknu.

V devět ráno se mi do krve vlila nová dávka energie. Přece se nevzdám. Musím jednat rychle, večer to letí do Valencie. Snad pro mě bude ještě místo. Navzdory obavám, aby se neopakoval včerejší scénář, kupuju letenku. Moje „papírovací“ (administrativní a plánovací) kapacity jsou již vyčerpané, proto zkracuju svůj pobyt na týden. Žádné přejezdy, žádná kombinace Barcelona – Valencie. Dlabu na to. Už takhle toho organizování bylo dost. Po rychlém obědě ještě check-in (dostala jsem extra pohodlné sedadlo bez příplatku!), vše stáhnout, radši i vytisknout… a znovu vyplnit příjezdový formulář (a stáhnout a vytisknout). Rychle jsem si našla ještě hotel na první noc, blízko letiště. Neměla jsem prostě náladu řešit dopravu někam do centra kolem půlnoci…

A už jsem zase na letišti. Z nějakého důvodu jsem se opět nechala otestovat na covid, zřejmě se zase změnily podmínky. Naštěstí negativní. Teď už jen odstartovat a dostat se bezpečně, živá a zdravá do cíle. K mému překvapení nás bylo v letadle asi deset. Zažila jsem vlastně takový soukromý let Praha – Valencie. Mou vnitřní sílu nezhroutit se otestovaly ještě asi hodinové a silné turbulence. Bála jsem se jak blázen, ale všichni moji strážní dohlédli na to, abych nakonec bezpečně vystoupila ve Valencii (a opět jim za to velmi děkuji).

První ráno (v hotelu u letiště) jsem věnovala kromě snídaně ještě přebookování ubytování. Oddychla jsem si, že budu mít celý týden kde spát. Pak už jsem se vydala metrem do města. Na jakýkoliv věhlasný program jsem rezignovala. Stačilo mi tady být, existovat. Po lehké pauze jsem se vydala na procházku, bez trasy a bez cíle. Jasně, chtěla jsem se dobrat k moři, ale stejně bylo zatím zataženo s přeháňkami (ano, stejně jako tehdy), a navíc bych si to nemohla střihnout poměrně opačným směrem, než moře bylo, že… :) Když jsem pocitově obešla asi tři čtvrtě Valencie a fakt už jsem byla unavená, potlačila jsem svou vlastní hrdost a nechala se k moři dovézt busíkem. Tady už čekalo sluníčko a obří pláž téměř bez lidí. Věděla jsem, že tady dobiju baterky.

Další dny jsem trávila pohodově - jídlem, pláží a večerními procházkami. Moje díky posledním zhruba dvěma rokům vybzíkané tělo i hlava potřebovaly nutně oraz. V noci jsem spala málo a špatně, asi se uvolňoval nahromaděný stres. A tak jsem to dospávala na pláži. Díky španělským korporátním kolegům jsem věděla kam dojet za město, aby byly pláže ještě prázdnější než ve Valencii. Večer, kdy už město nespaloval červencovo-srpnový denní žár, jsem vyrážela do centra obejít teď už známé památky a užít si bezstarostné letní atmosféry. Došlo i na návštěvu mého oblíbeného Města umění a věd, kde budovy připomínají kosmické lodě a zvětšené brouky… :) Dokonce jsem si tu „popovídala“ s nějakým místním starším pánem. Pán mě vyfotil a povídal o Městě. Jenže já rozuměla sotva polovinu. Ještě jsem španělsky tolik neuměla, a přece jen se ve Valencii mluví odrůdou katalánštiny.

Poté, co mi trochu otrnulo, jsem začala vymýšlet, jestli se vlastně sama nebudu nudit. (To bylo ještě období, kdy jsem moc neuměla být sama…) A tak jsem na svoje poměry odvážně a zcela neohroženě napsala na skupinu na FB, jestli by se mnou někdo nezašel „na pivo“. Než jsem se stihla obrátit, aby bylo moje opálení rovnoměrné, čekala mě na FB zpráva. Byla lámaná. Česky, ale lámaně. Co to sakra je? Aha, to píše Španěl! Španěl sice ve facebookové skupině nebyl, ale byl tam jeho český známý, který mu napsal, že má šanci procvičit si doma s rodilou Češkou češtinu, a tak mi Španěl napsal. Úplně easy. Domluvili jsme si setkání na další den, dneska už bych se nestihla vrátit do Valencie včas, a navíc se mi bude hodit drobná psychická příprava.

