Jak jsem se ocitla za severním polárním kruhem

Já a na dalekém severu? Jiné slovo než „bizár“ to nevystihne. Kromě letmých úvah o polární záři mě snad nikdy nenapadlo, že bych se na sever někdy podívala. Moje dosavadní severní maximum bylo Oslo, pracovní cesta v době prvního zaměstnání. Ještě tak před pěti lety bych takové pozvání ihned odmítla. Ale teď jsem tak nějak věděla, že bych tu cestu měla podniknout. Navzdory tomu, že jsem tušila, že to pro mě bude nějakým způsobem těžké, že to bude boj (nejen kvůli počasí/podnebí). A tak jsem sebrala veškerou odvahu a koupila si letenky. Opakovaně jsem googlila, kde se město Tromsø nachází. Zoomovala jsem tam a zpět a stále jsem nevěřícně kroutila hlavou nad tím, kam se vydávám. Za severní polární kruh! Já! Ještě že stále funguje Golfský proud a v září se tam nechá poměrně dobře existovat i nemilovníkům třeskutých podmínek.

Jak se přibližoval odlet, tím víc narůstaly moje obavy. Ale i zvědavost a těšení, i když takové jiné než běžné. Nevěděla jsem proč, ale na mysl mi vyskakovala samá temná témata. Násilí, znásilňování, zločiny a boje všeho druhu, temno. Možná zafungovaly vzpomínky na seriál Hra o trůny a já si prostě spojila sever a brutalitu. K tomu pár zmínek o Vikinzích a bylo vymalováno. Na druhou stranu mi v hlavě stále poskakovala věta: „Je to obrovská šance!“ Ale na co? K čemu? Došlo mi to po mém návratu domů. Šance k (dalšímu) obrovskému poznání, možná spíš uvědomění.

Že to bude „jinej svět“, to jsem tvrdila už před odletem. A tenhle jinej svět se mi ukázal hned při přistávání. Připadalo mi, že přilétám na jednu z planet, o kterých Thor vyprávěl Jane v jeho marvelovském filmu. Z okénka letadla byly vidět jen vrcholky hor a kopců a jezera/oceán/moře mezi nimi. Všechno v odstínech hnědošedé. Navzdory tmavému vzezření mě ta krajina fascinovala. A fascinoval mě i první pohled na okolí letiště. Tentokrát jsem mohla kopce vyčnívající z vody obdivovat ze země. Oblohu navíc probarvila duha, a tak se mi v tomto novém neznámu dostalo víc než vřelého uvítání.

Celý můj týdenní pobyt se nesl v duchu pěší turistiky a rádoby oddechu. Tentokrát jsem si nedávala žádné ambiciózní cíle, vlastně vůbec žádné cíle. Čekala jsem, jak na mě místo zapůsobí a co se mi zkrátka bude a nebude chtít. Jako bych věděla už dopředu, že samotný pobyt tam bude výzva. A byla. Odhalovala se ale postupně.

První den jsme s mým hostitelem vystoupali na „kopec za barákem“. Což byla vlastně sjezdovka. Prvotní stoupání bylo opravdu strmé, sotva jsem popadala dech. Pak se terén začal rovnat, keře ustupovaly a všude kolem se objevila kamenná pole. Počasí nám přálo, vítr foukal přiměřeně a přeháňky nebyly ani časté ani silné. Výhled z vrcholku kopce byl chvíli jasný, chvíli pod mraky. Nebe nad námi měnilo svou náladu velmi rychle. Cestou jsme sbírali všudypřítomné výborné borůvky, prohodili pár slov s kolemjdoucími místními a obdivovali čistotu tamní říčky. Finále trasy „mi“ opět osvítila duha. Posezení na „náplavce“ při svitu sluníčka a příjemných 19 °C byla sladká tečka na závěr.

Při pohledu z vrcholu kopce mě zaujal fjord. Hned mi v hlavě naskočilo slovo „brána“. Dva horští strážci a mezi nimi „průplav“. Každý můj pohled do okolí skončil u ní. Každá moje fotka se ji snažila na tu dálku zachytit. Magnet. A tak bylo rozhodnuto o programu mého druhého dne.

