Jak jsem vzala Německo na milost. Výlet do Mnichova

Přiznávám, můj pohled na našeho západního souseda je poněkud ovlivněn několika lety práce pro německou firmu. Bohužel ani dvouměsíční pracovní pobyt v Porýní-Falci můj názor nezměnil, naopak ho dokreslil o reálné zkušenosti. K Emily in Paris jsem tam měla prostě fakt daleko.

Navzdory svým předsudkům a zážitkům jsem se odhodlala k odvážnému činu. Na květnový prodloužený víkend jsem do této naší sousedské země vyrazila. Kamarád se mnou byl před časem na výletě v Madridu (můj výběr), teď je třeba mu to oplatit. Vybral Mnichov. Tak trochu neochotně jsem kývla. Nu což, třeba překvapí.

První pokus o výlet do Mnichova jsme uskutečnili už v lednu. Skončilo to opravdu u pokusu. Sice jsme zvládli všechno zabookovat a „naplánovat“, ale na kamaráda zaútočila chřipka a já se cpala antibiotiky. Nikdo z nás nebyl ani vzdáleně ve formě na jakékoliv cestování. A tak jsme to moudře vzdali. Místo nás vyrazili moji rodiče. Díky nim jsme měli první „dálkovou“ zkušenost s německými vlaky. Když se naši měli vracet domů, dočetli se na nádraží na tabuli, že daný vlak z Mnichova prostě nejede. Bohužel appka Českých drah žádné takové informace neposkytla, a tak se rodičům cesta domů trochu protáhla. Jakousi výluku museli vyřešit dvěma náhradními vlaky, které je dopravily tam, odkud už vlak domů opravdu jel. Zapsali jsme si jejich zkušenost za uši, abychom nebyli při našem budoucím výletu překvapeni.

Náhradní termín nám vyšel na začátek května. Přišlo mi dost ironické trávit první máj, lásky čas, v zemi, kterou vlastně moc nemusím. Nicméně jsem to uchopila jako příležitost k osobnostnímu růstu. Asi uzrál čas na to odhodit předsudky a dát Německu šanci. Startovní pozici mělo více než dobrou. Moje očekávání byla na nule, resp. pokud mohou být očekávání záporná, tak asi byla.

Jako dopravní prostředek jsme zvolili vlak. Sice se jedná o skoro šestihodinovou cestu, ale ve vlaku se přece jen člověk může trochu hýbnout, projít, v klidu najíst a napít a většinou funguje i wifina. Občas je dokonce vidět i něco pěkného z okýnka. Vlak byl prostě dobrý nápad. Z Prahy jede do Mnichova přímý vlak, což je jen další bonus. Z čeho byl ovšem můj kamarád zklamaný, byla absence jídelního vozu. Na tak dlouhé cestě by ho člověk očekával. Nicméně gastro vozíček obsluhovaný mladou sympatickou slečnou nechyběl, a tak byl myslím můj kamarád nakonec spokojen.

Já jsem byla spokojená taky. Mohla jsem si totiž natáhnout svoje nohy pěkně před sebe. Navíc se mi povedlo vzít si s sebou (=nacpat do batohu) veškeré jídlo, které jsem chtěla/musela. Jako obvykle jsem měla doma v ledničce více jídla, než by se před odjezdem na výlet hodilo (a které by se za dobu dovolené zkazilo), a tak jsem skoro jako vždy vyrazila s batohem totálně napěchovaným jídlem. Už bych se mohla naučit ty zásoby jídla doma před svými cestami trochu regulovat…

Cesta nám utíkala tak akorát. Měli jsme čas na čtení, pokec, poslouchání muziky i ostatních cestujících, a dokonce i na zdřímnutí. To se opravdu hodilo, protože jsem vstávala asi v půl páté. Moje brzké vstávání způsobilo, že jsem do Prahy (taky vlakem) málem nedojela. Holt jsem si nevšimla, že stojí dva vlaky za sebou, a hupsla do prvního, který na dané koleji stál. Mezera mezi vlaky za šera vidět nebyla a popravdě jsem ji ani nehledala. Kdo by to byl čekal. Ještěže mi kamarád volal! Další trapas jsem si způsobila v Praze v salónku ČD, kde jsem si připravovala čaj. Voda začala téct odjinud, než jsem čekala. Naštěstí jsem byla vybavená dostatkem kapesníčků a mohla po sobě potopu uklidit… Zkrátka mi to po ránu moc nemyslelo.