Když jsem další den v podvečer vycházela z ubytování, Španěl na mě už čekal. Kdyby mu bylo o deset let míň, mohla by se mi dost dobře podlomit kolena… Alejandro je vysoký (!), štíhlý, tmavovlasý Španěl a naprosto mě odrovnal krásným českým: „Ahoj, jak se máš?“ Došli jsme si sednout do blízkého baru, objednali si malé pivo a Ale začal vyprávět. Několik let žil a pracoval v Praze, proto umí (teď už hůř) česky. Byla to tam prý nejlepší léta jeho života. Jenže pak se mu začalo přece jen stýskat po slunečných dnech, teplu, moři, lidské vřelosti a celkově španělském životním stylu. A tak se vrátil domů. Teď učí dějepis a během prázdnin cestuje. Byť bylo témat k hovoru ještě hodně, Alejandro musel odejít na sestřinu oslavu. Nabídl mi ale, že spolu můžeme zítra něco podniknout. Vzala jsem si sice čas na rozmyšlenou, ale brzy jsem mu psala, že na výlet ráda pojedu.

Následující den dopoledne jsme sedli do auta a vyrazili jižně od Valencie. Program se pomalu rýsoval. Nejprve se někde vykoupeme, pak se setkáme s kamarádem Carlesem, společně nakoupíme a pojedeme za kamarádem Pauem. Dobře, souhlasím, ostatně co jiného mi zbývá. Koupačka byla skvělá. Místo po písečné pláži jsme „hopsali“ po skalkách. Voda tu byla úplně průzračná. Po skvělém osvěžení jsme dorazili do místní Mercadony, kde už na nás mával Carles. Já tu zjistila, že budeme nakupovat suroviny na paellu, která má být k obědu. Pobíhali jsme po obchodě sem a tam a dávali do košíku všechno, co bude potřeba. Když jsme plný košík přendali do auta, vyrazili jsme k Pauovi „na chatu“. Měl tady prostě letní domek. U Paua čekali ještě Andy a George. Oba dva z Madridu, byli tu taky na prázdninách. A tak jsme v tomto složení začali kuchtit paellu. Povídali jsme, řešili, jaký je další kuchařský úkon, a mně v té chvíli došlo, že jsem šťastná. A že jsem někde ve Španělsku s pěti úplně cizími chlapy. Musela jsem se zasmát. Kluci zřejmě četli moje myšlenky, protože najednou nadhodili, jestli se mezi nimi nebojím. Nebála. Cítila jsem, že tady se bát nemusím.

Paella dopadla na výbornou. Možná nevypadala jako v michelinské restauraci, s o to větší radostí byla připravovaná. U oběda jsme zase povídali, George zajímala historie Československa a komunismus, a tak jsem povídala o všem, co jsem si z dějepisu a různých vyprávění pamatovala. Po kávě, zmrzlině a povinné siestě jsme se s Alejandrem rozloučili a jeli dál. Alejandro měl v plánu ještě navštívit svoje rodiče, kteří měli v této oblasti letní byt. Já se šla mezitím koupat do moře. Smála jsem se štěstím. Průzračné moře, slunce nad hlavou, co víc si můžu přát. Alejandro byl za chviličku u mě. Nechápal, proč se pořád směju a usmívám. A já mu přes ten nejširší úsměv na tváři vysvětlovala, že jsem prostě neuvěřitelně šťastná a že k tomu mýmu štěstí přispěl i on. „You would be queen here,“ řekl.

Další den jsem šla k Alemu na návštěvu. Bydlel na dohled od moře, blizoučko pláže. Stýskalo se mu po českých palačinkách, a tak jsme se domluvili, že si společně uvaříme oběd a já pak udělám palačinky. Když jsem viděla, jak Alejandro funguje, vzpomněla jsem si na postavičku Speedyho Gonzalese. Chvilku byl tady, chvilku támhle. Máloco dokončil, ke všemu se vracel. Lehce chaotik. I tak měl svůj šarm (a energii mladého kluka). Nonšalantně mi po obědě oznámil, že si jde dát svou siestu, a že pak půjdeme plavat do moře. Tak jo, já budu mezitím vegetovat dole v bazénu. Den pomalu proběhl a nastalo loučení. Nejen s Alejandrem, ale i s Valencií. Zítra odlétám. Alejandro mi nabídl odvoz na letiště. Nechápala jsem. Neznal mě, a přitom se mě na tu chvilinku bez váhání „ujal“. Jen tak. Tohle jsem z Česka neznala. S díky jsem nabídku odvozu odmítla, potřebovala jsem tu poslední chvíle strávit po svém. I tak jsem musela Alejandra obejmout, už jen protože mi ukázal, že svět je ještě v pořádku a že lidi jsou i fajn. Těžce jsem při odchodu skrývala slzy. Při posledním mávnutí mi jich pak stejně pár ukáplo…