Tentokrát jsem chtěla být sama. Potřebovala jsem se zadaptovat, zorientovat se v okolí, ve městě, sama v sobě a svých dojmech. A na to jsem potřebovala prostor a celý den. Nejprve bylo ale potřeba zjistit, jak a jestli se na moje vyhlídnuté místo vůbec dostanu. Městská hromadná doprava v Tromsø funguje skvěle, a tak nebyl problém naplánovat si cestu autobusy v kombinaci s chůzí. Ostrov Kvaløya byl sympaťák, v tandemu se slunečním svitem působil opravdu přátelsky. A tak jsem si docela vesele a se svačinkou v ruce vykračovala po cyklo (a vše ostatní) stezce až na další autobusovou zastávku. Bus mě dovezl skoro až k oné bráně. Pár kroků a seděla jsem na oblázkové pláži a koukala na ni. Modrá barva obklopovala všechno kolem a její odstín se měnil podle jasnosti oblohy. Jen jsem seděla a pozorovala. Nutno podotknout, že jsem neseděla na žádné samotě. Vpravo bylo molo s kavárnou a přede mnou se se stativem fotila skupinka turistů, kteří se nechali fjordem zlákat stejně jako já. Šířeji kolem mě byla vlastně „vesnice“ i se školou. Oproti mým očekáváním jsou v této oblasti osídlena i místa, u kterých by to člověk moc nečekal. Obydlí lidí jsou tu na samém kraji země a snad i za ním.

Mise tohoto dne byla splněna. Zpátky se mi moc nechtělo. Jako by mě něco začínalo svírat, padal na mě tlak. A tady na vzduchu, s výhledem do okolí a s pevnou půdou pod nohama to na mě dopadalo mnohem míň.

K mému obrovskému překvapení jsem najednou začala mít náladu na město. A tak jsem sama sobě nevzdorovala a třetí den si dala „kulturu“. Doma, v Česku, utíkám z města do přírody. Tady jako by se to otočilo. Jako bych utíkala z drsnosti všude kolem do pomyslného bezpečí města? Potřebovala jsem vidět a cítit něco známého. A to bylo v tomto případě město, lidi, civilizace. Začínala jsem intenzivně cítit surovost tohohle místa a potřebovala se před ní schovat mezi lidmi. Civilizace tu surovost možná na chvíli utlumila a překryla, rozhodně ale nezpůsobila její zmizení.

V rámci své městské procházky jsem obešla místní jezírko snad se všemi druhy kachen, racků a dalších druhů, které si jen dokážete představit. Kolem běhali otužilí školáci, chodili dámy a pánové důchodového věku a klábosili pracovníci městských technických služeb. A já to všechno pozorovala z lavičky se svačinou v ruce (zase).

Centrum města je tvořeno víceméně dvěma většími ulicemi. Procházela jsem se pomalu sem a tam a prohlížela si výlohy i domečky samotné. Na rohu křižovatky na mě vykoukl Mekáč a zcela veřejně se přiznávám, že jsem do nej zavítala s obrovskou radostí. Proč? Bylo to totiž něco známého, něco, co mi dodávalo jakýsi pocit bezpečí. Jo, přesně tak, Mekáč.

Abych se té pociťované surovosti, drsnosti a krutosti vystavila ještě více, navštívila jsem Polární muzeum. Muzeum jako takové je pěkné, expozice zajímavé, nicméně poměrně logicky je hlavním tématem lov a dobývání severských oblastí. Resp. hlavně ten lov, který je v muzeu líčen prostě tak, jaký byl a leckdy je. Brutální. Lední medvědi, tuleni, mroži, kopytníci, na jejichž jméno si už bohužel nevzpomenu, a spousta dalších živých tvorů. Bylo mi to všechno líto a moc jsem nechápala, proč je vlastně „oslavován“ člověk, který zabil na 750 ledních medvědů. Po cestě domů mi toho lítalo v hlavě opravdu hodně. Mimo jiné třeba otázky, proč někteří lidé dobrovolně odcestovali na dálný sever na několik měsíců a přežívali mezi věčným sněhem a ledem. Dobrovolné vyhoštění sebe sama, vyhnanství, izolace.

Po cestě na byt se začala stahovat oblaka a všude kolem se pomalu rozprostírala mlha doprovázená jemným deštěm. Začala mizet hranice mezi mořem a nebem, všechny už tak utlumené barvy se slily do jedné neproniknutelné šedobílé. Obdobné bylo moje rozpoložení. Jeden obrovský hustý oblak těžkých dojmů, které jsem jen pomalu a postupně začínala rozklíčovávat a zpracovávat. Celý večer a kus noci se mi přehrávalo, co cítím, co vnímám. Obrazy lítaly v mojí mysli sem a tam a spánek se dostavoval jen těžko.

Následující den mě hostitel vzal na výlet na ostrov Sommarøy. Bavilo mě přes okýnko auta pozorovat měnící se krajinu. Letní ostrov jsem si představovala méně osídlený, překvapil mě tu hotelový komplex, kam se běžně jezdí na kongresy, školení a další podobné akce. No, už je potřeba zvyknout si na to, že navzdory zeměpisné šířce to tu opuštěné prostě není. Neprve jsme obhlédli pláž. Voda byla zblízka průzračná, s tyrkysovým nádechem. Zdálky ale působila šedě, mračna nad ní totiž blokovala její třpyt.

