Článek
Zhruba tak dva roky (bez nadsázky) jsem sháněla zimní bundu. Nelehký to úkol. Moje představa byla, na mé poměry, dost jasná. Ovšem nabídka na trhu byla mé vizi zcela neodpovídající. Jako už zcela pravidelně, netrefovala jsem se do sezónních trendů. Kapuca s (pěkným umělým) kožíškem je asi už out. Délka pod zadek ale nad kolena jakbysmet. A střih? Vzhledem k mojí postavě typu nepřelomená špageta (takže v celé své délce) jsem si představovala něco s projmutým pasem. A hlavně nechci nic černého!
A pak jsem ji našla! Žlutá, měla střih, délku akorát a i kapucu! Sice bez kožíšku, ale přimhouřila bych očko. Málem jsem omdlela úžasem. A pak podruhé, když jsem viděla cenu. No nic, počkám na Black Friday, bude určitě ve slevě. Rozhodně nebyla. A nebyla už vůbec, a to hned druhý den ráno. Klasika.
Týdny plynuly a ejhle, bunda se objevila zpátky skladem! Šupky hupky do košíku, cvak, heslo, potvrdit platbu a je to. Bundička už mířila ke mně.
Velikost v pořádku, délka podle představ, střih perfektní, šmrnc tam byl. Ale co barva?! Nebyla prostě tolik a tak žlutá, jak jsem si představovala. Hmmm, tak tohle si musím nechat projít hlavou. A zjistit, jestli bundě udělím 99,9 bodů ze 100 možných, které u mě každý kousek potřebuje, aby se stal členem mého šatníku.
Mezitím mělo rodinné obecenstvo jasno. „Rukávy ti jsou akorát!“ (památná věta ze zkoušení oděvů v dětství) „No, tu si nech, ta bude teplá, to se zahřeješ.“ (projev panické mamčiny hrůzy z teplot pod 25°C) Já rozhodnutá zdaleka nebyla. „Hm, když já nevím, ještě se na ní podívám za denního světla a rozmyslím si to.“ „Prosím tě, co si chceš rozmejšlet!!!“
Bunda čekala v krabici dva dny. Neměla jsem chuť utvrzovat se ve své nespokojenosti s odstínem žluté. Nadešel ale čas rozlousknout to. Je jako obláček, ale prostě málo veselá! Není to letní žlutá! Ale padne jak ulitá. Kdyby nestála jako lowcostovější zpáteční letenka do Barcelony, tak bych to neřešila. Ale za tu cenu chci dokonalost. Nebo aspoň 99,9% dokonalosti.
Poklidný rodinný oběd probíhal zhruba následovně: „Tak co, necháš si tu bundu?“ „Ještě nevím, je hrozně drahá.“ „Tak snad si vyděláváš, ne?!“ Byť se do větších a delších debat s rodiči už od dětství nepouštím (protože jakékoliv náznaky odlišných názorů byly vždy zaraženy už v zárodku :D), tentokrát jsem usoudila, že ve svých přestřiceti už si debatu můžu dovolit: „No, to jo, ale za ty prachy nevím, jestli je dostatečně dokonalá. Představovala jsem si jinou barvu.“ „No ty jsi prdlá! To si ji nech, je krásná, sedí ti! A když to říkáme my, tak je to pravda!“ Ano, nezlomná rodičovská a u nás k tomu ještě učitelská autorita (doprovázená několika dalšími profesními defekty jako automatické zvyšování hlasu a nabírání na ostrosti tónu) se začala opět projevovat. Navzdory mému věku, samostatnosti, dospělosti.
Zkouším zlehka vybruslit do autu: „Hm, to jo, je dobrá, ale ještě si to rozmyslím.“ „Co si chceš rozmýšlet, přece ji nebudeš vracet!“ „Nevím ještě.“ „Tak si nech sakra poradit, ne?!“ „Stejně je nejdůležitější, jak se cítím já a co si myslím já, já ji budu nosit,“ zkusila jsem nenápadně a rebelsky snad jako málokdy… „No to sice jo, ale taky si můžeš nechat říct od ostatních!“ Samozřejmě, ostatní vědí všechno líp než já a hlavně je pro můj život nejdůležitější, co si myslí ostatní… A dost, tohle už tady bylo a nefunguje to vůbec dobře. Trvalo mi několik let tuhle deformaci způsobenou důslednou výchovou (v mixu s mojí povahou) odbourat. Svůj progres zkouším vyslovit nahlas: „Někdy jo, ale můj názor je nejdůležitější. Já ji mám nosit, a když se v ní nebudu cítit, tak ji pak nosit nebudu a bude mi zbytečně viset ve skříni.“ Moje poselství se setkalo s jasným porozuměním: „Jestli tu bundu vrátíš, tak jsi fakt hloupá teda!“ Díky za respekt, tati! :D
PS: Bunda mi doma visí na věšáku. Po zhruba týdnu skousávání její ceny a oplakání teoretické letenky do Španělska je z ní oblíbený kousek. Ze strachu z tatínka a jeho mínění o mně ale doma nezůstala. Po důkladné přehlídce před dvěma zrcadly, procházce po zahradě a detailní (foto) reportáži kamarádce dostala osudových 99,9/100.