Poslední dopoledne ve Valencii jsem stihla ještě procházku v zeleném parku Jardín del Túria a výhled na město z Torres de Serranos. Pak už opravdu letiště, s těžkým, těžkým srdcem. Uvědomila jsem si, že zrušený let do Barcelony mi přihrál do cesty Alejandra, třeba bychom se jinak vůbec nesetkali. Navzdory počátečním překážkám byl tenhle pobyt ohromnou náplastí na moje bolístky. Našla jsem vřelost a radost, oboje mi tehdy strašně chybělo. Díky Valencii se aspoň trošku zahojily šrámy z mojí tehdejší neutěšené osobní, rodinné a vlastně i celospolečensko-covidové situace.

Valencie potřetí

Protože dobří holubi se vracejí, vydala jsem se do Valencie i potřetí.

Pozadí bylo úplně jiné než rok předtím. Byla jsem po covid éře trošičku utržená ze řetězu. Chtěla jsem všechno stihnout. Co kdyby zase přišlo nějaké omezení… Na jaře jsem pobyla delší dobu v Málaze. Sice jsem se tam neohřála tolik, kolik jsem očekávala, ale i tak se tamní pobyt samozřejmě počítal. V červnu jsme s kolegyní vyrazily do Barcelony. Vida, tak přece se sem podívám. Fikaně jsme spojily návštěvu Sagrady, obdivování dalších Gaudího děl, gastronomii, koupání a koncert Red Hot Chili Peppers. V první půlce července nastala opět celofiremní dovolená. A já byla bez plánu. Přišlo mi strašně zhýralé někam jet, když jsem byla před chvílí v Barceloně. Jenže to bude na půl roku zase jediná dovolená. A přece nebudu sedět doma. Hodila jsem pocit viny za hlavu a na poslední chvíli začala organizovat svou dvoutýdenní dovolenou. Věděla jsem, že to bude zase Španělsko. Ještě znovu jsem tam potřebovala. Díky mému pozdnímu rozhodnutí a začínající sezóně byly letenky už dost drahé. Ale nakonec to dobře dopadlo. Našla jsem let na sever Španělska z Vídně, co mě nezruinuje. Jenže co když bude na severu zima? Oblačno? Co když tam bude pršet? Je potřeba si pojistit, že nebudu z prázdnin zklamaná. A tak jsem koupila i přelet do Valencie. Už to tam znám, mám to tam ráda a třeba dáme s Alejandrem zase pivo.

Protože času jsem měla opravdu málo, řešila jsem ubytování za pochodu. Ve vlaku do Jihlavy, a posléze i v autobusu z Jihlavy do Brna. Valencie byla drahá už tehdy a teď je ještě dražší. Měla jsem štěstí, našla jsem krásné ubytování za rozumnou cenu, a navíc pět minut od pláže. Paráda, teď už jen přespání u Péti za Brnem, ráno cesta z Brna do Vídně, a pak hurá na sever, teda ten španělský. (Ano, celá ta cesta do Vídně se stále oproti ceně letenek z Prahy vyplatila.)

Sever Španělska mě příjemně překvapil, dokonce přímo okouzlil. Druhá část dovolené ve Valencii pak byla už jen třešničkou na dortu. S Alejandrem jsme byli v kontaktu už od jara, a tak nějak samo vyplynulo, že se v červenci zase setkáme. Přesně vidím, jak vycházím s kufříkem z metra a na druhé straně přechodu přes křižovatku stojí Alejandro. Pořád stejně vysoký, pořád stejně španělský. A teď s nově nastřelenou náušnicí v uchu. Objali jsme se jako staří přátelé a Ale mi začal líčit, co všechno nás čeká. Měl opět v rukávu nějaký ten program, tentokrát už od první minuty našeho společného času.