Po úvodním rozkoukání jsme se vydali vstříc místnímu kopci. Než jsme začali stoupat, na cestě se objevil sympatický cizinec a ptal se, kde tu může parkovat. Byl to Španěl. Jako kdybych potkala rodinu. Srdíčko mi poskočilo radostí, jako kdyby se objevilo slunce mezi mraky. Příjemná připomínka barev v té převládající šedi. Strmé stoupání vzhůru jsem zvládla a mohla se rozhlížet kolem dokola. Čekala jsem, jestli se dostaví ten stejný pocit, který přichází, když se dívám na horizont oceánu. Tentokrát to bylo jiné. Místo úžasu to byl respekt, ohromný respekt a asi strach. Jako kdyby všude ve vzduchu viselo: „Tam už na tebe, člověče, nečeká nic dobrého. Člověče, drž se svého kopyta. Nestrkej nos tam, kam nemáš. Tady je hranice života.“ A já to varování slyšela a respektovala.

Cestou dolů jsme viděli maják, pro mě připomínku světla, a katedrálu. Tedy ostrov, skálu, jejíž tvar byl inspirací pro autora Arktické katedrály v Tromsø. S tímto výhledem jsme posvačili a pokračovali v cestě dolů z kopce. Do zad nám dokonce začalo svítit sluníčko, mraky se pomalu rozcházely. Modrá obloha a sluneční paprsky byly vzpruha, dokonce i barva přírodní katedrály se z šedočerné proměnila na bílou. Domy pod kopcem byly velkolepé, vlastně to byly spíš luxusní vily. Mně se ale nejvíc líbily barevné domečky, které z dálky svítily. Proč? Protože byly barevné.

V podvečer jsem měla šanci zúčastnit se kajakové vyjížďky. Místní klub pořádal skupinovou akci pro studenty. S díky jsem odmítla. Necítila jsem se na to. Osm stupňů a moje rozpoložení nebyly dobrý základ pro to pouštět se do nové aktivity. Raději jsem zůstala nohama na zemi a vodu pozorovala z pobřeží.

Čtvrtek byl opět dnem pro město. Zase jsem se potřebovala uchýlit mezi lidi (a dát odpočinout kotníkům otlačeným z nových bot). Začala jsem prohlídkou arktické botanické zahrady, která patří pod místní univerzitu. Když jsem ze zahrady odcházela a míjela jediné pestré kytičky v květináčích u brány, ještě víc jsem si uvědomila, jak moc mi tu chybí barvy. O to víc jsem si těch několika duhových kvítek vážila.

Do centra města jsem šla těch několik kilometrů pěšky. Alespoň jsem se podívala, jak vypadají další čtvrti. Konkrétní plán jsem neměla, vlastně jsem se tak nějak toulala. A při tom toulání jsem i tady, na severu, našla umění. Malby na domech mě moc potěšily, oproti tomu výstava v centru současného umění mě nenadchla. Zbytek dne jsem se procházela po přístavu, četla informační panely u Polarie, prohlédla si loď Polstjerna, vyfotila sošky jezevčíka a lachtana a chytala sluníčko, které trochu ohřívalo mrazivý vzduch. A ano, i čokoláda v Mekáči byla.

Protože se moje kotníky zberchaly, v pátek jsme mohli s mým hostitelem zrealizovat další výšlap. Opět na ostrově Kvaløya, cíl byl ve výšce 790 m. n. m. Dopoledne jsme měli naprosto luxusní počasí. Během prvních metrů jsem rozepínala bundu a těšila se ze sluníčka, blankytně modré oblohy a krásných výhledů nejen na jezera, která jsme míjeli. Tajně jsem doufala v setkání se sobíky. Při procházení kolem stáda, jehož velitel měl stovky kil a opravdu majestátní paroží a bradku, mi nějak došla kuráž. Když nám přes cestu přebíhal mladší jedinec, tajila jsem dech a bála se, aby si pro něj alfa samec nedoběhl. Ani jsem se ho v tu chvíli nesnažila fotit, navzdory optimální vzdálenosti pro skvělý zvířecí portrét. Co kdybych musela začít utíkat… (Jako kdybych si tím pomohla.) Naštěstí naše setkání proběhlo v míru a já mohla šetřit síly na další strmý výstup, který mě čekal. (Oproti mému očekávání jsme šli absolutně mimo turistickou pěšinku.)

