Irsko vol. 2: tak trochu na dřeň

Tentokrát jsem do Irska nevyrazila sama. Už před Vánocemi jsme se domluvily s parťačkou z portugalského treku, že spolu podnikneme velikonoční výlet. Irsko byla jasná volba. Já se tam chtěla vrátit a kamarádka se tam vždycky chtěla podívat.

Byť jsem nechtěla úplně plánovat, v duchu jsem věděla, kam mě to táhne, a tak jsem postupně a úplně nenápadně sestavila hrubý itinerář. Věděla jsem, že potřebuju, musím jet na západ. Galway mě lákalo už loni, ale zcela přirozeně nešlo projet celé Irsko za 5 dní. Třeba to vyjde letos. Kromě Galway jsem měla zálusk na útesy. Je to prostě láska, oceán a já. Loni jsem se k němu dostala, ale pobřeží bylo trochu jiné a já teď prostě znovu potřebovala zažít ten pohled na ostrou linku země-nebe-voda. Moherské útesy se tak samy nabídly. Téměř naproti nim jsou Aranské ostrovy - další jasná volba a jako bonus cesta lodí, což je pro mě příjemné zpestření samo o sobě. A v neposlední řadě Dublin. Minule jsem stihla oběhnout základní body, tentokrát chci navštívit Archeologické muzeum. Opatrně jsem svůj „plán“ nadhodila kamarádce a doufala, že se zrovna nebude chtít podívat na druhou stranu ostrova. Spadl mi obří kámen ze srdce, když jsem viděla zprávu s tolika nadšenými smajlíky, že nic jiného než souhlas nemohla znamenat. A tak už zbývalo jen se těšit.

Noc před odletem jsem toho moc nenaspala, ale alespoň jsem včas vstala. Zjistila jsem, že do batohu se vejdu s krásnou rezervou, a proto jsem začala přidávat. Piksla vitamínu D a piksla hořčíku. Holt poslední půlrok jsem nebyla úplně v top zdravotní formě. A ještě flakón s vůní, prostě se tam vešel. Pozor, ještě je tam skulinka! Perfektní pro můj gel na vlnité vlasy. Na chvíli mě zachvátila naděje, že po čtyřech měsících třeba zase využiju přírodní potenciál svých vlasů k tomu vypadat dobře. Nakonec jsem to opět měla na autobus tak tak. Výjimečně jsem přišla na zastávku „za dvě minuty to jede“, místo „jede to za 30 vteřin“. Fakt se mi to vyplatilo, protože autobus jel o ty dvě minuty dřív. Zřejmě už se taky nemohl dočkat, až se ocitne na nádraží.

Ve vlaku už seděla kamarádka, potěšilo mě, že její batoh byl stejně nacpaný jako ten můj. Trošku jsem se totiž styděla za svoje last-minute přídavky. Ale co, však o nic nejde. Lepší víc než míň. Vloni jsem si zapomněla svačinu (letos jenom adaptér). Ve vlaku jsme probraly, co se událo během doby, kdy jsme se neviděly a zavzpomínaly na naši legendární cestu jižní Čechy - vídeňské letiště. Tentokrát to máme mnohem jednodušší, stačí trefit do Prahy.

Na letišti jsme v klidu popíjely čaj a dál klábosily. Po očku jsme sledovaly tabuli s odlety a bylo nám divné, že tam stále nenaskočil náš let v 11:50. Po hodině jsem otočila hlavu o trochu víc a směřovala pohled o trochu dál a zjistila, že jsme v předchozích kolech úspěšně odignorovaly 4 další tabule, kde samozřejmě náš let už pěknou řádku minut „visel“. Času jsme měly naštěstí stále dostatek. Vrhly jsme se proto na zabalení našich milovaných batůžků do potravinové folie proti poškození. Kvalitně, pěkně kolem dokola a ještě jednou. Na check-inu jsme batůžkům pěkně zamávaly a modlily se, aby v pořádku a ve zdraví dorazily s námi do Dublinu. Jak my, tak i naše zavazadla jsme dorazily v pořádku. Dublin nás přivítal obstojnou teplotou „na rozepnutou bundu“ a oblačnou oblohou. Stihly jsme opět letištní čaj, ještě fotku u velikonoční výzdoby, a pak už jsme nasedaly na dálkový autobus směr Galway, něco kolem dvou a půl hodiny cesty.