Sotva jsem si stačila nechat věci na bytě, už jsem seděla na skútru a jeli jsme na pláž. Prostě klasická pohoda u chiringuita, hudba, jídlo, pití, vlny, moře a tuhle noc ještě úplněk. Moje španělština se zlepšila, a tak už jsem některé konverzace zvládala plně v tomhle krásném jazyce. Za jeden večer jsem tu poznala víc lidí než za půlrok v Česku. Než jsem si stihla uvědomit, jak se tu mám (zase) úžasně, seděla jsem znovu na skútru. Teď jsme mířili kousíček za město, do vesničky, kde byl místní festival. Poslouchali jsme koncerty, pili gin a tonic a moje španělština byla čím dál lepší…

Druhý den ráno nastal odjezd. Kam? Moc jsem nevěděla. Věděla jsem, že pojedeme na túru. Ale destinace byla pro mě neznámá. Na parkovišti, kde jsme měli sraz s ostatními, se k nám přidal Carles s přítelkyní, a pak dalších deset lidí. Vlastně se nikdo pořádně neznal se všemi, ale nějak to fungovalo. Skupina jsme byli opravdu mezinárodní. Španělé, Češka, Litevky, Italové, Ruso-Španěl, Běloruska… a pes. Po dvou hodinách v autě, kdy jsem Alejandrovi a Carlesovi zase vůbec nerozuměla (protože valencijština opravdu není kastilština), jsme byli na místě. Vyrazili jsme na pěší túru ve španělském vnitrozemí. Vybavení opalovacími krémy, kšiltovkami a litry vody jsme doufali, že nás sluníčko nespálí a nevysuší.

Pochod jsme zvládli všichni ve zdraví, včetně statečného hafíka, a tak jsme se jeli ubytovat. Uprostřed suchého ničeho byl „hotel“. Osvěžili jsme se džusem a vymýšleli, co dál. Byli jsme stahaní ze sluníčka víc než z kilometrů a chtělo to vzpruhu. Nedaleko je přece bazén! Ano, uprostřed dalšího suchého ničeho byl bazén, navíc plně v provozu. Hupsli jsme tam všichni a dováděli jak malí. To ale nebyl konec všem překvapením. Po půl hodině se ozval buben. A pak další a další. Někde tady, dvě hodiny za Valencií, v obci s pěti lidmi, byl funkční areál bazénu, ve kterém bylo dneska vystoupení naprosto skvělé bubenické skupiny. Tomu prostě neuvěříš!

Když jsme se dostatečně vyblbli, shodli jsme se ještě na rychlém výletě na levandulová pole. Měli jsme mezi sebou fotografku, a přece ji nepřipravíme o možnost západu slunce v moři levandulí. Zážitek to byl nádherný, Španělsko mi ukázalo další svou skvostnou tvář. Skvělý den jsme zakončili jak jinak než společnou večeří, včetně zákusku! Druhý den jsme zbyli už jen čtyři. Alejandro, já, Carles a jeho přítelkyně. Vyrazili jsme na další túru a objevovali další krásy vnitrozemí. V pozdním odpoledni jsme se pak vraceli do Valencie. A mně začal můj „individuální“ program, resp. neprogram. Naťapkáno už jsem měla ze severu a z víkendu dost, takže jsem pojala zbývající dny odpočinkově. Když jsem chtěla, válela jsem se sama na pláži. Když jsem měla chuť mít společnost, vyrazila jsem s Egle na večeři, s Carlesem a jeho přítelkyní na hodiny tance nebo na výlet do parku Albufera kousek pod Valencii. Prostě pokračování pro mě ideální kombinace klidu a zábavy.

Když svůj třetí pobyt tady shrnu, i tentokrát Valencie (a její okolí) zaválela.

*

Valencie nemá nejkrásnější pláže ani nejprůzračnější vodu, které lidé hledají na Mallorce. Nemá ani kopu architektonicko-kulturních skvostů, které by vás zabavily na týdny jako v Barceloně. A není ani vyhlášenou gastronomickou oblastí tak, jako je třeba Andalusie. Proto bude pro spoustu lidí zcela obyčejná. Má ale nadhled, lehkost a svěžest. Čerpá z minulosti, užívá si přítomnost a počítá s budoucností. Zná svoji hodnotu a nikomu se nenutí. Je zkrátka vznešená. Ale tak nějak pokorně, obyčejně.

Pro mě je Valencie dokonalá. Stojí totiž uprostřed mezi organizovanějším severem a nespoutaným jihem. Je tím středem a balancem, který i já sama v sobě neustále hledám, nacházím, udržuju, ztrácím a znovu nalézám. A hlavně, tahle nenápadná kráska mi v každé chvíli nabídla přesně to, co jsem nejvíc potřebovala.