Madrid, prosincové překvapení

Madrid jsem měla v merku už delší dobu, nicméně to nebyla ta srdcovka „vidět, nebo umřít“. A rozhodně jsem nechtěla tuhle (několika) milionovou metropoli bez moře navštívit během léta. Teplo a slunce mám ráda, ale taky mám ráda sebe a nechat se uškvařit v rozpálených třeba srpnových ulicích není můj šálek čaje, kávy ani limonády.

Osobně i pracovně náročný podzim a začátek zimy vyústil v heslo „dovolenou, nebo padnout“. A tak jsem si vybrala to příjemnější. Na opalování a koupání to na začátku prosince nikde v Evropě nebude, tak proč nezkusit město. Madrid byl jasná volba. Je to hlavní město mojí země zaslíbené, která mě zatím nezklamala, a ideální místo na „párdenní“ výlet. K tomu už bude advent, takže bude všechno krásně osvětlené.

Výjimečně jsem se rozhodla nejet sama, vyrazili jsme s kamarádem. Do ulic velkého města se parťák hodí. Známe se roky, takže jsme věděli, že se těch pár dní naprosto bez problémů sneseme. Ve středu brzy ráno (vlastně spíš v noci) jsme vyrazili na letiště, hned po tom, co jsme u mě na bytě zastavili kapající sprchu. Malé vzrůšo je před odjezdem potřeba. (A noc beze spánku jakožto dopad stresu z práce byla zřejmě málo.)

V Madridu jsme přistáli kolem deváté. Jako správní turisté jsme si pořídili turistickou kartu na městskou hromadnou dopravu. Nutno podotknout, že se vážně vyplatila, projeli jsme ji ten den skrz na skrz. Před zacheckováním na hotelu jsme okoukli Estadio Santiago Bernabéu, domácí stadion fotbalového Realu Madrid. Pak byla v plánu vyhlídka na kraji města (Faro de Moncloa). Ovšem cedulka „Mimo provoz“ byla nekompromisní. Oproti tomu pán - obsluha u věže - byl velmi přátelský. Celou situaci vysvětloval, věnoval mi kromě brožurky o vánočních akcích v Madridu i vřelé úsměvy a nadto ještě pochválil mou španělštinu. Parádní první kontakt s domorodci 😊.

Náhradní program se objevil zčistajasna pár kroků od vyhlídky. Výrazná budova Museo de América na mě prostě volala a říkala si o návštěvu. Zkontrolovala jsem na internetu výši vstupného (asi 4€) a vyrazili jsme. Vysypávala jsem paní u vstupu drobné a ona se usmívala a vysvětlovala, že je to zdarma. Pořád jsem to nemohla pochopit. Pak mi došlo, že je svátek. Původně jsem přikládala volno Mikulášovi, ale později jsem zjistila, že 6. prosince je ve Španělsku Dnem ústavy (Día de la Constitución). Takže ty tři hodiny strávené ve velmi slušném muzeu byly opravdu gratuito. (Samozřejmě jsem ušetřená eura musela hned utratit v oddělení suvenýrů, abych muzeum alespoň trochu podpořila.)

Během naší výpravy za zámořskými plavbami Španělů se opravil výtah na vyhlídkové věži, a tak jsme splnili i původní plán. Pán byl opět velmi milý, když mi říkal, že s tou svačinou nemusím stát venku, ať jdu klidně dovnitř. A já se s tou plnou pusou smála, jak moc tuhle zemi a lidi miluju. Vzhledem k tomu, že já jsem tou dobou jela už víc než 24 hodin durch beze spánku a můj kamarád na tom byl jen asi o tři čtyři hodiny spánku lépe, byl další krok jasný. Šlofík na hotelu.