Přístavní městečko Galway bylo pro tento den naší finální destinací. Rychle jsme našly ubytování, odložily bagáž a vyrazily do města. Město překypovalo životem. Čekala jsem poklidné místo alá rybářská vesnička. Místo toho jsem se procházela v přímořském letovisku ve stylu Středomoří. Všude zahrádky, hudba, pivo, jídlo, zábava a spousta lidí v šortkách, byť teplota pro mě odpovídala třem vrstvám oblečení (včetně prošívané bundy).

Hned po prvních krocích jsme narazily na obchod s pro Irsko typickým vlněným zbožím, opravdu made in Ireland. Byl to ten obchod, který mě loni uchvátil v Dublinu. Tehdy jsem ale neměla místo v batohu a prostě ještě na odměnu ve formě peckového svetru nebyl čas. Tentokrát jsem věděla, že na kvalitní svetr už čas je, už si ho opravdu zasloužím. Kamarádka byla stejného přesvědčení. A tak jsme se kochaly a zkoušely a zkoušely, až jsme byly obě u kasy a platily. Koupila jsem si přesně ten, na který mi sklouzl pohled hned při příchodu do obchodu. Byl to on. Hrdě jsme si odnášely papírové tašky s pravým irským vlněným svetrem. Asi tak hodinu po příjezdu do města. Už jsme totiž poučené, že když se nám něco líbí, opravdu líbí, je potřeba si to koupit hned, a ne to odložit „na potom“. Na potom jsme totiž odložily zdobené dlaždičky v Lisabonu. V deset večer jsme pak obíhaly půl města a krámek s TOU dlaždičkou stejně nenašly. (O měsíc později jsem náhodou byla v Lisabonu znovu a dlaždičky nám nakonec koupila.) S taškami v ruce a s vysmátým výrazem ale už i únavou ve tváři jsme teď pokukovaly po vhodné restauraci. Výběr byl široký, mezinárodní. My ale chtěly „opravdové“ jídlo, něco irského, hutnějšího. A v boční uličce jsme našly přesně to, co jsme hledaly. Malá hospůdka, stylově irsky vyhlížející, s tradičním menu. Povečeřely jsme vegetable soup a shepherd´s pie a naprosto spokojené mohly jít spát.

Druhý den byl v plánu přesun do Doolinu, vesničky blízko Moherských útesů, a lehká turistika podél útesů. Předpověď počasí byla ale neúprosná. Ne déšť, nýbrž liják. Přesun zvládneme, ale nad turistikou visel otazník. Za chvíli se ukázalo, že i ten přesun je téměř nad naše síly.