Čím výše jsme byli, tím zataženější se obloha stávala. K vyhřívané (!) chatce umístěné na vrcholu kopce jsme se dostali právě včas. Začalo pršet s náznakem sněžení. Můj doprovod se rozloučil a běžel zpátky dolů. Za chvíli měl totiž na letišti vyzvednout svého kamaráda z Česka, který si sem přiletěl užít nějaký ten adrenalin. Já jsem si vlezla do chatky, sušila věci a svačila. Za pár okamžiků přišel mladý pár, blonďatá, sympatická a hovorná Norka a její hnědovlasý, tišší přítel. Začali jsme si povídat a já zjistila, že i místní obyvatelé mají problém fungovat během období polární noci. Prý se všichni ráno nasvicují těmi světelnými destičkami. Norský národní sport je prý mít chatu co nejdál v divočině. Někdo má chatu bez elektřiny, jiný si i do divočiny pořídí vířivku. Další norská charakteristika? Kdekoliv v kopcích jdeš, jsou jen dvě cesty. Jedna nahoru, druhá dolů. Aha, tak to sedí a dost to vysvětluje, což jsem si opět zanedlouho ověřila. Slečna mi potvrdila i to, že Norové jsou obecně uzavřenější, nemluvní. Není se čemu divit, vzhledem k přírodním podmínkám. Ona sama o sobě tvrdila, že je výjimka. Že je extrovertní, ráda si s lidmi povídá a poznává je. Byla jsem za tuhle výjimku ráda. Protože jsem měla hluboký respekt k tomu, kde jsem, jaké je venku počasí a jaký terén mě dolů čeká, zeptala jsem se svých spolusvačících, jestli bych mohla jít dolů s nimi. Pár souhlasil a já byla vděčná. S touhle místní holčinou jsem se cítila bezpečně. Přestalo pršet a my vyrazili mezi všudypřítomné borůvky, dolů z kopce. Cestou jsme jich nasbírali dobré dvě lahve, a to už jsme se museli krotit, abychom nestavěli a nesbírali na každém metru čtverečním. Opět jsme narazili na stádo sobů. Stále jsem měla respekt, ale strach byl menší. Norská slečna říkala, že sobíci jsou mírumilovní a já jí věřila. Zkusila jsem něco vyfotit, ale kapsy i mobil byly mokré a sobíci se vzdalovali.

S díky jsem se s touto milou (lidskou) společností rozloučila v autobusu a směřovala své kroky na ubytování. Tam už čekal nový týpek z Česka. Docela jsem se těšila na přísun české, známé energie. U večeře jsme probírali moje dojmy z tohoto výletu. Snažila jsem se popsat, co jsem měla uvnitř, slova jsem hledala ale těžko, a ne všechno jsem chtěla a byla připravená sdílet. Nakonec to týpek shrnul stručně: „Je to tu, jako by byl člověk smrti blíž.“ Souhlasila jsem. Ale nebylo to tu jen o blízkosti smrti. Pro mě to bylo, jako kdyby země říkala: „Tady už tě nemůžu chránit.“ Jako by tu byla hranice. Hranice pro člověka, hranice pro život. Nepotřebovala jsem tu zažít blizzard nebo zkoušet jakýkoliv adrenalin, tuhle hranici jsem silně vnímala i bez něj. A popravdě se mi ulevilo, že nejsem jediná, kdo se tu tak cítí. Chvíli jsem si totiž myslela, že jsem slabá. Z vyprávění jsem ale pochopila, že podobné dojmy mělo a má lidí víc.

Svůj poslední den v Tromsø jsem se rozhodla strávit relaxem v místním (parádním) bazénu. Tělo i mysl si to zasloužily. Naložila jsem se do teplé vody a nechala plynout myšlenky, pocity, dojmy, aby se poskládaly. Bylo mi fajn. Z bazénu byl výhled na okolní hory/kopce. A já je poprvé pozorovala bez toho zvláštního bázlivého pocitu. Prostě jen tak, jak to je. Poprvé jsem to tu pozorovala VE SMÍRu, se snad se vracejícím vnitřním klidem.

Večer mě čekal let do Osla. Při boardingu ke mně přišel pán, jako kdybychom se znali. Nebyla jsem schopná ho zařadit. Až po několika minutách mi došlo, že je to muž, kterého jsem potkala během svého prvního výšlapu na sjezdovku. Letěl za svou přítelkyní, kterou jsem z letmého setkání taky „znala“. Říkal, že mě poznal podle úsměvu. A já ani netušila, že jsem se při čekání na nástup usmívala…

V Oslu už mi zbývalo jen přečkat noc na letišti. A to jsem říkala, že už na letišti nikdy „spát“ nebudu! Tentokrát jsem ale měla svůj spacák, velký upgrade. Noc uběhla a já mohla letět domů. Ještě před obědem jsem byla v Praze. Obohacená o spoustu uvědomění.