Po dvou hodinách, co jsem spala vyloženě jak dřevo, jsme se vydali na večerní obhlídku vánočně osvíceného centra města. Poučená z předvánoční Prahy jsem davy lidí čekala, ale rozhodně jsem nečekala to, co jsme viděli. Vlastně byla zavřená i jedna stanice metra, protože by lidé neměli šanci dostat se z ní ven. Propletli jsme se jak ulicemi, tak proudy lidí a zakončili první den v malém bárku, který sice nevypadal tak typicky jako tapas bary v Andalusii, ale tortillu, pivo a volné místo na sezení (!) tam měli.

Program na čtvrtek byl tak trochu určen a omezen počasím. Čekali jsme odpolední déšť. Přišel naštěstí později, než jsme předpokládali, a tak jsme v naprosté pohodě zvládli projít celý park El Retiro. Byť v tuto roční dobu kvetly už jen poslední odvážné růže, měl park svoje kouzlo a rozhodně byl krásný i v podzimních barvách. V parku obrovské rozlohy nechyběly památníky, sochy, pavilony (i s uměleckými výstavami!), hřiště všeho druhu, stánky s občerstvením, lavičky, vodní plochy, palmy, jehličnany nebo i policisté na koních 😊. Výrazným prvkem parku je Palacio de Cristal, který byl během naší výstavy v rekonstrukci (nebo to tak alespoň vypadalo).

Po několika hodinách v koutě přírody jsme se vrátili do ruchu velkoměsta. Cíl byl jasný, čokolaterie San Ginés. Je to tradiční podnik s churros, něco jako je v Lisabonu „koláčkovna“ Pastéis de Belém. V centru Madridu jsem za porci pěti poctivých churros a velký hrnek čokolády čekala raketu, proto mě cena kolem pěti eur velmi mile překvapila. Po této vyloženě zdravé svačince jsme se vydali ještě na vyhlášenou tržnici San Miguel, kde jsme zvládli otestovat pár druhů tapas a v mém případě i španělskou cavu. S plnými břichy jsme pak vyrazili na letmou (vnější) obhlídku královského paláce (Palacio Real de Madrid). Opět nám vyrazilo dech množství lidí. Fronta na vstup do paláce měla několik desítek, spíš stovek metrů a stáčela se všemi směry, překračovala silnici a stoupala vzhůru dál a dál od paláce. Hned naproti paláci stojí Catedral de la Almudena, kde jsme se chvíli schovali před zesilujícím deštěm. Katedrála nám poskytla prostor pro odpočinek, při kterém jsme ale poctivě obdivovali krásně barevný strop.

Mým přáním bylo ještě ten den navštívit Museo National del Prado (galerii nabitou malbami až k nevíře), ale déšť mi dal jasně na výběr. Varianta první: buď uvidíš, co chceš, ale budeš po minimálně dvou hodinách ve frontě v lijáku promoklá na kost a dost možná pak nemocná. Varianta druhá: pro dnešek to prostě vzdáš, zapluješ někam dovnitř a uvidíš, jestli návštěva během tohoto výletu klapne, nebo ne. Nechala jsem to osudu a zapluli jsme do hotelu.

Pár desítek kilometrů od Madridu se nachází Toledo. Byl by hřích tam nevyrazit, je to jen půlhodina vlakem. Tak nějak naivně jsem nechala koupi lístků na ten den ráno. Moje překvapení bylo enormní, když mi webové stránky hlásily u všech vhodných dopoledních vlaků „tren completo“. Takže jízdenky došly. Nevadí, podle mých zkušeností funguje doprava ve Španělsku skvěle, určitě se tam dá jet i autobusem. A tak jsme vyrazili na nádraží. Opět jsme nestačili valit oči. S jízdenkou z automatu jsme se totiž zařadili na konec fronty v délce celé autobusové haly a dalších spousta metrů k tomu. A to jezdí snad dva autobusy každých deset minut. Později jsem zjistila, že byl opět státní svátek. To vlastně všechny Španěly šlechtí, že věnují den volna návštěvě města s význačnou historickou rolí. Nakonec se dostalo sedačky i pro nás a po zhruba hodince jsme vystupovali v prosluněném Toledu.