S lehkým zpožděním jsme dorazili do prosluněného Mnichova. Jako první jsme zamířili na hotel, odložit si batůžky, aby se nám šlo po městě pěkně zlehka. Navzdory informacím z mailu byl pokoj připraven už o hodinu dřív, což jsme opravdu ocenili. Hotel jsme vybrali blízko nádraží, v oblasti Schwanthalerhöhe, kde se nachází jak dostatek hotelů, tak i pekáren, restaurací či barů. Sousedství je poměrně příjemné, navíc se odtud pěšky dostanete do centra během dvaceti minut. Ideální.

Když jsme vyšli z hotelu, nešlo si nevšimnout svátečně oblečených místních obyvatel. Slečny měly tradiční šaty, ve většině případů opravdu slušivé. Mladší generace pojaly tradici po svém, přidaly trochu moderny, a některé dámy šaty dokonce vytunily výrazným výstřihem ve stylu „dobrý den, všechno ven“. Pánové měli klasické Lederhose a k nim podkolenky nebo alespoň užší návleky, což byla ve 25° C určitě příjemnější varianta. Rozhodli jsme se následovat dav a dobře jsme udělali. Na Theresienwiese se konala „pouť“ - tzv. Frühlingsfest. Nechyběly tu ani divoké atrakce ani plno stánků s jídlem a pitím. Jak nás mrzelo, že jsme ještě najedení z vlaku…

Po nečekané zastávce na „pouti“ jsme se vydali do centra města. Bylo příjemně vyprázdněné, většina lidí byla zřejmě na Frühlingsfestu nebo mimo město. A tak jsme v klidu došli až na Marienplatz, náměstí se dvěma radnicemi. Konal se tady koncert, a tak se koncentrace lidí zase trochu zvýšila. Pokračovali jsme dál, směrem k tentokrát zavřenému Viktualienmarktu, abychom pak na chvíli zaparkovali v nedaleké vyhlášené pivnici Hofbräuhaus. Atmosféra tu panuje opravdu bavorská a nutno dodat, že i opravdu přátelská. Pivnice má neuvěřitelnou kapacitu několik stovek míst. Nabízí dokonce posezení pod otevřeným nebem, na vnitřním dvorečku. U piva a preclíku jsme si tu odpočinuli, chytli tu správnou bavorskou náladu a prohlédli si interiér i půllitry štamgastů pod zámkem. Poté jsme pokračovali v cestě městem, tentokrát směrem k Residenz München, sídlu mnichovských (bavorských) vladařů. V blízkosti Rezidence se nachází krásný rozlehlý park, který byl zrovna v rozkvětu. Neodolala jsem a pyšním se fotkou „fifty shades of pink“, aneb zahalená v růžové od hlavy až k patě (oblečení mi ladilo se šeříkem).

Pomalu nastal čas večeře. Od Siegestor jsme se vydali směrem na pinakotéky a doufali, že po cestě narazíme na dobrou restauraci. Restaurací jsme potkali spoustu, ostatně Mnichov je restauracemi protkaný skrz naskrz. Tentokrát jsme zvolili asijskou a výběr se nám opravdu povedl. V příjemném podniku se sympatickou obsluhou jsem jedla jednu z nejlepších křupavých kachen, ještě teď se mi sbíhají sliny. Posilnění skvělou večeří jsme prošli kolem pinakoték a Königsplatzu a mířili pomalu na hotel.

Můj první dojem z Mnichova byl skvělý. Cítila jsem se tu příjemně. Město na mě působilo vzdušně, prostorně a zeleně. Parky a otevřená prostranství mám ráda, stejně jako možnost výběru z mnoha gastropodniků. K tomu nám přálo počasí, celý den svítilo sluníčko. Co víc si přát.

Za odpoledne a podvečer jsme tedy stihli obejít vlastně celý střed města:

Cestou do centra jsme si vyfotili dvouvěžatý kostel Frauenkirche, nakoukli jsme i do poměrně moderně vyhlížejícího interiéru.

Na Marienplatz jsme okoukli obě dvě radnice, starou - menší a mladší - větší. Ta větší se pyšní orlojem, zaujalo mě několik rozverně tančících postaviček :).

V centru města je samozřejmě mnoho a mnoho obchodů, které byly ale ve svátek zavřené.

Na tržnici Viktualienmarktu nabízí nespočet podniků nespočet dobrot – od párečků a sekané přes zeleninu a pečivo až k vínu a pivu.

Pivnice Hofbräuhaus je bavorská klasika, pro doplnění energie i dobré nálady.

Residenz München jsme si prohlédli pouze zvenku, ale je samozřejmě možné navštívit i interiéry.