Moje dojmy? Silné.

Věděla jsem, že přírodní podmínky určují charakter zemí/lidí, ale snad nikdy předtím jsem to nepocítila s takovou intenzitou. Sever je o přežití. O zachování holého života. Žádný prostor na nějaké kudrlinky a příkrasy. Bojuj o svůj život. Tady a teď, ať máš šanci na zítra. Strohost. Velký kontrast vůči tomu, co je mi blízké, k čemu inklinuju - barvy, zdobné detaily, ornamenty, radost - vše, co znamená překypovat životem. Jenže aby mohl život vzkvétat, musí se nejdřív udržet, zachovat, vybojovat. A tak jsem si uvědomila, že i to, čemu jsem se v sobě snažila vyhýbat, boje, konflikty atp., mají v životě své místo. A nejsou jenom černé (to ostatně často závisí na úhlu pohledu). Někdy je prostě zapotřebí temnoty, aby člověk našel světlo. Velká část tohoto výletu pro mě byla právě o střetu světla a stínu. Snad jsem pochopila, že jsou to dvě strany jedné mince. Někdy stín chrání světlo. (Jako když ego chrání naši pravou podstatu.) Díky jednomu rozpoznáš to druhé. Bez stínu neoceníš světlo, bez světla neznáš naději.

Došlo mi, že každý z nás (kupodivu i já) má v sobě odhodlanost, dravost, divokost (dohromady mi na to sedí anglické fierceness), i když jsou leckdy skryté hodně hluboko. Kdybychom je my (a hlavně naši předci) neměli, nebyli bychom tu. Je to předpoklad k ubránění svého života, sebe. V lehčím podání předpoklad k tomu postavit se za sebe a stát za sebou, za svým přesvědčením a pravdou.

Další téma? Majestátnost a síla přírody. Na člověka tam dolehne velikost přírody. Ne že by byl člověk úplně bezvýznamný, ale oproti obrovsky mocné přírodě je neuvěřitelně maličkatý. Jsme na přírodu odkázaní a vlastně tu jsme jen z její milosti. A jestli si nějaké ego myslí, že přírodu zkrotí a bude ji ovládat, tak se šeredně plete. Přírodu bychom měli ctít, děkovat jí a snažit se být s ní v souladu.

Až po zažití severu jsem plně docenila, čeho se nám dostává v Česku. Tady nás země, příroda hýčká. Stará se o nás, chrání nás, poskytuje nám všechno, co potřebujeme. Snad budu schopná alespoň trochu jí to oplácet, nebo aspoň neztěžovat. Přemýšlela jsem nad tím, jaké mám štěstí, že jsem se narodila zrovna tady. A proč jsem se narodila zrovna tady? Možná i kvůli tomu, abych se naučila respektovat koloběh života/přírody. Abych se naučila, že každé období má svůj hluboký smysl a je nezbytné. Že aktivita a klid se střídají, stejně jako světlo a tma. Narodila jsem se tu, abych se učila vnímat přirozený rytmus života, nechala věci plynout tak, jak samy mají, a pochopila, že všechno má svůj čas. Po návratu z Norska jsem se poprvé těšila na podzim a zimu a vítala je jako dobré přátele, kteří mi pomáhají dostat se zpátky k sobě, dovnitř, do svého jádra a oprostit se od všeho, co mi přestalo sloužit. Nemusí to být vždycky příjemné, ale ve výsledku je to osvobozující a potřebné.

Ze svého výletu jsem si přivezla i další obrovskou dávku pokory a vděčnosti. Už v Norsku jsem měla v hlavě jednu hodně tučně napsanou větu: „Přijímám dar života a děkuju za něj.“ Život je vzácný. Pevně věřím, že tuhle vděčnost si s sebou ponesu stále a navždy.

Výlet to byl na týden. Přišlo mi ale, že jsem tam strávila měsíc. Ačkoliv to byla moje dovolená, byla pro mě vlastně dost náročná. To ale nemění nic na tom, že jsem za tu zkušenost ráda. A sednout si po tom všem, se všemi těmi dojmy zpátky do kanceláře za počítač? Bizár s velkým B.

P.S.: Ano, viděla jsem polární záři. (Úplně náhodou z okna svého pokoje ve dvě ráno, když jsem šla čůrat.) Jo a provázela mě celou dobu duha - děkuju tam nahoru, že na mě mysleli.