Toledo dýchlo tou správnou historickou atmosférou. Položené vysoko ční nad řekou Tajo. Centrum je tvořeno menšími uličkami, kde se jeden obchod se suvenýry (meče, figurky rytířů, náboženské předměty…) předhání s dalším. Dominantou je obří gotická katedrála (Catedral Primada), kterou jsem se ani nesnažila vyfotit v celé její velikosti. Nebylo odkud. Architektonické poklady města pocházejí z různých období a jsou opravdu rozmanité. Katolické kostely se střídají s budovami židovské čtvrti a mudejarskými stavbami, zbytky hradeb na několika místech stále střeží hranice města. Poctivě jsem si všechny pamětihodnosti označila na mapě v telefonu, abych žádnou neminula. Jestli jsme viděli všechny, to netuším. Musím přiznat, že ze všech těch názvů jsem si pamatovala tak dva tři.  Na místě se mi pak nechtělo ztrácet hlavu v telefonu a přesně plánovat trasu ve změti uliček, když jsem si jednoduše mohla užívat atmosféru města ve slunečném dni.

Při procházce vánočně vyzdobenými uličkami a náměstími jsme zvládli ochutnat (asi ne tak místní) empanady a docela určitě místní marcipán. Netušila jsem, že Toledo je město marcipánu. Obchůdky s ručně vyráběnou laskominou byly na každém rohu. Neodolali jsme a vybrali si jeden opravdu domácky vyhlížející, abychom si mlsli. Uvnitř čekala starší paní, které jsem vysvětlovala, že bychom rádi ochutnali malý kousek marcipánu. Nezaváhala ani chvilinku a už jsme testovali. Paní byla neuvěřitelně srdečná (říkala mi opravdu s citem „corazón“ 😊), a tak jsme si od ní koupili další marcipánové kousky, aby byl ten výlet pěkně slaďoučký. Návštěvu bývalého královského města jsme zakončili symbolicky u Alcázaru - (nejen) hradu, který dělá Toledo nepřehlédnutelné i z dálky.

Sobota (už zase v Madridu) se nesla v duchu pohodičky. V klidu jsme prošli to, co nám ještě zbývalo (třeba čtvrť La Latina či egyptský chrám Debod) i co už jsme viděli. Ve vánočním průvodci od toho milého pána z vyhlídky jsem se dočetla, že je někde v centru obchůdek s tradičně vyráběnými bonbony fialkami. Rozhodla jsem se, že budou fajn vánočním dárko-suvenýrem pro naše a bráchu. (Až těsně před Vánocemi jsem zjistila, že si je ani jeden z rodičů nepamatuje, takže jsem se lehce sekla.) Vzhledem k tomu, v jaké čtvrti se pidi obchůdek nacházel, si mě kámoš dobíral, že na tyto bonbonky mít nebudu. Připravenou na všechno mě cena čtyři eura za slušnou krabičku v pěkném balení opět mile překvapila.

Když jsme měli pocit, že už vlastně nemáme co dělat a že se schyluje k nudě, byl přesně čas na to dojít k té galerii, co mi „utekla“ kvůli dešti. A tak jsme zahájili čekání na to, až se bude moct vytvořit fronta na vstup zdarma. Je to opravdu tak, galerie má určité časové úseky, kdy se za vstup neplatí, a samozřejmě chce této možnosti využít denně spousta lidí. Zhruba v pět hodin dali zaměstnanci galerie pokyn k vytvoření fronty. Měli jsme kliku, byli jsme vepředu. Ne že by bylo čekání nějak zábavné, ale s kelímkem horké čokolády se to dalo vydržet. Galerie předčila mé představy. Neuvěřitelné množství sálů, nepředstavitelný počet obrazů. Tiziano, Rubens, Velázquez, Goya… Nejsem žádný velký znalec umění, ale potěšilo mě vidět díla od těchto známých autorů. A i když nejsem milovník podobizen buclatých andělíčků, natož křesťanských vyobrazení veškerých druhů utrpení, celkově jsem byla prostě nadšená z toho, co jsem měla šanci zhlédnout. Za dvě hodiny volného vstupu jsme stihli (v hodně rychlém tempu) projít něco mezi polovinou a třemi čtvrtěmi galerie. To myslím mluví za vše.