V klidu jsme si posnídávaly a sledovaly provazy vody za oknem. Dva chlápci od vedlejšího stolu se snažili navázat kontakt, jenže jejich přízvuk byl tak brutální, že naše konverzace byla dost jednostranná. Po jazykovém kroužku jsme se odhodlaly vlézt do deště a vyrazit na autobus. Předešlý večer jsme koukly na mapu, ale ukázalo se, že jsme se měly podívat lépe. Zastávka nebyla tam, kde jsme si (hlavně kamarádka) myslely, ani tam, kam jsem nás pak vedla já. Naše snaživé obíhání ne zas tak velkého čtvercového náměstí nepřineslo žádné ovoce, a tak nám autobus ujel a jízdenka propadla. Kromě toho jsme zjistily, kde mají svůj limit goráčové botasky. Je to zhruba 15 minut irského deště. Pravda, moje ani kamarádčiny botky už nebyly ve své vrcholné formě. Tekla z nás voda, telefon přestal reagovat na můj dotek a GPSka se mi sekla na jednom místě. A ani paní v infostánku si nebyla místem zastávky jistá. A tak jsme vyrazily zpátky na nádraží dálkových autobusů. Přiznávám, že to byla lehce krizová situace, nicméně přes narůstající napětí jsme se zvládly nepohádat a ustály jsme to se ctí. Na nádraží nás pán poslal „kolem skleněné budovy“. Ani to nebylo tak snadné, jak se může zdát. Nakonec jsme ale naprosto zapadlou, schovanou zastávku našly. Další autobus jel zhruba za hodinu. Koukly jsme na dopravce a v JEHO automatu si koupily jízdenku. A počkaly. Autobus přijel a my se nalodily. Teda chtěly jsme. Ovšem pan řidič nás vyvedl z omylu. „Máte špatné jízdenky.“ „Jak to?!!!“ „Máte tam špatné číslo autobusu.“ Jenže nás se automat neptal, a tak jsme koupily, co nabízel. Do třetice všeho dobrého jsme si tedy koupily již třetí jízdenku do Doolinu. Myslím, že naše cesta Galway – Doolin byla rozhodně jedna z nejdražších v historii irských autobusových přeprav. Za blbost se platí. V ten moment mě samozřejmě vyhozená eura mrzela, jenže při cestování se s „kolaterálními“ ztrátami prostě musí počítat. Po chvíli mi už celá tahle naše eskapáda přišla jako veselá historka z natáčení. A navíc, pořád mě hřála radost z mého nového irského vlněného svetru na dně batohu!

Přesun jsme nakonec zvládly a po výměně ponožek a obědě jsme dokonce dorazily i do našeho ubytování v Doolinu. Hostitel byl milý pán, asi se divil, proč vypadáme tak, jak vypadáme. Dopolední extempore jsme si raději nechaly pro sebe. Místo toho jsem se hned ptala, jestli se topí, protože jediné, po čem jsem toužila, bylo suché oblečení a teplo. Pán přikývl, ale dodal, že jen v určitých úsecích. A sakra. Doufám, že pan domácí patří k míň otužilým Irům. Odpoledne jsme strávily sušením sebe a oblečení (fénem) a regulérním válením. Měly jsme dost. Kolem šesté přestalo pršet, a tak jsme se hecly a vyrazily na krátkou procházku po okolí. Z malé procházky se vylouplo asi osm kilometrů. Měly jsme fakt radost, že i v den, kdy snad všude napršelo jezero vody, se nám podařilo něco vidět (a zjistit, odkud zítra odjíždí trajekt). S dobrým pocitem a s nadějí, že další den bude o něco sušší, jsme šly spát. Čekaly nás totiž Aranské ostrovy…

Vybrala jsem ten největší ostrov, Inishmore, aniž bych věděla, že je kamarádčin vysněný. Její oblíbený film se tam natáčel. Vyrazily jsme směle na trajekt a celou dobu plavby trošku mrzly. Byly jsme sice v suchu, ale o teplu se hovořit nedalo. Zčásti jsme si za to mohly samy, protože jsme nesnídaly. V Doolinu sice najdete spoustu restaurací a hospod, ale obchod chybí. Doolin vypadal přesně opačně, než jsem si ho představovala. Místo živého střediska u útesů to byla poklidná, vlastně trochu ospalá vesnička. Proto jsme tam nic neulovily a s nadějí i nejistotou vyčkávaly jediný obchod na Inishmoru. Snad tam něco seženeme.

Plavbu jsme přečkaly a rychlým krokem jsme pádily k obchůdku. Naštěstí tu jídlo bylo. Posnídala jsem asi šest grilovaných kuřecích křidélek a dvě pidi smažená vajíčka. A čaj. (Moje tělo v tu dobu prostě nesneslo zřejmě lepek, zřejmě obilí, zřejmě škrob a zřejmě mléko…) Kamarádka posnídala podobně královsky, karbanátek v bagetě. Prostě výstavní snídaně. Nacpala jsem do batohu ještě bezlepkové sušenky, kilo banánů a šunku, ať jsem vybavená na celý den. S kelímkem čaje v ruce jsme jako královny vyrazily na okruh kolem ostrova.