Na Odeonsplatz jsme sledovali, jak hasiči zachraňovali v ochranné síti uvíznutého holuba. Jen co holoubka sundali dolů a dali mu svobodu, jeden jeho nepoučený kolega se uvelebil na stejném místě. Snad tedy hasiči nemuseli zasahovat podruhé… Upoutala mě tu lodžie se sochami Feldherrnhalle. Vzpomněla jsem si na nedávnou návštěvu Florencie, kde jsem na Piazza della Signoria obdivovala také lodžii se sochami. Ta mnichovská je bohužel trochu spjata i s nacistickou historií.

Po vyfocení Siegestor jsme se vydali k pinakotékám. Ani jednu jsme nenavštívili, tentokrát jsme se na výletě nesoustředili na umění, ale na pohodu, procházky, jídlo a muzea a galerie vystřídala auta (BMW muzeum). V komplexu pinakoték mě vlastně nejvíc zaujal ten velký (a zelený) prostor všude kolem. Tolik vzduchu a místa. Stejný dojem jsem měla u Glyptotéky (v ní můžete obdivovat sbírku soch) na náměstí Königsplatz. Cestou jsme zahlédli i několik desítek metrů vysoký obelisk na Karolinenplatz, a rázem jsme si připadali tak trochu jako ve Washingtonu (Washington Monument :) ). Kromě budov jsem pozorovala i lidi užívající si tu teplý večer. Napadalo mě, že mix kultur s sebou nemusí nést jen problémy. Přináší i pozitiva. Každá kultura přináší i to dobré, to nejlepší ze sebe, sdílí to a učí to ostatní. Třeba tanec, zpěv, jídlo, umění nebo úcta k přírodě. Podělit se a poučit se navzájem, abychom mohli všichni zažívat více dobrého a radostného…

Druhý den jsme měli vcelku jasný program. Snídaně a pak Olympiapark. Jenže jak se tam dostat? Pěšky je to dost daleko, kor v takovém teplém dni. Městskou hromadnou dopravou je to s přestupy a zbytečně dlouhá cesta. Byť neholduju elektrickým koloběžkám, rozhodla jsem se, že je čas jednu vyzkoušet. V Mnichově fungují pruhy a stezky pro cyklisty, a tak mi odpadl strach z běžného moto-provozu. Našli jsme dvě zelenočerné koloběžky, nainstalovala jsem appku a vzhůru do toho. Nejdřív jsem se tak nějak kiklala, přece jen jsem vysoká a chvíli mi trvalo najít, kde mám teď těžiště :). Pak jsem si ale jízdu docela užívala, díky lehkému vánku jsme se zatím nepřehřívali.

U olympijského parku jsme koloběžky zaparkovali a dál už pokračovali po svých. Celý komplex je opravdu rozlehlý. Opět nás přivítaly zelené plochy, tady dokonce doplněné o ty vodní. Byť na mě areál působil trochu industriálně (převládání “ocelové barvy”), líbilo se mi tu. Vzdáleně mi to tu připomínalo Valencii, zkrátka velký vzdušný prostor doplněný o zajímavé stavby. Procházku po střeše stadionu a svezení se zip line jsme sice vynechali, ale ochoz stadionu jsme prošli. Vtipné bylo, že jsme se ocitli na jedněch z nejvyšších míst celého Mnichova. Mnichov je dost placatý a jeho nejvyšší bod je opravdu v olympijském areálu, na uměle navršeném kopečku/vyhlídce. Ochoz stadionu už nebyl o moc níže.

Lehce ožehnutí sluníčkem jsme plynule přešli do areálu BMW. Trochu nás vyděsila fronta na vstup do muzea. Naštěstí jsme si všimli druhé, výrazně kratší fronty pro návštěvníky s již zakoupenými vstupenkami. A tak jsme se zařadili a těsně před vstupem dokončili nákup vstupenek na webu. Ideální. V muzeu bylo na můj vkus dost lidí, nicméně stále to šlo zvládnout. Nejsem nějaká obří fanynka aut nebo BMW, ale ráda se podívám na různé designy téměř čehokoliv. Tady mě zaujala auta futuristických tvarů a zejména různobarevné auto jak jinak než od španělského návrháře :).

Po asi dvou hodinách v muzeu jsme si už opravdu zasloužili oběd. Mohli jsme využít restauraci v rámci muzea, ale nakonec jsme se rozhodli pro nedalekou řeckou. (Obecně jsem si všimla, že v Německu je řecká kuchyně velmi oblíbená.) Volba to byla výborná. Můj gyros byl vynikající a porce byla, řekněme, nadměrečná. Po obědě jsme obnovili vrstvu SPF 30 krému, chytli dvě koloběžky a vyrazili směr Nymphenburg.