Lehce vyprahlí jsme po takovém výkonu upalovali pro vodu do nejbližšího obchodu. Za běhu jsem po telefonu domlouvala s mými brazilskými kamarády, kde se sejdeme. Když jsem byla na jaře 2022 v Málaze, bydleli se mnou Fernanda a Dalton - pár z Brazílie, co se rozhodl přestěhovat se do Španělska. Aktuálně bydlí v Madridu, a tak byl tenhle můj trip perfektní příležitost, jak se po dlouhé době vidět. Vsadili jsme na náš první den objevený „tapas bar“, pojedli a popovídali a po pár hodinách se v metru zase rozloučili.

Další den odpoledne jsme letěli domů. Královsky jsme (jako ostatně každý den) posnídali a vydali se pomalu rozloučit s městem. Našli jsme další krásné čtvrtě s úžasnými gastropodniky, pokoupila jsem turrones, které udělaly opravdu velikánskou radost mojí venezuelské učitelce španělštiny, potkali jsme a vyfotili si další postavičku meniny (jeden ze symbolů města, podle obrazu Velazquéze) a zcela stylově a absolutně neplánovaně jsme natrefili na další muzeum. Museo de Historia bylo opět zcela gratuito a vyprávělo příběh města Madridu. Perfektní tečka na závěr.

Co je tam k vidění:

Madrid

Palacio Real (královský palác) - zvenku i zevnitř, kolem má volně přístupné zahrady

Katedrála Almudena – hned naproti královskému paláci

Museo National del Prado – snad nekonečná galerie s nekonečně mnoha obrazy

Debod (egyptský chrám) - zasazen v parku s pěkným výhledem a rozhledem, dar od Egypta

Chocolateria San Ginés - pořádná porce churros a čokolády

Mercado San Miguel - „profláklá“ tržnice proměněná na food market, podlehla jsem okolí a kolem jedné odpoledne popíjela sklenku španělské cavy; obrovské množství lidí, které mě donutilo přestat se ostýchat prodírat se davy k baru!

Plaza Mayor – nic moc obdélníkové náměstí

El Retiro – pecka park, s Palacio de Cristal a mnohým dalším

Estadio Santiago Bernabéu - domácí stadion Realu Madrid, lze si koupit prohlídku, to jsme nevyužili, stadion se zrovna rekonstruoval

Metropolis – budova s okřídlenou postavou na špičce, za naší návštěvy pod lešením

Plaza de Cibeles - náměstí, kterému vévodí bývalý poštovní palác a nyní radnice

Banco de España - blízko Plaza de Cibeles

Gran Vía - „nákupní“ ulice

Puerta del Sol - „hlavní“ náměstí se sochou (soškou) medvěda (medvěd je symbol Madridu)

La Latina – gastro čtvrť

Faro de Moncloa - vyhlídka

Malansana – tu jsme nestihli, ale asi to bude zajímavá čtvrť se street artem

Plaza de Toros las Ventas – korida aréna, kterou jsme nestihli, byla dost bokem

+ nespočet muzeí, galerií (Museo de América, Museo Thyssen, Museo Reina Sofía, Museo de Historia…)

Toledo - prostě projít město a užít si to všechno :)

Bonusy Madridu (prosinec 2023):

Obrovské kulturní možnosti

Snad každá kulturní instituce má vyčleněné časové úseky, kdy je vstup zdarma.

Obědová megabageta naplněná asi půlkou velké tortilly de patatas za 4 € :D