Po chvílí se před námi rozprostřel jak zelený ostrov se svými kamennými zídkami, tak oceán všude kolem. Jen my dvě a ostrov. A koně, krávy, oslíci. Nádheru jsme dýchaly na každém kroku. Užívaly jsme si každý moment o to víc, že jsme byly jediné pěší na trase a většinu času vlastně jediné dvě osoby na trase vůbec. Většina lidí profrčí ostrov na kole, v minibusu nebo v kočáru taženém koníky. My jsme šlapaly, jak je naším zvykem, po svých. Délku našeho okruhu určovalo pobřeží a čas, který jsme měly do odjezdu posledního trajektu. Vyšlo to na obejití zhruba tří čtvrtin ostrova.

Zlatým hřebem byla pevnost Dún Aonghasa, zhruba v polovině okruhu. Chtěla jsem to tu navštívit už minulý rok, jenže pevnost byla nakonec úplně mimo moji tehdejší trasu. Dočkala jsem se letos. Ani jsem netušila, kolik magie tohle místo skrývá. A pochopila, proč mě to sem tolik táhlo. Přišla jsem ke strmé, rovné hraně útesu, podívala se na oceán přede mnou a věděla jsem, že jsem tu naprosto správně. Teď a tady. Začaly mi po tváři téct slzy. Dojetím, štěstím, radostí, že je všechno tak, jak má být. Že jsem tu, že se mi splnil další sen. Pokaždé, když jsem kdekoliv hleděla do oceánu, jsem myslela na nekonečno, na hranici toho, co bylo, co je, co bude. Na hranici mezi tím, co končí, a mezi tím, co začíná. Koukala jsem pokaždé na oceán a nechtěla se od něj odloučit, odejít od něj. Vždycky jsem se těšila, až ho zase spatřím. Myslela jsem, že nás něco odděluje. Teď, uprostřed Dún Aonghasy mi to všechno došlo. Žádné oddělení není. Jsem součástí všeho kolem sebe, jsem součástí nekonečna, je ve mně.

Slzy tekly i kamarádce. Cítila výjimečnost tohohle místa taky. I proto se tu rozloučila se svým přítelem. Když jsme pak spolu začaly nabírat dech, všimly jsme si, že kousek od nás žádá nějaký kluk svou přítelkyni o ruku. Dokonalý. Trošku jsem slečně záviděla, ale v dobrém, a nakonec převážila radost za ně za oba. Sem jsem zkrátka měla dojít, zrovna v tenhle den, s touhle kamarádkou a v tenhle moment. Tady člověk pochopí, že je všechno tak, jak má. Všechno je nekonečné a propojené. Život, smrt, obnova/nekonečno/věčnost (life, death, rebirth) tak, jak to znázorňuje třeba keltský trinity knot. Celé to najednou dává smysl. Jen tenoučké linie a hranky mezi a vzájemné propojení. Jestli jde někde otevřít srdce lásce, té univerzální, existenční, tak tady. Sice nerada, ale mnohem lehčeji než jindy, jsem od oceánu odcházela. Jako dárek na rozloučenou se mi pod nohama zjevila louže ve tvaru srdíčka. Usmála jsem se, nebylo co víc dodat.

Irsko je na morál a na pokoru. Počasí tě vyzkouší, jestli si zasloužíš poznat všechny ty poklady, které tu jsou. Včera jsme zřejmě (v tom lijáku) obstály, a tak jsme za odměnu dostaly dnešní den na Inishmore bez deště. (Mrholení ani lehkou spršku při čekání na zpáteční trajekt nepočítám.) Pláštěnková ponča zůstala v batozích a naše vděčnost za tento prostý fakt byla neskonalá.