Nymphenburg je palác obklopený parkem/zahradami s jezírky i malým vodním kanálem, na kterém se dokonce můžete nechat svézt gondolou. Pokud vám náhodou dojdou síly, nebo se budete jako my na chvíli chtít schovat před sluníčkem, je tu dostatek laviček v laskavém stínu stromů, případně i kavárna s vnitřním i venkovním posezením. My využili jak lavičku, tak kavárnu. Aktivně jsem chtěla obejít celý park „až na konec“, nicméně můj kamarád mi dal najevo, že dál se mnou jde jedině po pauze na kávu a zákusek. Nakonec jsme zvládli park projít tak, jak jsem si představovala. Opouštěli jsme ho přesně při konci otevírací doby. Teď už jen docela dlouhá cesta pěšky domů a večeře. Přiznám se, že poslední stovky metrů už jsem taky mlela, teda ťapkala z posledního…

Poslední večer v Mnichově jsme ještě využili pro kratičkou procházku v sousedství hotelu a venkovní posezení nad pivem. Musím říct, že uličky kolem hotelu měly své kouzlo. Zářící světýlka, pěkné židličky, útulné podniky… Jo, má to tu atmosféru!

Nastal odjezdový den. V klidu jsme posnídali, a když už jsme se zvedali ze židlí, zaslechla jsem v rádiu What a Wonderful World. Ano, zase. Tuhle písničku jsem si tak nějak vysnila, když jsem si v duchu představovala svůj letošní výlet do Irska. Už jsem viděla příspěvek z útesů na IG s podkresem touto skladbou. Nakonec jsem žádné takové video na IG nedávala, realita byla mnohem silnější a chtěla jsem si ten zážitek co nejdéle nechat jen pro sebe. Nicméně What a Wonderful World mě v Irsku tak jako tak potkala. Poslední den před odjezdem mi ji zničehonic zahráli k obědovečeři v irském pubu. A tak jsem tam nahoru děkovala… Teď v Mnichově mi coververze této písničky připomněla, že zázraky se můžou dít vždycky a všude, i v Německu. Jde jen o to, jestli je chceme vnímat. A já se rozhodla, že chci. (Že večer předtím dávali v TV Alice in Wonderland, mi přijde jako perfektní symbolika…)

S radostí ve tváři a melodií v uchu jsem pak mohla vyrazit vstříc městu. Chtěli jsme si dát zavazadla do úschovny, ale bohužel mi nikdo nerozměnil papírovku na kovové drobné, a hlavně nebyly volné boxíky. A tak jsme se městem protloukali „natěžko“. Byla sobota a město překypovalo životem. Štrůdly lidí se ulicemi valily sem a tam, a já si říkala, jaké jsme měli štěstí, když jsme v předchozích dnech zvládli město projít téměř bez lidí (v mnichovských poměrech). Tohle proplétání se davy mi moc neříká.

Trochu z nebe kapalo, a tak jsme sem tam zaběhli do nějakého obchodu. Půl výletu jsem mluvila o tom, jak si tu koupím kšiltovku. A jak jsem řekla, tak jsem udělala. Padla mi do oka jedna růžová, abych zase ladila (nejen) k šeříkům… :) Druhá zastávka byl LEGO obchod s krásným legovým modelem města. Úplná pecka byla, že si tu člověk může navrhnout a vyrobit vlastní figurku. Nebyla jsem úplně v tvůrčím rozpoložení, ale příště si tu rozhodně nechám vyrobit vlastní postavičku i s preclíkem v ruce a růžovou kšiltovkou na hlavě! Prošli jsme ještě rušný a dobrotami provoněný Viktualienmarkt, pokoupili svačinu do vlaku, a pak už vyrazili na nádraží, vstříc cestě domů.

Naše dohromady necelé tři dny byly pro prvotní seznámení s městem úplně akorát. Viděli jsme hlavní turistické „atrakce“, stihli jsme klidným krokem projít parky a i se dobře najíst. Pokud by však nějaký fanoušek umění nebo historie chtěl navštívit mnohé galerie, paláce a muzea, bylo by samozřejmě zapotřebí dní víc. Umělecko-historicko-kulturní vyžití si nechávám na někdy příště.

Z Mnichova jsem byla opravdu a upřímně příjemně překvapená. Prostorné a zelené město mě nechalo dýchat. Je tu živo, je tu zábavno a je tu gastronomický ráj. (A nesmím zapomenout na ráj kol Cube, která se tu téměř nezamčená vyskytují na každém druhém kroku.) Zdá se, že Mnichov překonal svou pohnutou minulost a vkročil do nové energie, té přátelské a pohodové. Není Bundesland jako Bundesland a i v Německu může být fajn. Mnichov ode mě dostal jedničku s hvězdičkou. A jestli jsem já vzala Německo na milost, tak se zázraky opravdu dějí.