Potichu a nenápadně jsme doufaly, že následující den bude i s trochou sluníčka. A opravdu, ráno nás přivítaly sluneční paprsky. Sbalily jsme všechny věci a vyrazily na trek, který jsme měly původně v plánu první den v Doolinu. Tedy procházka podél Moherských útesů. Krajina kolem nás byla ve sluneční záři úplně proměněná. Zelená byla ještě zelenější a všechno kolem nás (a vlastně i my) radostnější. Každý krok jsme doprovázely úsměvem. A fotkou. Potřebovaly jsme všechno znovu nafotit, tentokrát s jinými barvami. Po chvíli jsme vkročily na krásnou stezku nad oceánem. Bylo to tu zas, výhled na blyštivou modrou pod námi a blankytně modrou nad námi. Kochaly jsme se přírodní krásou a fotily ji tak poctivě, až jsme si musely začít hlídat tempo, abychom stihly dojít na autobusovou zastávku v cíli včas. Cestu jsme si i tak ještě zpestřily kamarádčiným uklouznutím po blátě a následnou očistou legín i batohu zbytkem vlhčených ubrousků a natáčením videí, jak v plné polní zdatně a elegantně (!) přelézáme zábranu ukončující pobřežní stezku.

Finální úsek naší asi osmikilometrové cesty vedl po silnici. Během posledních metrů jsme se divily obrovskému parkovišti se stovkami aut vlevo před našima očima. Nechápaly jsme, kde se tu všechna vzala a co tu chtějí. „A kde jsou všichni ti lidi z těch aut?“ „Vždyť tady nikdo kolem není.“ To jsme netušily, co na nás čeká „za rohem“. Za rohem bylo totiž „oficiální středisko“ Moherských útesů. Byl to prostě turistický spot, vyhlídka na útesy, kam všichni zamíří autem nebo autobusem, pokochají se a odjedou. My jsme vlastně o tomto místě neměly ani ponětí. Jen jsme odtud chtěly odjet autobusem zpátky do Galway. O to víc šokované jsme byly. Prokličkovaly jsme (asi jako jediné tak trochu neupravené a ve sportovním) mezi stovkami lidí, podívaly se na útesy a usoudily, že ty „naše“, které jsme viděly během naší poctivě proťapkané cesty, se nám líbily mnohem víc. Co jsme ale ocenily, byla možnost doplnit si zásoby před dvouhodinovou cestou zpátky do města.

S tentokrát správnými jízdenkami jsme se úspěšně dostaly do Galway a posléze i do Dublinu, kde jsme strávily ještě celý následující den. Dopoledne jsme pobyly spolu, prošly hlavní trasy a nakoukly i do knihovny Chestera Beattyho, kde jsou kromě knih i sbírky uměleckých (a dalších) předmětů. Mě nejvíc zaujala expozice představující nejrozšířenější světová náboženství. Na odpoledne jsme se rozdělily a já zamířila do Archeologického muzea. Chtěla jsem vidět kus keltské historie. Dozvěděla jsem se i něco o Vikinzích a obdivovala velkolepé zlaté šperky ještě z dob před naším letopočtem. Expozice „Treasury“ byla pak už jen opravdovou třešničkou na dortu. Miluju detaily, symboly, ornamenty a tato expozice jich byla plná. Dokonalost fantazie a zpracování, řemeslnosti. Po nakrmení duše krásou bylo potřeba nakrmit i tělo. V irském pubu jsme se s kamarádkou zase už společně navečeřely, a pak už jen zbývalo se s Irskem pomalu rozloučit. Pro tentokrát. Další den brzy ráno jsme letěly domů.

Za těch několik dní mi Irsko ukázalo, že ti umí vymáchat čumák v té největší louži. Ale umí ti taky ukázat skvosty, o kterých nemáš ani tušení.

Irsko je totiž na morál.

Irsko učí pokoře.

Irsko je o tom neztratit naději.

Irsko nabádá k důvěře, že je všechno tak, jak má.

Irsko odhalí svou skutečnou krásu v tu správnou chvíli.

V Irsku vládne příroda.

Irsko je pro mě místo, kde se otevírá srdce. Kde se člověk učí milovat bezpodmínečně, a ne jen to na první pohled krásné. Možná právě proto jsem odtud odlétala spokojená a i tak nějak vyčerpaná. Irsko se mi zase dostalo pod kůži, tak trochu až na dřeň.